Upravit stránku

Letošní prestižní závod byl ve znamení sněhu a ledu. Takovou zimu a sněhové přeháňky nepamatují ani nejstarší pamětníci o tomto čase. A jak jsme ten týden přežili? Různě. Tak polovina lidí vyměkla a ubytovala se někde v teple, zatímco další partička bivakovala v oblíbeném sedýlku u vodárny, v sedle u pumpy či v okolí hangáru. Největším tvrďasem byl Masox, zavěšený ve své houpací sítí v hangáru. Toto luxusní lůžko si občas pronajal i Elastik, aby zhodnotil komfort tohoto netradičního noclehu. Poté, co se stal správcem autobusu v sedýlku, se raději úchýlil do jeho útrob spolu s ostatními bezdomovci.

Vyčkávání na lepší počasí jsme trávili různými způsoby. Návštěvou Žiliny a jejího Carefouru, prohřát kosti v sauně, či se pořádně vydrhnout v termálech v Bešeňové. Někteří podnikali turistiku na stále zasněženou Fatru, jiní káceli stromy pro večerní ohně, další přiváželi demižony vína, výborné pro večerní svařování. Tahle horká tekutina a lahůdky místního hangár bufetu nás udržovaly v bdělém stavu, než přišel ten den D.

Ne že by se mezitím nedalo lítat, ale většinou to nestálo ani za řeč. Snad jen další zkušenosti s průletem přeháňkami a objevování nových neznámých krčem v místech kde se komu podařilo vyhnít. Ovšem nejúžasnější zážitky byly ze svozů velkým autobusem s odvážným řidičem Tomášem, který zároveň fungoval i jako správce Straníku a hangáru.

Ale vraťme se k poslednímu dni, který opravdu stál za všechno. Disciplína dlouhá 86 km natáhnutá přes Zazrivou do Nízkých Tater všem vyrazila dech. Počko vypadalo fantasticky a tak hned po otevření okna nikdo neváhá a většina pilotů se sáčkuje do luftu. Leťeeeet!!!

Polet si užívají opravdu všichni, někteří napoprvé hnijí, ale vývozový servis funguje a tak dostávají i ostatní druhou šanci. Let kolem Malé Fatry byl fantastický. Pár týpků neodolá a zalítne za povolenou hranici omezeného území. Pár jich chvilkami vypadává z mraku v různých akrobatických figurách, ve snaze uniknout silnému stoupání. Další skupinka sedá v okolí Zazrivé. Od Kubínských holí se dá letět třemi způsoby. Ti, co se chtěli kochat, vydali se na Západní Tatry, jiní skočili přes Ružomberok na Nízké Tatry a nejkratší varianta byla letět rovnou za šipkou přes Chodské vrchy, Liptovskou Maru, širokým údolím přímo na Jasnou Dolinu. Pohledy byly fantastické, dostupy do 2700 m, silné stoupáky, no labůžo. Další hromadné pohřebiště se stalo pro mnohé okolí Liptovského Mikuláše, kde na 70 km v podhůří Poludnice končím i já. Dalších 8 lidí nedá o pár kiláků cíl a páskou úspěšně prolítá 11 pilotů. Zaslouženě si užívaj pochutiny místní krčmy, zatímco se zbytek snaží došlapat či dostopovat někam na svozovou trasu.

Po osmé hodině vyjíždí autobus z cíle a cestou nabírá odpadlíky včetně dvou ztracených Rusů. Drevokocůrem dne se stal Dimitrij, kterému se podařilo po 3 hodinách letu přistát na stromy a po pěti hodinách z nich sundat padák. Po vlastivědné projížďce slovenským krajem jsme zpátky kolem půl noci. Autobus přijíždí do sedýlka a vysype unavené a hladové závodníky. Naštěstí je resuscitace je připravena v hangáru v podobě vynikajícího guláše a piva.

Tož tak jsme si to krásně užili, jenom mě zajímá, čím nás překvapí počasí příští rok…