Upravit stránku

Pod pojmem DONOVALY si lidé představí buď krásný hřeben Malé Fatry, nebo speciality jako např. korbačíky, halušky, žinčicu či borovičku. Především díky Mira Jančiara a Jara Jargoše se toto místo dostalo do podvědomí pilotů, jako velká společenská událost.

„Pojeďte na Donovaly!“ lákám české i moravské padáčkáře. Nakonec stejně jako loňské závody na Chopoku, odjíždím se Standou „Lahvinkou“ a jeho věrnou škodovkou. „Jezdí spolehlivě, bezpečně a levně,“ hodnotí Standa služby svého vozidla. Předpověď počasí nevypadá vůbec špatně, tak alespoň něco polétáme. Narozdíl od loňského roku, kdy se neodlétal jediný platný task, a společenská akce tak nabyla opět svého jména.

SOBOTA 2.7. Již před šestou ranní vyjíždíme z Ostravy na cestu. Velká oblačnost, kterou pozorujeme cestou nás nenutí příliš šlapat na plyn. Zato v Ružomberku se vyčasuje a my začínáme být mírně nervózní. Přivítání a registrace v kempu Kamzík probíhá až do 12 hodiny. Na tento krásný terén se sjelo celých 28 pilotů z Česka, Slovenska, Polska i Maďarska. Severozápadní proudění přesouvá breefing na jeden ze tří možných terénů pro závody, Velkou Kopu u Bánské Bystrice. Průsmyk v lese s dřevěnou rampou o velikosti dvou rozložených vrchlíků, tak vypadalo zdejší startoviště. První task měl necelých 39 km za Brezno, s otevřeným oknem po 14 hodině. Přesto, že počasí vypadá nádherně, se nikdo do vzduchu nehrne. Až na po páté startuje jako první Mišo Orolín. Všichni bedlivě sledují chrousta, který po marném boji vyhnívá. Silný boční vítr znemožňuje zachycení, a tak i druhá skupinka šesti pilotů úspěšně končíme na přistávačce. „Hybaj preč! Čo tu robiš na tomto poli!“ hořekuje stařec. Ajaj, asi jsem se sekla a přistála kousek vedle. No nic, beru květák a jdu si sbalit nádobíčko k cestě. Zde již čaká svozové auto favorit, který pojme neuvěřitelné množství věcí. Všech 10 lidí se tam nepodaří namačkat, raději posečkáme v hospůdce u pivka. Výhled přímo na start nám umožňuje sledovat dramatické starty. Po několika klapancích končí Hormoník a jedna Maďarská závodnice ve smrčkách. Dalším několika pilotům se povedlo zachytit, ale končí na 6 km. Dnešní disciplína není platná, nikdo nepřeletěl minimální vzdálenost. Naše štěstí, protože už tři hodiny čekáme na svoz a ten nikde. Brábova Leonka se snažila přijet co nejdříve, ale někde se nám zacyklila. Zachraňuje nás Ďuro Čiernik, se kterým se vracíme se zpět do kempu. Na doporučení Standy nalézám perfektně zašitý flek pro stan s dřevěnou lavičkou a stolkem. Samozřejmě místo nezůstává utajeno a přijímám i další obyvatele. Vrabčáka s Tomášem, Julku s Járom Jandůchom a Ďurka. Zatímco si chalani připevňují celtu pod velkým smrkem, stavím svůj super prototyp, jednoplášťový stan Tesco za 350 Kč. Cena byla již podezřele nízká, uvidíme, jak se osvědčí ve zdejších podmínkách. Jak už bývá zvykem, oslavujeme hezký den v místní krčmě, která má bohužel otvíračku pouze do 22 hodin. Nezbývá, než uplatit číšníka. Sbírka 500 Sk jej moc nenadchla, ale nakonec povolil.

