Po loňské úspěšné zkušenosti jsme se na tyto závody velice těšili. Následující den po skončení MČR a nepřekonatelné Czech párty se přesouváme z Pieve směrem na Miláno. „Jen si zdřímnu a pak tě hned vystřídám za volantem,“ dušuji se Jirkovi. Z hodiny jedné se vyklubaly další tři intenzivního spánku. „Já se na to vykašlu, jedna polámaná a druhá ještě vožralá,“ ztěžuje si náš dvorní řidič. Však bylo co oslavovat. „Tohle se mi líbí, takový teleport.“ Proplantat se velkoměstem Milánem jsme zvládli velkou haluzí. Konečně se blížíme k předhůří Alp, místě zvaném Suelo mezi jezery Como a Lecco.
Celý Český team se schází na stejném kempinkovém plácku, hned naproti přistávačky, kde je již od pěti hodin stín a „relativní chládek“. Jakmile se člověk zanoří 500 m nad terén, okamžitě dostane horkou dardu. Takže po přistání v pásce se sotva doplazí ke stanu, kde květák nechá květákem a padne do vysvobozujícího stínu. Stejně jako v loni si vytrpíme týden v úmorném horku, oproti loňsku nás však nepřekvapila ani jedna bouřka.
Nastává týdenní rituál, výjezd na kopec ve dvou skupinách, nafasování lunch packetu, 10 minutový výšlap s báglem i balastem na start bez jedinného stromu či stínu. Clonítko v podobě deštníku byla nezbytná součást vybavení každého z pilotů. Tři hodiny smažení na slunci, let okolo 5 hodin, přistání pokud možno v cíli, večeře, umýt se a spát. Tento náročný týden nás opravdu vyčerpal, nejen horko, ale každodenní dlouhé disciplíny v horách i nekonečné šudlání nuliček v rovinách. Večer neměl nikdo ani pomyšlení na nějaké bujaré oslavy. Navíc se soumrakem se spiknul všechen hmyz, ani repelenty nepomáhají, a tak přejmenováváme Cornizzolo na Komárnizzolo.
První disciplíny jsme všichni oplývali spoustou energie a tak komity vypisovali tratě okolo 80 – 100 km. Většinou se začínalo na hřebeni, kde stihnout za hodinu dorazit do startovní kružnice, včas se vyzvedat a najít dobrou pozici pro start nebylo vždy jednoduché. Poté jako hejno much pokračujeme po trase. Většinou první skupinka zmizela v nedohlednu a udávala tempo celého závodu.
Let po hřebeni v horách, přeskoky kaňonů, jezer a údolí bylo velice rychlé. Menší záseky se daly čekat v rovinách, kde se většinou všechny skupiny spojily. Slabé podmínky a silnější vítr změnil závodění v „homosexuální létání“. Představte si jak sto pilotů točí nulky a půlky na jednom místě s tím, že zespodu tohoto ohromného hroznu vždy odpadávali ty nejzralejší (téměř uvaření ve vlastním potu). Podnikat cokoliv na své triko a zkoušet to někde sám znamenalo smrt. Odvážní na to dopláceli. Pouze spolupracující skupině se podařilo doletět do pásky. Pak bylo i pár takových případů, kteří to klasicky tavili a skončili pár set metrů před cílem.
Po dvou kolech je partička s výsledky celkem spokojená, v ženách zatím držím třetí pozici. Změna nastala po třetím tasku. Na základě večerního pozvání horské sýrárny organizátoři přesunuli celý pluk na jiné startoviště daleko v horách. Místečko opravdu kouzelné. Problémek byl v tom, že se potvrdily předpovědi silného JZ větru, což nebylo zcela ideální na SZ startoviště. Vyčkáváme do tří hodin, kdy to termika konečně přetlačila a my mohli odstartovat. Ve vzduchu nás však čekalo ne jedno překvapení a divadelní představení. Loutkové divadlo hadra, z křídla žvýkačka na gumičkách. Let podél hřebene s pár přeskoky a průlety rotorem proti větru. Nezáživná trasa cik cak s tím, že se musíme vracet zase do míst, kde se nám předtím opravdu nelíbilo, nás nelákalo. Několik pilotů hlásí do vysílačky na safety frekvenci: „Level 3!“ , což znamená nebezpečné, dokonce pár lidí šlo dobrovolně přistát. Přesto skončilo 50 pilotů po náročných 78 km v pásce a ti co nedolétli, nestihli dead line v 19 hodin, nebo je spláchlo do údolí.
Tohle všechno jsme podstoupili díky pozvání do místní sýrárny, z čehož byli všichni „nadšeni“. Za silného větru byly ve vysokých horách podmínky opravdu nebezpečné, snad jen díky šikovnosti pilotů dnes nebyla stejně jako po celý průběh závodů žádná záložka. Zvládli jsme to a na večeři nás čeká klasická Italská polenta se sýrem, pstruh a víno. Všichni slaví šťastné přistání.
Následující tři tasky se letěly opět kombinace hory a roviny. Konečně jsme pochopili jak tady fungují roviny. Pokud není někde v dohledu kumulonimbus, je to zdechlé. O tom jsme se mohli přesvědčit poslední šesté kolo, kdy se květáčky pěkně napekly vzadu v horách, roviny se rozchodily a fungovaly regulérní šprajcy.
Po šesti náročných kolech se cítíme vyždímaní a vysušení jak švestky. Naštěstí si naše rozpálená těla máme možnost svlažit v místním čistém jezeru Lecco, což se stalo našim denním rituálem. Také neodmítáme pozvání organizátorů na večerní projížďku na plachetnici či jiný večerní program. Po vyhlašovací ceremonii, kde se až po posledním kole stal vítězem závodu Christian Maurer. Doposud vedoucí závodník Urban Valič to poslední kolo přetaktizoval a zůstala mu bramborová pozice. Druhý v mužích skončil švýcar Andi Aebi a třetí rakouský pilot Christian Tamegger. Z našich osmá pozice Davida Ohlídala a skvělý výsledek udělal také bráška Kutmen, Petr Kuhn se svým 30.místem. Z žen předvedla svou kondici Anja Kroll, která zvítězila nejen v ženách ale celkově skončila na skvělé 16. pozici. Druhá Ewička Wišnierska a třetí Keiko Heraki, já na 6.místě.
Následující den volíme relaxačku u jezera, co také jiného by se dalo dělat v takovém horku. Večer se loučíme s naší polovičkou partičky a ve složení Jirka Sirka, Hanka, Oslík, Šnajbi, Pikaču, Pacoš a Karlík pokračujeme přes Švýcarsko do Německého Oberstdorfu na jejich mistrovství.