Upravit stránku

Očividně tato relaxace prospěla na obou stranách. Kempování v sedýlku pod Straníkem, opékačky a grilovačky, výlety do okolí, tím vším jsme si zpestřovali neletové počasí. Občasná sprška a chlad nás nemohl rozházet, jelikož jsme si jezdili prohřát kosti na termály. Tentokráte to nebyla proslavená Bešeňová plná důchodců, přednost jsme dali soukromému koupání ve skruži s přírodním teplým pramenem, výhledem do okolí a na fotbalový zápas.

Ideální teplota 37 stupňů umožnila komfort koupajících se do nočních hodin. Proskakování kruhem, vlnobití a vír zpestřila další hra pro dospělé, posílání demižonku červeného vína. O další program se postaral i hlavní organizátor Ďurko Kleja.

Domluvil skvělé pohoštění v kempu Varín nejen pro závodníky, za doprovodu lidové muziky, lidových tanců v podání Kolieska a Míša Čé, Janičky a Moničky, s množstvím bílého vína a jiných národních nápojů.

Ovšem, nezapomněli jsme ani na závody. Krom zábavy bylo vypsáno 5 disciplín. Bohužel některé přerušila přeháňka s krupobitím, jiné silný vítr, fučící z jiných směrů, než je na Straník obvyklé. Po 5 dnech poznávání Slovenských končin a kultury se konečně uletěly 2 platné kola, které také stály za to.

Nastal den DÉ, čtvrtek 11.5. Předpověď hlásí SV směr větru, 4/8. Zdá se to ideální. Je vypsána 38 km dlouhá disciplína přes Velkou Fatru do vesničky Pružina u Rajeckých Teplic. Šance, že by termika přetlačila SV vítr na jižní start byla mizivá, proto se většina pilotů přesunuje na sice menší, ale o to horší severní startoviště. Úzký průsek, převýšení do 200m, zadekovaná obloha ...... no moc tomu nedávám šanci. Vyčkávací hodinka na startu bez koupele ve vlastním potu, jak tomu bývalo jiné roky, ale nabalení a odpočívající v sedačkách s květákem. První skulinka v mracích se ukázala až něco po jedné hodině. Tož to zkusíme ne? Přinejhorším jsme za půl hoďky ze sedýlka hore aji pešo. Silnější vítr umožnil svahování a nepatrné a slaboučké bublinky v nás vyvolali naději, že přeci jenom nevyhnijem!

Jaké jsou pocity ve vzduchu po tak dlouhé době? Prostě návrat domů, jako by to bylo naposledy včera. Vida, Erisek 2 má podobný styl řízení a citlivost jako jeho předchůdce, stejně tak jsem si mohla ověřit jeho točivost. Je to božííí!!!

Konečně kilák nad Straníkem a hurá s druhou skupinkou na otočák. Sledovat závody ze vzduchu je fakt zajímavé. Raději jsem si celou trasu udržovala výšku, poctivě dotáčela a nespěchala, spíše jsem taktizovala. Hlídala jsem si vždy pár padáčku přede mnou, sledovala jejich stopu a pak si zvolila svou. Dneska se mi fakt nechtělo se někde mrcasit nad korunami stromů, ve výšce mi bylo báječně a navíc jsem si chtěla polítat. Stoupáky byly téměř všude a ten, který tam bohužel nebyl a zkazil mnoha lidem plán, byl na místě těsně před cílem.

Někteří se do pásky téměř doplazili, jiní se zapíchli do svahu těsně před cílem, jenom mně se moc nechtělo ve tři odpoledne 2500m vysoko moc přistávat. Ale než se tam člověk dostal, stálo hodně úsilí. Na zmiňovaném kritickém místě, asi 50 m nad zemí jsme se setkaly s Hankou a snažily se sesbírat rozbité bublinky. Vařilo to tu jako v kotli.

Hanče nevydržela, riskla to a natáhla až do pásky. Vyčkávát se vyplatilo, dostavil se čtyř metr až pod mrak. Zrovna začalo nosit celé údolí, a tak rovným letem do cíle jsem ještě cosi nastoupala. Tož přeci teď nebudu přistávat? Zkusím se podívat po okolí a trošku potrénovat, přeci jenom každá hodinka dobrá. Rozhodnutí, že přistanu o údolí vedle a dojedu stopem se mi zamlouvalo, aspoň nějaké vzrůšo.

