Upravit stránku

Od chvíle, kdy ráno mžorurám skrz okno na totální azuro, se dostavuje známá nervozita v podbříšku. Že by to dneska bylo super? To se ani nechce věřit, po tak tragickém počasí, které jsme si zakusili v jinak slunečném měsíci květnu. Při pohledu na vlnící se stromy jsem opět vklidu. Znovu usínám s představou, že se konečně začnu věnovat studiu.

Z rozjímání mě vyrušuje telefon, který mě opět nahlodal. Po obvolání všech kamarádů a zjištění meteorologické situace je rozhodnuto. STRANÍK. V Beskydech duní, a tak doufáme v lepší situaci na Slovensku. Při pohledu ze Zástranie na kopec jsme klidní… padák na obzoru, dá se startovat.

„Ty už si tu zas?“, volá na mě Vrabčák na startu. „Tak jaká je situace?“ ptám se právě přicházejícího Ďurky. „Naprd, všade užasné kumuly, nasvícené údolí, len tuto nad Straníkem je to zadekované.“ Spolu s Vrabčákem se už dneska stihli podívat do Tepličky. Fajn, takže jsme ještě o nic nepřišli. Vybalujeme vercajk a vyčkáváme. Ďuro to nevydržel a startuje o něco dříve. Bohužel po 20 min boji přistává v oblíbené Těpličke. Tento den se mu to podařilo ještě několikrát.

Zatímco sledujeme mraky, bývalý rogalista špekuluje, kudy se vydat na trasu, poté co dotočí mrak. Někde jsem slyšela, že není dobré startovat či přistávat na Fatře, jelikož tam řádí ochranáři. Padačkáři nepatří mezi oblíbené návštěvníky a poplatek za start či nechtěné přistání se velice prodraží.

Údolí se konečně nasvěcuje, fléra se třepotá, chmýří a pyl se derou vzhůru. Je to tam! Leda že by ne. Po krátkém boji nad severni sjezdovkou to vzdávám. Snad to vyjde podruhé. Ze startu všichni sledují a vyčkávají na lepší příležitost. Pokus přistát v sedýlku mi nevyšel. Smiřuji se s představou, že pošlapu až z Tepličky. Poslední naději dávám Malému Straníku. Namířím si to přímo na nasvícené místo v rotoru odkud vidím stoupat pyl. Taky že jo, stoupáček se dostavil, doslova mě chytl za ucho a vtáhl do jádra. Už se jen mohu radovat při pohledu na vzdalující se zem i Straník. Základnu dotáčím uprostřed údolí kousek od Varína. Pozoruji několik bojujících padáků, kteří se nechali nalákat a nyní smutně vyhnívají. Mraky mají velice rychlý poločas vývoje i rozpadu, proto není potřeba se zdržovat pod základnou. S výškou 2300 m.n.m. letím k místu, které jsem si vždy chtěla prohlédnout ze vzduchu. Snos větru mě vede přímo k Velkému Kriváni. Přilétám s 200 m rezervou nad hřebenem, odkud mi turisté mávají na pozdrav. Netuší však, že mé opětování pozravu rozhazujícíma nožičkama nebylo záměrné. V tu chvíli se neodvažuji pouštět řízení. V silném větru a rozbité termice jsem měla co dělat, abych udržela celou plachtu nad hlavou. Při představě přistání na hřebenu, případnou potyčkou s ochranáři, pokutou a následným pěším sestupem se snažím držet šprajcu zuby nehty. Není to žádná slast, stoupáky jsou rozbité, funguje jak severní termíka, tak i jižní, vznikající v rotoru. Konečně se mi podařilo ustředit 7m stoupák, který má velice rychlý snos za hřeben Fatry. Tak, a pokud teď vypadnu, pěkně mě vyskládá rotor, pomyslím si. Po opuštění základny prožívám chvilku strachu, následuje brutální klesák a další šprajc nad zatopeným lomem v Kralovanech.

Vychutnávám pohled na Martin, přehradu a známou klikatou cestu směrem na Ružomberok. Na nasvíceném místě posledního žebra směrem na Dolný Kubín chytám stoupák, končící v polovině údolí pod mráčky. Vítr zesiluje, termika je čím dál více rozbitější. Je velice těžké ustředít jádro a dotočit základnu. Na obloze se zcela zřetelně rýsuje několik lentilek. Pozoruji také blížící se oblačnost.

Není na co čekat, před Kubínem se rozhoduji, kudy letět. Jedna z možností byla lehce proti větru podél Chočských vrchů na Západní Tatry, či s větrem v zádech přes Ružomberok směrem na Nízké Tatry. Rozhoduje snos stoupáku. V tuto chvíli rychlost letu přesahuje 60 km/h bez speedu. Před přeskokem přes údolí Liptovské Mary dotáčím nad Mníchom u Ružomberku. Mráčky se rozpouštějí, ale věřím, že mi nasvícená dolina dá. Bohužel to zapli deset minut poté, co jsem přistála před prvními brdečky na konci údolí. Škoda, chybělo kousek k místu, které vypadalo nadějně k zachycení. Poté, co po 1:45 a 48 km přistávám na zelené louce mezi Liptovskou Štiavničkou a další dědinkou, se vytvořila další krásná kumulořada na Nízké Tatry. Stovka? Tak snad příště.

Ale teď je potřeba řešit, jak se dostanu zpět. Čekal mě ještě 45 min. pochod do vesničky, kde mě v místní krčmě nabídli chalani svoz do Ružomberoku. Odvoz velice ráda přijmám poté, co si svlažuji vyprahlé hrdlo zlatavým mokem.

Stopování domů je na další příběh, můžu jen řící, že jsem dojela další den vpořádku :-)