Upravit stránku

Ne nadarmo učíme na kurzech nouzové postupy a zdravovědu. Místo, které se jeví jako nejtragičtější na přistání jsou dráty. Člověk může být sebe více opatrný, ale některým situacím se nevyhne a tou byla přesně tato. Letíme 6. task ve velice malebné krajince, která připomíná druhohory. Hory ve tvaru obřích černých vajec nebo homolí působí, že se zpoza rohu může vynořit dinosaurus. Dnešní task se mi podařilo překonat kritické místo a tak si konečně vychutnávám z výšky pohled na tyto hory. Zbývá poslední otočňák a hurá do cíle.

Bohužel se zadekovalo, nikde ani paprsek a tak poslední skupinka, která se ještě udržela ve vzduchu, brousíme černou skalnatou stěnu. Já bohužel nejníže, tak to balím a poohlížím se po místu přistání. Velkou louku jsem už měla za zády, stále mě to nese v nuličkách, a tak pokračuji. Míjím malý plácek zarostlý keři a volím prostornou louku s nedalekým domkem. Kluci říkali: „bacha na dráty!“, a tak bedlivě sleduju stožáry a vedení podél cesty. Super, to dám, stačí přeletět cestu, jedna zatáčka, vysunout podvozek z fusaku…a??? V poslední sekundě, asi ve výšce 4 m nad zemí, spatřím 4 dráty, které byly oproti zemi neviditelné. Jediné co stihnu ještě udělat je natáhnout nohy před sebe a…PRÁSK!!! Rána jak z děla.

Chvíli nic nechápu, ležím na zemi, jsem při vědomí, nic necítím…necítím tělo od pasu dolů. Řvu o pomoc, nikdo mě neslyší…přibíhají děti, ale nechápou co se děje. Stále křičím, padák je pověšený přes kábly. První myšlenky poté co jsem viděla nehybné nohy v nepřirozené poloze…zlomený záda. Rukama se snažím odepnout ze sedačky, plazím se vedle. Přichází obrovská bolest do končetin, jako bych si je strčila do ohně. Pomalu se vrací hybnost, ale přichází palčivý žár.

Z celé té svahující skupinky ke mně přistává pouze Jolana z Venezuely a jeden Niviuk pilot, snaží se dovolat vysílačkou pomoc. V úzkém údolí nebyl signál a tak Jolana posílá zprávy přes piloty ve vzduchu. Mezitím se zastavilo jedno svozové auto. Těch nekonečných 40 min.čekání se vleče. Sanitka se blíží rychlostí 120 po prašných cestách. Záchranný team je tady. Profíci mě okamžitě znehybněli, obrovskou úlevu přináší chlazený fyziologický roztok na popálené místa. Jedna injekce, transport do auta a už fičíme do privátní nemocnice, kde mě ani nechtěli přijmout.

Po rentgenu celého těla si můžu už doma udělat výstavku kostry. Zlomenina žádná, jen vyvrtnutý kotník. Poté jedem do ambulance do Castela, kde to vypadá jak ve sklepě. Rozbitá podlaha, obité zdi, vybavení jak v MASHi. Ale doktoři jsou milí a naštěstí vědí co dělat. Skalpel sjíždí ohořelou kůži, teď už jen vyčistit, namazat mastičkou, zafačovat a dodom. A na dobrou noc mi šlehli Morfium.

Přesto mi doporučili odjet co nejdříve domů, ve vlhkém horkém prostředí se bakterie a infekce šíří daleko rychleji, a tak po 3 dnech už dřepím doma s daleko slušivějším zábalem a elastickými kamašemi. Takže slavíme 2.narozeniny a šťastné shledání. Poučení pro příště: Radši přistát blíže a na vyvýšeném místě, než poblíž domků či úzké doliny.