Ale údolíčko v horách s malou vesničkou, odkud vedly jen polní cesty se mi na stop nezamlouvalo, tož jsem se nalepila na návětrnou a nasvícenou stranu malého hřebínku, který navazoval na vyšší kopce, kde se bubliny konečně slily v pořádný šprajc. No vypadá to, že se jen tak nevrátím, zkusím to natáhnout co nejdále. Dalším místem bylo větší město s fabrikou, kde se mi při vyklesávání opět podařilo natočit a poslat to dále. Vítr sílil, proto letět rychlostí 70 km/h nebyl problém. Tak se dalo kochat krajinou. Velká Fatra zmizla vzadu, kopce se zmenšovaly a přecházely v placku. Ha, co to, na mé nemapové GPS se objevil waypoint Bratislava. Hlavně nepřistát v Maďarsku. Ještě to tak. Pečlivě jsem sledovala pod sebou architekturu vesnic a měst, zda se nějak neliší od typicky Slovenských.

Kdybych ale měla řádně proštudovanou mapu, mohla jsem být v klidu. Teď jsem si hlavně hlídala čas, protože v 18 hodin byl dead line a poslední možnost se odhlásit. S lítostí opouštím krásný stoupák, který by mi ještě takových 20 km dal a našla si vhodné místo pro vyklesání. To, že mi možná neuznají disciplínu mi bylo v ten moment šumák. Strávit 4 hodinky ve vzduchu a uletět si 110 km není každý den, a tak jsem si to náležitě vychutnala.

Podle počtu zmeškaných hovorů hlásím, že žiju a ať mě očekávají v hangáru na Straníku v nočních hodinách. Klasika, vůbec jsem netušila, kde jsem. Žádná babička okopávající políčko, a tak jsem si musela, k zjištění této informace, stopnout auto. Mladík ve škodovce mě z této situace vysvobodil, prozradil mi že místo mého přistání jsou Zlaté Moravce. Otočil to a hodil mě k benzince směrem na Nitru. Prý že za půl hoďky jede tímto směrem a pokud tady ještě budu, vezme mě klidně až do Žiliny. S klidným vědomím slavím přelet se spolu-stopařem vychlazeným lahváčem a výbornou bagetou z pultíku, připravenou jako každodenní svačinku na startu.

„Héj, nechcete někam hodit?“, zeptal přijíždějící náklaďák. Odmítnout by byla hloupost, a tak v příjemné společnosti jedeme za Nitru na dálnici Povážskou nížinou. Na odpočívadle, zkoumám espézetky aut a zkouším štěstí u mladé kočeny. Klaplo to a vezu se nejen do Žiliny, ale přímo do sedýlka, odkud navazuje transport Týmu Lébosek až k hangáru. Výhružky že mě zaříznou, neuznají přelet a podobně, byly buď ze srandy nebo ze závisti, každopádně jsme to krásně oslavili.

Následující den, pátek 12.5. se ukazoval ještě krásnější a vzduch průzračnější, se slabým JZ prouděním. Tyto podmínky umožnily zvolit organizátorům trať 60 km FAI triangl, se známým otočákem v Zazrivé a chatě Husárik u Čadce. Dnešní omezení byla nadmořská výška, jelikož se v Žilině aktivoval letecký prostor a byla vyjednána výjimka pro tento závod do 2600m.

Díky fantastickým dostupům překročit tuto hladinu nebyl problém, tak si pár lidí vysloužilo zářez a nulu. Ale let to byl jak víno, do Zázrivé to bylo na autopilota, před Čadcu se podařilo doletět polovině a poslední rameno proti větru v boji s údolkou bylo nejtěžší. Největším pohřebištěm se ukázala chata Husárik, které předcházel dlouhý přeskok údolí Váhu. Vyhnít dva kiláky nebyl problém. Když jsem viděla ty padající hrušky a plynulou čtverku dolů, rozhodla jsem se to obletět přeš Čadcu.

Po půl hodině marného boje jsem si nadávala, že to byla asi špatná taktika, zvedala jsem se tu na čtyřikrát, než se mi podařilo konečně otočit chatu na kopci a dále bojovat proti větru do cíle. Tam se podařilo dolétnout pouze Luďovi Procházkovi, 7 km před cílem skončil Vrabčo a já po 4 hodinách na 8 km s výhledem na Straník. Na terásce hostince u hlavní svozové cesty se setkávám s Ó velkým Marcelem a Mišem Čé, kde relaxujeme, čekáme na odvoz a popíjáme nápoje s místními.

Následující sobotu bylo z důvodu silného větru kolo zrušeno a tím oficiálně závod zakončen. Hlavní pohoštění a předávání cen proběhlo ve Varíně. Celkově z 60 pilotů po dvou kolech zvítězil Luděk Procházka, druhý Peter Vrabec, třetí Tomáš Svoboda a bramborová zbyla pro mne. Taky hezké ne?

Renáta Kuhnová, Beskydy, 3. června 2006