Upravit stránku

Zážitky nemusí být pozitivní, hlavně když jsou intenzivní. Začala bych takto asi tento závod. Když se to tak za rok zprůměrňuje, počet navštívených závodů a počet odletěných platných kol, zjistíte, že si zalétáte podstatně lépe doma. Ale s tím se počítá, někdy to vyjde, jindy je hold smůla. Tu si vybíráme teďko. Zatímco u nás doma létají i báby s nůší, holky nosí krátké sukně a chodí se opalovat na koupaliště, my vymýšlíme náhradní programy.

Kde to vlastně jsme? Nebýt prvního večera a slide show s nádhernýma fotkama okolí, ani netušíme, v jak krásné oblasti se nacházíme. Srdce Švýcarska, slavné horské středisko Grindewald, nedaleko Interlackenu. Přímo naproti startovišti se tyčí čtyřtisícovky, slavný Jungenfrau a Eiger se třemi ledovcovými splazy. Když je počásko, tak se dá zaletět přímo nad ně a spatříte zaledněné špice s největšími ledovci v Alpách. No musí to být nádhera, když se tady létá ve 4 litrech. My si o takovém počasí necháme jen zdát.

Zato jsme zažili jak opravdu funguje FOHN na vlastní kůži. Údolím z hor protahuje natolik, že se ani mouchám nechce létat a raději jsou přilepené na asfaltu. I kšiltovku a kloboučky musíme nosit na šňůrkách.

Tak co podnikneme dneska? Je středa a už jsme vyčerpali něco z náhradních programů. Hned v pondělí jsme vyrazili se podívat na jeden z ledovců do zasekaného údolí, kde vyhloubili cestu ve skále, nebo ji přilepili na svah. Vede přímo korytem řeky, kde si milovníci bungee – jumpingu také příjdou na své. Konečná byla tam, kde začala dravá řeka, vytékající přímo z pod ledovce. To nás ale neodradilo se na něj podívat shora. Společně se Chorvatsko – Slovinskou partiou se škrábeme soutěskou vzhůru do sedla, kde nás to málem smetlo. „Way is closed“, této cedulky nedbáme, zvědavost je větší a jdeme přímo pod skalní stěnou se srázem a šotoliňištěm. Pohled na ledovec stál za to. Přežili jsme, a to si zaslouží čajík se slovinskou slivovičkou.

Včerejší den jsme prožili podobně. Kluci Davidek, Radek a Tomík si jeli provětrat své mazlíčky. Vyrazili na kolech do sedla o kilometr výše, než bydlíme a prý se pořádně zničili. Tomu napovídá i jejich rychlostní schopnost přežvýkávat večeři. S Karlíkem, Pampalínim a Šnajbim jsme vyrazili soutěskou k ledovci, tentokráte jsme to vzali z prava. Pohled byl borovský, zato vítr oproti včerejšku ještě silnější. Když už lítají i batohy, tak to je co říct. Vodopády tady netečou po skále, ale stříkají jak vodotrysky vzhůru. Nožičky mámě pěkně ošmatlané, ale příroda a výhledy stáli za to. Zelené údolí, malebná krajinka, rozeseté domečky, pasoucí se kravky a kvetoucí louky v pozadí se zaledněnými skalnatými štíty. No idýlka.

Divili byste se, ale nejčetnější obyvatelstvo jsou tady Indové, kteří zde nevím z jakého důvodu zakotvili. Hned po nich následují turisté z Japonska. Jejich rozsypaný čaj zde zdobí ne jeden nápis na budovách či obchodech. Kdo jiný než oni, by si mohli dovolit zaplatit jízdenku vlakem do nejvýše položené stanice na světě, nacházející se ve 3800m s restaurací a úžasným pohledem na panorama Švýcarských Alp. Tunel prochází jícnem mohutného Eigeru, tomu odpovídá i cena jízdenky.

Za zmínku stojí také naše ubytování. Tomík domluvil za mimosezónní ceny skvělý Hostel (prý češi musí šetřit). Zbytek slováků a čechů bivakuje v kempu u Karlíka, kterému se podařilo nedávno ztratit klíče, a tak se z jeho auta stala pevná chatička. Podle nejnovějších zpráv je asi vykouřili na večurku.