NEDĚLE 3.7. Jaj ty rána! Pro špatné svědomí se rozhoduji si zaběhat. Po překonání 200 výškových metrů, vzdálenosti 3 km směrem za Soumarské loučky nechávám na cestě plíce. Takové ranní vyšťavení dokáže člověka pěkně nakopnout. Zatímco se někteří probírají s komatu, dobíhám zpět do kempu. Ale co to, Polští přátelé se balí a vyráží za kamarády do Bassana. Nechali se nalákat zprávou o dostupech 3400 m, a tak se s námi loučí. Opět krásný slunečný den probouzí další lidi k životu. Po ranním breefingu nastává opět přesun, tentokráte pod Baranov. Díky silnému větru se na startoviště ani nedostaneme. Již v 11 hodin je dnešní den prohlášen za nezávodní. Ani předpovědi nenasvědčují, že by měl vítr zeslabovat. Volíme náhradní programy. Vrabčák s Tomem vyráží na Ropičku, malý kopec v Demanovské dolině u Chopku. Další skupinka turistů jde po hřebeni Velké Fatry a naše kempingová osádka vychází na Kozí chrbát. „To by nebyl Jaro, aby nenašel nějakou houbu!“ Prý jsou muchotravky růžové delikatesa. Necháme se překvapit. Po dvou hodinách šlapání vycházíme na hřeben. Ale co to? Vítr se zcela ztišil. Je půl třetí, ještě by se dalo letět. Ale to už bohužel nestihneme. Alespoň vychutnáváme krásné výhledy do kraje či vůně rozkvetlých luk. V tábořišti rozděláváme oheň a jako ražničí si opékáme na klacku naložené kuřecí kousky. Večer zakončíme sledováním finále MS ve fotbale a brzkým zalehnutím.

PONDĚLÍ 5.7. Včerejší předpověď naznačovala jasno a slabé JZ proudění. Někde nastala chyba, probouzíme se do mlhy husté jako v prádelně. „Nebojte se nic, ono se to rozpustí,“ ujišťuje nás organizátor. Vynikající snídani připravil Jaro Jandůch ze smažených muchotravek. Chutnaly vítečně. Zda je šéfkuchař stejně dobrý jako houbař, se ukáže o něco později. V 10 hodin sraz na spodní stanici lanovky Nové Holy. Zatímco se většina závodníků vyváží hore, vrací se smutný a natlučený Vrabčák opačným směru dolů. Točit příliš blízko svahu se nevyplácí. Vypadá to na naražené žebra a kostrč. Na kopci vesele veje, čili funí jako prase. Přesto je vypsána druhá disciplína do Bešeňové. Jako první odvážný startuje Jaro Jandůch a Ďuro Čiernik sledováni všemi závodníky. Po hodině svahování a „ne“prosazování se proti větru mají dostup sotva 300m nad start. Přesto se v tomto větru vydávají za kopec. Díky vysoké nadmořské výšce Nové Holy můžeme bedlivě sledovat celý jejich let. Na 10 km přistává Ďuro, Jarovi chyběly pouhé 4 km do pásky. Tou dobou startuje další skupinka lidí včetně mě a Bráby. Díky termice sílí i vítr, chvilkama to vypadá i na couvačku. Ať se snažím jakkoli, více než 350 m nad kopec to nedá a neodvažuji se letět do rotoru. Po marném boji raději přistávám v kempu. Sílící vítr a přicházející oblačnost naznačuje příchod fronty. Než se stačíme navečeřet, je tady bouřka. „Konečně testnu stan,“ říkám si. Avšak po prvním přívalu deště, se objevují loužičky. Zachraňují mě Slováci s nabídkou ubytování v podkroví, kde se rozjíždí solidní večírek s promítáním. Hormoník po dvou dnech zjistil, že se nemusí přikrývat matrací a že ve výbavě jeho postele jsou i pokrývky. Proti těmto problémům se vyzbrojil Peter Borgula se svým kytičkovaným „mesnerem“ od +16 do +18 stupňů.

