Upravit stránku

TURISTIKA NA RILE

Jaké má paraglidista příznaky přelétání? Je to jednoduché…Nehne to s ním ani když je na obloze austrálie, kumulostrády ve třech litrech a raději jde na koupák nebo na kolo. Myslela jsem si, že přeci mně se tohle nemůže nikdy stát. Ale po třech měsících cestování a závodění potřebuje člověk pauzičku. Rozhodování mezi závody ve Švýcarsku a Bulharskem je jednoduché. Bukuji zpáteční letenku pro dvě osoby do Sofie za 100 EU. Dva týdny budou bohatě stačit. „Tak kam vyrazíme?“, ptám se sestry. Kouknem do mapy. Po loňské zkušenosti mně táhne trek na Rile.

Jsou tři ráno a obě se setkáváme v Brně na autobusu do Vídně. Spaní jsme ten den moc nedaly, a tak v Sofii na letišti pijeme double picolo espreso a špekulujeme, jak se odsud dostat na hory. Naštěstí bulharští kamarádi pomohli. Během poledne si dáváme obídek hned naproti parlamentu za pět éček, a poté vyrážíme do místa startu, do západní části pohoří Rily. Po měsíci vedrech přichází fronta na jejímž čele se tvoří hradba kumulonimbů. Hmmm, tak to bude sranda v našem jednoplášťovém stanu, bez karimatky, ve spacáku kvalitou srovnatelnou s papírovémým sáčkem. S tímto vybavením a nezbytným Bulharským Goretexem – pláštěnkou, vyrážíme mezi kapkami deště.

Po třech hodinách chůze místo cesty korytem řeky, kdy na nás nezůstala nitka suchá, se konečně kopec zploštil. S překvapením zjišťujeme, že jsme u cíle naší dnešní cesty. Chata Rilská Jezera se před námi vynořila z mraku jako fata morgana. Nabídku noclehu v teplém dvanáctilůžkovém pokoji za 5 EU neodmítáme, ba ani teplou večeři, spálené šašlíky s ajvarem. Na pokoji to zapíjíme chutným bílým vínem, které bereme jako předstartovní přípravu na následující den.

Během dvou dní přeházíme hlavní skalnatý hřeben Rily, s fantastickými výhledy do hor, údolí s jezery. Více než s turisty se potkáváme s ovcemi či kravkami. Po frontě se nasunul výběžek, mraky se vyhouply do třech litrů a vzduch se krásně vyčistil. Stezka zpočátku po travnatých pláních se změnila po zdolání vrcholu Malovice ve trojkovou skalní cestu. Zaprášené a znavené neodoláme koupeli v ledovcovém jezírku a úžasnému pivku v nedostavěné chatě. Romantický nocleh u potůčku, kde vaříme naše poslední zásoby jídla. Ty také rozhodly o návratu do údolí. Sestup trval celý následující den do Govedarci, místečka kde se loni pořádaly závody.

„Maliny super, ale už bych si dala pořádný kus žvance.“ Kombinace nanuk, pivo, houska a čokoláda to jistily hned v prvním obchůdku. Cestou nás vyzvedává náš kamarád Vladi z Vraci a vyrážíme směr Sopot, kde se po celý následující týden konají závody Skynomad Open. Cestování po místních komunikacích byl opravdu silný zážitek, s tím že ruský asfalt má navrch před bulharským.

SKYNOMAD OPEN – SOPOT

Sopot? Místečko které vám přiroste ihned k srdci a po roční odluce to cítím jako návrat domů. Klub Skynomad, hned naproti hospůdka Čičovec s nejhezčími servírkami, kde najdete v jakoukoliv denní dobu partičku pilotů. Přivítání s naším „dědou“ v krásném domečku, kde jsme se nechali ubytovat i loni. Tož dopřejeme si trošku luxusu ne? Po turistice, cestování a spaní ve stanu to s radostí vítáme.

