Upravit stránku

Připadá mi důležité letět kolem takových hor a pak u nich usínat. Chci to zažívat. A jak se svahy zahřejí, chci to vidět i seshora. Jsou to velmi příjemné momenty a stejně tak příjemné je se o ně podělit s někým dalším. Letět sám by třeba mohlo být občas i rychlejší. Ale kam spěchat? Navíc způsob bivakového letu ve vysokých horách není nakloněný nějakým velkým výkonům co do uletěných kilometrů.

Ono totiž jednou zalétnete tu a jindy zas tam a odsud se musíte vracet, protože ten druhý už našel jinou cestu kudy dál a on zas na vás musí čekat a navíc ne vždy jde všechno tak, jak byste si představovali. Prostě právě udržet tempo takového letu je na bivaku to složitější. To se ti dva musejí dobře znát a nebo spolu alespoň situace a možné směry konzultovat. Pravda je, že když jsme kdysi s Ďurem přelétávali deset dní přes jižní Himaláj, neměli jsme ani vysílačky a ani jsme se moc neznali. On Ďuro je totiž taková mašina do hor. Jak vidí nějaké žebro, tak hned skáče za něho, prostě se s tím moc nemazlí a požírá žebra a vzdálenosti. No a tak jsme vlastně ani nepotřebovali vysílačky, protože to, co jsme si potřebovali říct, jsme si klidně mohli říct i večer před usnutím.

To Karel je daleko sdílnější a už jsme toho spolu zažili podstatně více. Před dvěma lety jsme 6 dnů letěli ze Susamyrského údolí k jezeru Issyk-kul. A předtím jsme se v Kyrgyzstánu taky už něco nalétali. Karel si zase dokáže všechno dobře rozmyslet, ale u toho rozmýšlení ještě letí a tak mu ty kilometry pěkně rychle naskakují.

Vím, jak může být složité letět bivak ve dvou. Vím, jak to je obtížné ve třech. A stejně jsme se na letošní expedici vydali spolu s Karlem i Ďurem najednou. A ani s výbavou jsme se nijak nebrzdili. Prostě jsme nabrousili a odlehčili co se dalo a vyrazili na místo, o kterém jsme si mysleli jen to nejlepší – Ťan-šan, 400 kilometrů dlouhý hřeben jižní strany Issyk-kulu.

Issyk-kul je obrovské jezero s hladinou ve výšce 1600 metrů. Kolem něj jsou hory s výškou mezi čtyřmi a pěti tisíci. Nezvykle silné mikroklima jim však často a velmi rychle nasazuje bouřkové čepice a celé to zásobuje silnými větry. Teď už vím, že toto místo není pro bivak zrovna stvořené, ale krásné – to teda je.

Intenzivní – to je to slovo. Intenzivní byly naše dny nad Issyk-kulem. A hned prvním to začalo. Šli jsme za větrem výš, než bych si přál. Stejně jsme ještě dlouho čekali, než se ta pec pod námi nahřála. Pak se rozduněla tak, že byl problém odstartovat. Karlovi bylo špatně. Odlétal jako poslední a bylo vidět, že se trápí. Takový bordel ve vzduchu jsem už dlouho nezažil – prostě bigbít. A mejdan právě začal.

Z turbulentního místa jsme se dostali až za necelou hodinu, pak už to bylo klidnější. Ale i tak jsem nemohl udržet kameru v klidu, bylo mi líto těch záběrů. Prolétli jsme krásná místa – ledovce, štíty a zvláštní jezírko v horách, až se nám po jednom přeskoku Ďuro ztratil. Na vysílačce se neozýval a vidět nebyl. Půl hodiny jsme s Karlem hoblovali svah a pozorovali okolí. Čert ví, v kterém rotoru se vyzvedal, ale hlavně že se objevil. Ani nevím proč, ale přistáli jsme.

Ďuro se při hluboko stažených uších dostal do sacku těsně před přistáním. Seshora bylo jen vidět, jak se zakutálel mezi šutry. Když jsem za ním utíkal, neměl zrovna náladu. Karel se s bolestivou grimasou odporoučel do ústraní, kde si poladil svůj žaludek. Pak oba dva lehli do padáků a asi spali. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit. Měl jsem výčitky ze všeho, co jsem právě viděl a zažil. Nebyl to zrovna nejšťastnější začátek. Šel jsem se projít.

Postavili jsme stany a uvařili jídlo. Znova jsme si začali dělat srandu ze všeho, co se hýbalo a to bylo příjemné. Čekali jsme na zítřek, na další den, další let.

Jak už jsem napsal, krása těchto hor v mém pohledu spočívá v divokosti a drsnosti. Takže byste si třeba mohli udělat i obrázek, jak takové místo může vypadat. Určitě byste tam našli krásně modrou a čistou hladinu Issyk-kulu. Od ní se zem plynule zvedá, až se po jedné či dvou desítkách kilometrů začne lámat do holých, sluncem vypražených žlutých kopců, které dělají předvoj horám, těm podstatně vyšším – široký pás hor táhnoucí se až k sedmitisícovému Chan-ten-gri.