ÚTERÝ 6.7. Tak jsem zvědavá, jak dopadl stan s plovoucí podlahou. No jo, bazének! Ocelově zabarvená obloha, ze které se občas vylijí bazény vody, dává jasně najevo, že se dnes opravdu nepoletí. Brába s Leonkou to balí a tak odjíždí 50% Českých závodníků. Po královské snídani na koberci jedem s Borgulou, Hormoníkom, Velkým Robom a Peterem do Bánské Bystrice na internet a pizzu. Otepluje se, dokonce vysvítá sluníčko a tak neodoláme zahrádce s čepovaným pivem. Ale kdo bude řídit zpátky? Se slovy, že přeci nezačnu pít tak brzy, se ochotně nabízím jako svozová řidička. Chlapci to vzali sportovně a později jsem litovala své nabídky. Potkáváme také Miša Čierného a Standu Hlavinku se svým kanónem na lovu půvabných fotografií. Cestou zpět se obloha opět zatahuje a vzduch ochlazuje. V kempu zůstalo pouze zdravé jádro, které vysedává na terásce. Vrabčákova rehabilitace natlučeného těla spočívala v této proceduře: „když to nejde rozhýbat, alespoň to půjde rozpít“. Organizátoři uvařili skvělý guláš. Je pravda, že do něj Mirovi Jančiarovi spadla sklenička feferónek. Byl krapet ostřejší, nicméně se všichni olizovali až za ušima. Večer pokračujeme v Mirovém apartmá s vlastními nekonečnými zásobami borovičky. Po krátkém hyperaktivním výkonu Hormoníka opět usíná jako bábetko. Pokusy dostat jej dolu po strmých schodech pohořel stejně jako pokusy jej vzbudit. Nakonec se vzmohl a sjel dolů po zábradlí. „Přeci nepůjdeme těch 100 m pěšky!“ Tomáš startuje svého Favorita a nakládá veškeré pasažéry. Hormoník jede přilepený na střeše a předvádí řidiči stěrač s odstřikovačem na předním skle svým jazykem. Zuby nehty se držím na přední kapotě a před budovou očekávám brzdy. Bez úrazu se dostáváme do hajan. Nahlédnout do stanu se ani nepokouším. [page]

STŘEDA 7.7. Pohled z okna na zataženou oblohu nás nijak nepřesvědčuje o tom, že by se dnes dalo letět. Přimhouříme oko a vyspáváme až do deváté. Na ranním breefingu vypadá předpověď optimisticky a tak se v 10 hodin vyvážíme lanovkou vzhůru. Opravdu, mraky se rozpouští a vylézá oskar. Krom zdravého jádra snášející zdejší rozmary počasí, přijíždí i ostatní závodníci. Bohužel z původního počtu 28 pilotů je přítomných pouze 19 lidí. Přechod podružné studené fronty nasvědčuje dobrý termický den. Konečně. Vane mírný jižní vítr a naskakují první chomáčky. Komise volí disciplínu speed run o délce 64 km přes 2 OB, horu Rakytov a Bešeňovou, s cílem v Salatíně. Startovní okno je otevřeno po 12 hodině a všichni nadržení na létání neváhají startovat.Se zachycením nemá nikdo problém. Na prvním rameni k Rakytové přistává pár pilotů. Dostupy do 2000 m, silné stoupáky, 4/8 kumulů, paráda. Po vytočení nad startem to pouštím do nasvíceného kotle před otočák, kde opět dotáčím základnu. S Jandůchem a Vyparinovcema volíme trasu po levé straně údolí. Většina přeskakuje před Ružomberkem na předhůří Nízkých Tater, kde většina také končí. Za Malino Brdem letíme pouze s Pištou Vyparinou, kde ustřeďujeme pětku opět pod základnu. Přeskok údolí na Chočské vrchy byl bez problému, jenom silný závan papíren nás informuje o směru proudění údolím. Slabší SZ vítr umožňuje plynule přeletět hřeben Chočských vrchů. Kumulostráda je natažená přímo na Západní Tatry. Mám silné cuky se vykašlat na disciplínu a vydat se tímto směrem. Ale závody jsou závody. Dotáčím poslední chmurku a čeká nás těžký přeskok údolím Liptovské Mary, která je jak na dlani. 2 OB bez problému otáčíme, ale to už je Pišta dávno ve předu. Nad údolím je totální azuro, takže ani nedoufám v zachycení. Marně se snažím šudlat nulky a tak po 37 km přistávám v dědince u Mary. Pišta se chytil, pokračuje po trati, ale přistává o 6 km dále. Vybrala jsem si krásně posekanou loučku, bohužel byla lemována vysokým a neprostupným porostem. A tak se jako v pralese probíjím vysokým rákosem k cestě. Po půl hodince šlapání objevuji vlakovou zastávku, kde právě přijíždí vlak na Ružomberok. V tu chvíli spatřím skupinku 6 pilotů, spolupracujících při hledání stoupáků. Chytili se a letí dále. O hodinu později po mém přistání začíná nosit i dolina. Smůla, byla jsem zde moc brzy. Z okna jedoucího vlaku sleduji závistivě skupinku. Vyruší mne až poklepání průvodčího na rameno. „Jízdenky prosím.“ Vymlouvám se že jsem sotva doběhla na vlak a nestihla si ji koupit. Prý mám chvíli počkat. No jo, ale to už je výstupní zastávka v Ružomberku a čekat na průvodčího se mi fakt nechce. Takže jsem jela na bleka. Vycházím na výpadovku na Donovaly, ale to už vidím přijíždět Duška se svozovým autem a s prvním pasažérem Julkou. „Splnil se mi sen, byl jsem si vyzvednout nového Mercedese v prodejně,“ tvářil se spokojený Duško. Jedeme pro ostatní závodníky. Prý nikdo nedoletěl do cíle a přední skupinka posedala okolo Demanovské doliny. Vítězem dnešního dne se stal Mišo Čierny, já dnes skončila šestá. Krásný den se musí v kempu oslavit, k pivu dojídáme gulášek a jako aperitiv koštujeme Jandůchovu vynikající domácí hruškovici. Bohužel dnes skončil v Bešeňové, poté co již po třetí vyměňoval baterky v GPS. Technika zklamala. Což tak se jet okoupat na Kalameny? Dobrý nápad! Sedáme do auta s Paštěkármi a Orošom, na benzince dokupujeme červené vínko. Za tmy nacházíme toto přírodní termální koupaliště nedaleko Bešeňové. „Veď je táto voda studená,“ stěžuje si Mišo. Ani doporučení lehnout si předem do studeného potoka a pak vlézt do koupaliště jej moc nenadchla. Teprve po nalezení vřídla si spokojeně chrochtáme. Na zpáteční cestě se ještě zastavujeme u Donlyho. Mišo to zalomil na zadním sedadle a ani po přemlouvání Pišty Bendíka si nechce přelehnout na pohodlnou postel v karavanu. A tak skroucený jako paragraf vytrval až do rána. V podkrovním apartmá přibylo více lidí, tudíž je využitý každý kousek pokoje k místu na spaní. Stan opět neriskuji, snad již po dnešním dni vyschnul.

