Upravit stránku

Sice jsem se zařekla, že už s Polákama nejedu, ale jedno rozhodnutí úplně změnilo situaci. A sice to, že bych ráda pokračovala na další závody v Ratitovci. Jediní, kdo se nabídnul, že tam pojede a má místo v samochodze, byli dvojička Walter a Tomek Trombka (Trombka z toho důvodu, že v noci chrápe a je potřeba si postavit stan od něj co nejdále). Díky nim, jsem si však zpravila mínění o polském šoférování. Výjimky se najdou. V Itálii začaly bouřky, proto jsme navrhli přejet do oblíbeného Tolminu, zde si odpočinout a zralaxovat. 12 dní lítání v kuse nechá na člověku stopy.

Okolo poledne jsme na místě, nacházíme si krásnou oblázkovou pláž u Soči. Varianta ralaxing a kouping se nám náramně zamlouvá a ještě více nápad si jít zaraftovat na nafukovací matraci. Některé úseky byly opravdu zábavné, v místě malých kaskád jela matračka více na Tomkovi než Tomek na ni.

Což takhle splavit Soču až do Tolminu? Chopíme se s Walterem nápadu a už se splavujeme jen tak v plavkách. Viditelně bavíme i kolem koupající se lidi, kteří jsou zvyklí vídat borce v neoprenu, helmě a s pádlem v ruce. Namísto toho tu plují dva nazí blázní s úsměvem na rtu. Ještě nám k tomu schází cigáro. Rty nám však po hodině plavby pěkně zmodraly, prsty zvarhánkovatěly a my vylezli v „hipísáckém campu“ na souš. Prochlazeni, s matrací nad hlavou, si kráčíme do centra na zmrzku, odkud nás Trombka veze zpět na naše tábořící místečko. Vynikající večeři nachystali hoši v podobě grilovaných pstruhů a za praskajícího ohníčku posloucháme hučení vody. No není tu nádherně? Ani jsme dnes nemuseli lítat, i když se určitě dalo.

Následující ráno navštívíme Tolminské info centrum s jedním PC a internetem zadarmo, ověříme počko a jedem na Kobalu. Cestou nabíráme jednoho týpka z Německa, Wolfiho, jak se nám představil, ale nejsme z něj nijak odvázaní. Na Kobale máme překvapení a to v podobě setkání s našimi přáteli z Venezuely. Domlouváme se na společném letu a okolo 14 hodiny startujeme. Převládá silnější západní proudění a tak celou trasu bojujeme proti větru. Průlet kolem Krnu umožnil úžasné pohledy na skalnatý hřeben Triglavu. Následuje přeskok na Polovnik společně s Pocahontas na „nejtermičtější místo na světě“ Ukázalo se, že funguje vždy a katapultoval nás opět o kilák výše. Poté co viděl můj výstřel Poca, moc se mu tam nechtělo, ale nakonec se letěl také vystřelit se zavřenýma očima. Průlet kolem Polovníku se dá přirovnat jízdě Jeepem v terénu. Otočit Žagu a zpět na Kobalu. To už byla pohoda, s větrem v zádech. Avšak přistát nebyl taky žádný med, údolí nosilo až do západu slunce. Trčet se mi tady už fakt nechtělo, proto volím různé vyklesávací metody, jak se dostat na zem. Po půl hodině boje se nakonec podařilo, ale byla to fuška. Takovýchto tajtrlíků tam bylo více.

Horké počasí bylo ubíjející, záchranu jsme proto viděli opět v koupání v Soči. Už se nám nezdála ani tak ledová jako napoprvé, ale přímo osvěžující. Krásný den končíme společnou večeří u ohýnku za doprovodu zpěvu „Červená se liné záře“. Polští přátelé si ji natolik oblíbili, že se stala hymnou naší výpravy.

Sním či bdím? Hele Pacoš? Takhle po ránu, když se jdu koupat, jsou tu náhle naháči dva. No to je setkání. A má namířeno stejně jako my na Ratitovec. „Hej chlopaci, nesmíme zapomenout, že máme zítra odjet na závody“. Bylo tady tak skvěle, že by se tu dalo vegetit další měsíc. Počko vypadá opět slibně. A tak po návštěvě internet coffe míříme opět na Kobalu. Dnešní plán bylo letět na Bovec či na Stol. Hned u Krnu se mi kluci ztratili, tak pokračuji s Venezuelci po hřebeni Stolu až do Itálie a zpet na Kobalu. Což mi dalo 80 km plochý trojúhelník. Spokojena jak želva přistávám u kempu a gotuju chlopakum večeři, spojenou samozřejmě s koupáním. Boží, to je život. Kluci dojeli se spousty zážitků, jak přeskočili ze Stolu na Bovec, Polovnik a Krn. Martin ten večer někde vyhnil u Stolu a tak se zpět dostával stopem.

Ráno balíme naše útulné místečko a směřujeme k cíli naší cesty a to do Železniku, kde probíhala večerem registrace. Volíme si cestu přes Most na Soči a Korytnici, malebnou vlnící se cestou horami. Ani se nám nechce, po takovýchto zážitcích, ale možná nás čekají ještě lepší.

Renáta Kuhnová