Registrace probíhá jak večer, tak i ráno, my máme alespoň čas si najít hezké travnaté místečko v nedalekém kempu u řeky. Teda není to Soča, ale aspoň se tu dá koupat. Opět známé tváře, nejen Suby a Sin Young, ale i spousta známých Maďarů z Piedrahity. Z českého osazenstva jsme zde byli akorát s Pacošem, Tomášem Svobodou a Hollmanami. Zavítali zde také bratia Slováci v počtu 8 členů. Do 8 hodin rána musely být naloženy padáky v náklaďáku a odvezeny na startoviště. Po přivítacím breefingu Igora Eržena, zhodnocení meteo situace, se skládáme do minibusů a odjíždíme na Krvavec. Z pod lanovky nás čeká již jen 20 minutový výšlap sjezdovkou.
Pro možnost výskytu bouřek byla zvolena diciplína Race to goal, se vzdušným startem. Stoupáky byly nad startem pořádně rozdrbané a nikdo neveděl jaký směr se točí, proto tu vznikl částečný chaos. Nejlepší bylo rovnou natočit, přeskočit na vedlejší hřeben a vyčkávat otevření startu. Stoupání zde bylo velice silné s velkým snosem a tak si hlídám výhodnou startovní pozici. Budu se držet místních, kteří to zde mají nachozeno. Valiči jdou dobře poznat, ale zaháknout se za ně není taky žádná legrace. No tak poletím podle sebe. Údolím začíná pořádně foukat a za každým hřebínkem pociťuji rotor. Před nejvzdálenějším otočákem se začíná tvořit pořádná kovadlina, sílit vítr a tak stejně jako většina se neodvažuji pouštět do hor a přistávám na relativně bezpečném místě, na couváka. Stromy se ohýbají až k zemí, tak jen dávám bacha ať neskončím na drátech či na domě. Ze země pozorujeme ještě pár odvážných, kteří se vrhají do hor a nevěřícně kroutíme hlavou.
Jako švábi na pivo se slézáme postupně k nedalekému obchůdku, ve kterém byla možnost dostát chlazeného lahváče, tolik osvěžujícího před palčivým vedrem. Po 3 hodinách čekání na svoz se jedeme podívat do cíle, kde čeká jako jediný v pásce a vítěz dne Urban Valič. Ještě někdo letí!! To není možné, ale ano, v sandálkách, to bude asi Jaro Jandůch. Neuvěřitelné. On ten kumulonimbus obletěl nebo co? Nechápeme, každopádně se jako druhý a poslední dostal do cíle. Večer jsme z letu tolik unaveni, že raději relaxujeme a sledujeme promítání z loňského roku.
Druhý den závodů je zataženo, a tak se těšíme, že si zajedeme na Bohinjské jezero či na výlet na Bled. Bohužel rozhodnutí organizátorů zní. Vítr na hoře slábne a mraky se budou rozpouštět. Proto nasedat, jedeme na kopec. Lépe řečeno pod kopec do sedýlka ke kostelíčku. Batohy nám vyvezou nákladní lanovkou a vy to máte tak 45 minut pěšky. To ale zapomněli dodat, že to běhají místní borci, kteří mají natrénované. Cítila jsem se v kondici a doslova s pár lidmi to vyběhla. Zato na vrchu mi málem prdla hercna. Záchranu proti větru a nepohodě jsme nalezli v hospůdce, kde jsme se občerstvovali bylinkovým čajem s medem a místními specialitkami a výbornými polévkami. Po 3 hodinách čekání na turistické chatě byl závod pro dnešní den zrušen. A my měli na výběr. Buď tady počkáme, až se rozpustí mraky, či to sejdeme pěšky dolů. Čekání bylo dost, proto většina volí sestup. V polovině kopce však litujeme svého rozhodnutí, obloha se vyjasňuje a my vidíme první padáky nad kopcem. No nic, tréningovka. Na přistávačce již očekáváme první z dvaceti pilotů, kteří si příjemně sletěli. Náladu si zlepšujeme královskou večeří pstruhem na smetaně s kuskusem.
Třetí den vypadá počasí nejvíce slibně a nás čekal opět výstup na Ratitovec. Ovšem ráno mě probouzí jakási hnačka, nevolnost a celková slabost. Tak to dneska při tom výstupu asi umřu. Ani teleskopky nepomohly. Mrtvolně odpočívám na lavičce, chvilku se mnou cloumá horko, chvilku zima a modlím se, ať nevypíšou moc dlouhý task. Naštěstí volí 40 km dlouhou disciplínu s 8 OB. Kdo si to má pamatovat, a tak nechybí ani podrobný nákres letu na GPS. Startovala jsem dneska hůře než nějaký kurzík, ale sotva jsem se dostala do vzduchu, dostala jsem se do svého živlu a zapomněla na nemoc. Oblíbený vzdušný start nad údolím pod základnou mraku, 20 min vyčkávání v změti padáků. Toto údolí umožňuje více strategií a cest, jak si zvolit trasu. Tím to bylo právě zajímavější. Dostávám se do druhé skupinky a po zvládnutí všech těch OB zbývají kritické poslední dva. Dolinou již silně protahuje a nedotočení posledního stoupáku nás stojí to, že neskočíme poslední OB a končíme spolu s Walterem a Tomkem před páskou. Riskli jsme to, ale nevyšlo to. Škoda, pozice byla skvělá. Ještě dvě hodiny po nás dolétávají další piloti do cíle. Ale to je mi v tu dobu zcela jedno, po stáhnutí GPS mířím do svého spacáku, vyspat se z horečky. Pomáhají až medikamenty různých kamarádů a večer se cítím opět jako rybička.
Čtvrtý poslední den závodu vypadal také nadějně a tak organizátoři vypisují 60 km dlouhý task po hřebeni a zpět cik cak po rozmanitém údolí. Bohužel vzdálená bouřka a hozené dva záložáky zastavily task z bezpečnostních důvodů. Vítr v dolině zesílil a za každým kopcem byl silný rotor, opět pro některé piloty gymnastická rozcvička. Všichni přistáváme na uších na sympatické louce poblíž ještě sympatičtější hospůdky nejen s pivem, ale i se zmrzlinkou. Pro tento den závod končí a večer se čeká na vyhlášení výsledků. Z kempu mizí poslední stany, proto se rozhodujeme s chlopakama to také zabalit. Po dvou platných kolech je vítězem Urban Valič, v jeho závěsu bratr Aliaž Valič a na třetí pozici Jaro Jandůch. Z žen jsem byla na první bedně, druhá skončila Akos Zsuzsa z Maďarska a třetí Julka Briatková ze Slovenska. Krásné ceny v podobě perníkových uměleckých děl, vinikající pivko a ovocný posilňující drink, to vše vrcholilo na závěr v přátelské atmosféře tohoto závodu.
Škoda jen, že podmínky neumožnily zopakovat ten bájný let z Ratitovce na Krn a zpět, což dalo něco přes 100 km, ale tak nádherným terénem, podél skalnatého hřebene, zakončené opět technickou úlohou v údolí. Příroda je zde opravdu nádherná, terén rozmanitý a piloti, kteří se zde vyučí létat patří opravdu ke světové špičce. Milí pohostinní obyvatelé, známí na každém kroku, dokázala bych si tu představit žít.