ČTVRTEK 8.7. Optimistická předpověď bohužel zase nevyšla. Sice se ranní deka roztrhala, ale začalo opět silně foukat od jihu. Někteří jedinci se pokusili o start i o let. V dolině to začalo být hodně turbulentní, proto většina přistává na kopci, což také nebylo jednoduché. Čtvrtá krátká disciplína je vypsána k Ružomberku. Ze závodníků startuje opět pouze Ďuro Čiernik, zbytek sleduje a obléká si všechny své svršky. „Veď ten kto otvoril to okno otvoril aj ladničku,“ komentuje ochlazení Hormón. Vítr nenaznačuje zeslabení, ba naopak. Všichni očekávají lanovku o druhé, tentokráte směrem dolů. Špatná předpověď na další dny rozhodla o dnešním zakončení a vyhlášení výsledků. Ještě si stihnu půjčit Pišty Bendika horské kolo na krásnou projížďku směrem na Šachtičky. Cestou si mne fotografují dva nevěřící důchodci se slovy, že mi pošlou mailem fotky. V šest večer je konečné vyhlášení tří kategorií. Překvapivě kategorie Hobby předčila profíky a na 1.místě si udržel pozici Mišo Čierný, 2. Peter Hrivnak , 3. Peter Vrabec. V Profících vyhrál Pišta Vyparina, druhý Mišo Orolín a třetí Jaro Jandůch. Ze tří žen se umístily pouze dvě, já a Julka. Oslavy se konaly v podobě slavnostní večeře, jejímž prvním chodem byl meloun a druhý obrovský pekáč všelikého druhu masa, zapíjeným sponzorským pivem a borovičkou. Co dodat? Určitě poděkování organizátorům, jako vždy to mělo velice společenský charakter. Jenom škoda, že se neodletělo více disciplín. Ale i za ten jeden perfektní den díky.