Závody začaly trošku netradičně a to příchodem silných bouřek. Díky počasí nedorazilo spousta pilotů a někteří to nevydrželi, zabalili a odjeli domů. Avšak 65 skalních, většinou zahraničních pilotů zůstalo a nelitovalo. Během deštivých dní vymýšlíme spoustu náhradních programů jako turistika, návštěva termálů, či historických městeček Karlovo a Plovdiv. Lék proti trudomyslnosti byl zařízen v podobě několika sudů piva, hlavní sponzor soutěže. „Běžte už konečně lítat“, ztěžuje si sestra, která vidí paraglidisty zatím jen jako alkoholiky.

Že by se konečně letělo? Neskutečné. Nefouká, neprší a my sedíme na židličkové lanovce, která pamatuje ještě Bolševika. Severní vítr na jižním startovišti znamenají ty nejlepší podmínky. Po dvanácté se rukáv občas srovná a my můžeme v klidu odstartovat do rotoru. Zvedání se nad kopec bylo opravdu dobrodružné. Disciplína o délce 50 km s individuálním časem končila východním směrem v rovinách. Variant kudy to letět bylo spousta. Horami to bylo jistější, údolím rychlejší. Hory se dekují, přesto dotáčíme základnu 3000 a poušíme to do rovin. Všude tma, každý metr výšky dobrý. Závěr dáváme na dokluz a většina končí v okolí 30 km. Na dokluz mě přesmažil druhý jen Goško a vítěz dne, který skončil 9 km před cílem, poprvé ve svém životě Vladi. Večerní oslavy hezkého letu v oblíbeném Čičovci, kde mimochodem také úžasně vaří.

Druhé kolo byl už Race to goal 53 km směrem na západ. Opět bylo nejtěžší se zvednout před startem. Snad 10 km se plácám 300 m nad zemí v rovinách, kde se to konečně urvalo a my se mohli zchladit pod základnou mraku. Druhé nejkritičtější místo bylo vysoko položené sedlo mezi horami, dále pokračuje už jen hrstka pilotů. Počasí se stále zlepšuje a my užíváme nádherného letu po hřebeni Staré Planiny. Na žebrech si téměř každý zažil nějakou tu sestavu či ustředil osmičku. Jako po másle letíme ve čtyřech do pásky, kde se oproti začátku se nedalo přistát. To že nosí i altokumulus jsem se mohla přesvědčit. Hodinu po první partiče přilétají ještě další čtyři piloti. Ale to už nás nabírá svozový busík. Zpáteční cesta trvala snad ještě déle než samotný let. Vítězem dne se stal Bulhar Orlin Domov a celkově po dvou kolech vede Maďar Petr ….

V domečku to krásně voní, sestra připravuje české pamlsky na dnešní oslavu mých 17. narozenin ? „Kolik jsi pozvala lidi?“ ptá se. „No to fakt netuším.“ Se setměním a počtem otevřených vín to vypadalo na celé závodní pole. Krom bazénu se nic nerozbilo, sousedi si neztěžovali, zato následující ráno hráli všichni piloti v obličeji všemi barvami.

Výstup s balastem od lanovky na startoviště byl nadlidský výkon. Všichni se modlili ať to dnes písknou. Přesto že to vypadalo na bouřky, byla vypsána jen 21 km dlouhá disciplína. Navlečení s květákem se válíme na startovišti, nikomu se do toho nechce. Po hodince se to čistí a tak jdeme na to. Opět rodeo před startem, raději zdrháme do rovin. Ty se rozchodily, počásko zlepšilo natolik, že více jak polovina lidí skončila v pásce. Letíme s první skupinkou, šudláme všechno a posledních 6 km plný knedlík do cíle. Souboj s Peterem bohužel prohrávám o 7 sec.

Celkové výsledky:

1. Peter Simonics (Hun)
2. Renáta Kuhnová (Cze)
3. Szilard Forgo (Hun)

Poprvé v historii se umístila žena na stupních vítězů v overalu, z čehož bylo menší pozdvižení. Ale hlavně, hlavně se tady lítalo náramně na pohůdku a člověk si stačil užít letu a kochat se pohledy na Starou Planinu. Takže kam příští rok? Určitě do Bulharska.