Krom těchto zážitků se také musím zmínit o organizaci. Tentokráte nás německy mluvící země mile překvapila jak s náhradním programem a náplní, tak s celým servisem. Každodenní lunch packet a teplá večeře v Headquatteru, zdarma jízdenka na lanovky i okolní vláčky kolejáčky, boulderové závody, bungee jumping a sleva do relax aqua centra. Lepší programy snad už nejdou vymyslet. V případě deštivého počasí zde máme soukromé cinema star, s bohatým programem, promítané v obýváku na plátno.

Krom toho, jsme dnes měli málem Noční Task. Sice se tu přes den nedá lítat, zato v noci ano. A to i s celým barákem. Mega-uragán vytahoval i hřebíky ze střechy, až to praskalo ve švech. Stromy praskaly jak sirky a lampy to ohýbalo až na asfalt. Po ránu už neslyšíme cinkat zvonky kravek, myslím, že se šly proletět, a teď se asi pasou na ledovci.

Po téhle zkušenosti nevěříme, že se tady dá létat normálně. Ale přeci jen jsme měli možnost si zaletět hned první den v neděli platný task. Nevyspaní po dlouhé cestě se ocitáme na startovišti ve 2300 m, které stále ještě leží pod sněhem. Ještě do 12 hodiny to nevypadalo, že se vůbec poletí. Deka a stále měnící se vítr. Pak se to roztrhlo, ukázal se sluník a na Task board vypsali 38 km trať.

10 minut do startu a půl hodiny otevřené okno nestačilo na to, aby se všichni závodníci bezpečně dostali do vzduchu. Chvíli fučelo zezadu a taky to tak vypadalo na startu. Adam Žemba i Yassen Savov skončili namotaní na ostnatém plotu, který posloužil jako zábrana před pádem do rokle. Padák Bulhara to bohužel nepřežil a jeho hlava utrpěla otřes mozku. Urban Valič pro změnu plete karabáče a do vzduchu se dostal hodinu po ostatních. Z vrchu byl na startoviště pohled pro bohy. Jako by obrovská plácačka pleskla na start a rozmázla tam padačkáře po startu. Ti se tam váleli po sněhu zamotaní ve šňůrách.

Ale teď k trati. Samotné vyčkávání na startu, kde nás to různě sosalo do mraku, bylo zajímavé. Za zády jsme měli skalní stěny a ne jednoho pilota to úplně zavřelo. Rychle pryč, bojím, bojím, raději od pilotů a hor. Samotný let podél skalních stěn vzbuzoval obrovský respekt. Ve vzduchu bylo živo a občas jsme rozhazovali nožičkami. Nikdo se neodvažoval šlapat naplno. Přesto pohledy na okolí byly nádherné. Trasa se dala letět horama a vysoko, nebo údolím a nízko. Rychlostně to vyšlo na stejno.

Proskočit sedýlka bylo taky na morál, většinou o tom rozhodoval ten nahoře a říkal: Tahle skupinka proletí, tahle ne….takže jsme to museli oblétávat rotorem kolem dokola. No pocit jsme měla, jako by mi někdo uvázal šutr na krk. Závěrečný dokluz byl přes údolí Interlackenu a velké jezero. Až na poslední dva záludné otočáky to bylo pohodě. Do pásky se protlačilo 37 pilotů, zbytek posedal v blízkém okolí. No tak aspoň jsme letěli.

Předpověď na čtvrtek a pátek vypadá stejně tragicky, malá šance je na sobotu. Většina pilotů bali své švestky a cestuje domů. V dešti, co tu chce člověk dělat, když u nás se létá tak krásně.

Ještě musím dodat hodně silný zážitek. Na včerejší i dnešní den nám připravila organizace swingjump za 20 fufníků. Toto jsme si nemohli nechat ujít a tak spolu s dalšími 20 piloty jdeme na to. Sice nám při pohledu dolů bylo nevolno a ozývaly se peristaltické procesy, dali jsme to všichni. Dojem byl o to silnější, jelikož se skákalo z výšky 100 m mezi skalnatým kaňonem nad dravou řeku. 50 m volný pád, poté zabralo lano a zhoupli jste se jako opice. No řeknu vám, endorfíny stříkali i ušima. To musíte zažít!!!