Bivak se dá letět prakticky kdekoliv, hory jsou na to připravené, vše je na pilotech. Samozřejmě jde o to nalézat vhodné startoviště, ale zrovna tady, v holých horách Kyrgyzstánu, o ně není nouze a tak můžeme startovat a přistávat, kde se nám zlíbí.

Když letíte v místech, kde před vámi nikdo neletěl, když přistanete, sednete si na zem, napadne vás, jestli už tady někdy někdo seděl nebo alespoň tudy prošel. Vidíte kolem sebe kameny a skály, v dálce další hory, mraky a jejich různé barvy. Kolem je ticho. Možná hlučí jen moje radost z každé chvíle, kterou mohu být, protože vedle kamene nejsem ničím. Jsem malým momentem, který nemá žádnou hodnotu. Takto vzniká pokora, takto hory mění člověka.

Pro místní pastevce je taková proměna přirozená. Na tvářích jim vidíte úsměvy, rádi vás pozvou k sobě do jurty nebo stanu. Pohostí vás a pomohou, je-li s čím. Starají se o ovce, o krávy, vychovávají děti, prohánějí se na koních a tak v klidném chodu života tiše umírají. A vůbec to nemusí být lidé nemajetní. Jejich obrovská stáda jsou dobře ceněna. Ten skromný způsob života má v horách své opodstatnění.

Pobavili nás dva mladí pastevci, kteří, jak nás viděli přistávat, spálili svou zásobu marihuany ve strachu, že jsme od policie. Na modrých padácích jsme měli udělat výsadek do hor, abychom zatkli výrobce a překupníky. Dlouho jsem je musel přesvědčovat, že je to hloupost. Nevím, jestli mi vůbec uvěřili.

Ale i ve vzduchu se děly divné věci. Všichni tři jsme si zažili svoje. Jsme tady, abychom zažili něco zvláštního, abychom se překonávali, abychom pochopili. A pak to najednou přijde a už nejde couvnout. Předposlední den jsme letěli krásnou věc. Vysoké ledové hory kam až člověk dohlédne. Natáčel jsem a fotil… V jednom místě jsem ale nedobral strop, chtěl jsem mít Ďura v záběru a tak jsem to uspěchal.

Lezec udělá chybu a padá – hned. Já udělám chybu, ale bolí to až za několik minut. Spolklo mně dlouhé zařízlé údolí a půl hodiny mně rolovalo jak perský koberec. Za celou tu dobu jsem nedošáhnul ani na kameru, aby ten cirkus natočila. Kousek nad skálami, ve speedu a v rotorech. Zrovna moc nechybělo. A to už jsem se ujišťoval, že na to kašlu, klidně na celou expedici. Prostě tečka, konec. Sednu támhle dole v údolí a stačilo. Takhle hazardovat, to není normální.

No a pak to zase přijde – prostě je to silnější, než ten rozum a porouchané nervíky. Kluci to sledují, a jestli to fofrem nepořeším, tak můžu za chvilku taky koukat do skály a pak by ten cirkus začal i pro ně. A už se vidím, jak dole sedám, a je mi jedno, kde jsou ostatní. Prostě bych to za nimi musel odšlapat pěšky a to se mi fakt nechce. Jsou situace, ve kterých si člověk nevybere. Když jsem se dostal zpátky do hry, tak byl ve vzduchu už jenom Karel. Ďuro přistál a čekal. Doletěli jsme k němu. Cítil jsem provinění, ale také slušnou dávkou štěstí. Byl jsem rád, že jsem tady.

Další den jsme odstartovali a asi to tak mělo být, že jsme v tom samém údolí skončili všichni. Nejdřív Ďuro, pak Karel a za ním i já. Věděl jsem, že tam nechci, odpuzovala mně představa včerejších prostocviků. Ale v tu chvíli už zase nebylo na výběr. Nejdéle se tam teď trápil Ďuro. S Karlem jsme čekali nad hřebenem v turbulentní termice se silným větrem. Pak ve vysílačce zazněla jeho poznámka o tom, že není akrobat a že je nejvyšší čas se na to vykašlat. Neřekl to přesně tak, ale na slušná slova nebyla ta správná atmosféra.

Velmi zajímavý je moment, kdy nám všem je jasné, jak to smrdí problémem, ale říct to nahlas není jednoduché. Mohli jsme uletět dlouhou trať, stejně jako jsme mohli přistávat vybátí a bez sebemenší chuti pokračovat. Před třemi dny jsme to zažili. Bouřky si z nás udělaly vrtulky ve větru. Ale při večerní oslavě jsme to rychle rozchodili. Teď to Karel svou poznámkou znovu připomněl.

Nechtěl jsem to do vysílačky říct já. Jednak jsem měl ještě chuť letět, ale hlavně jsem na to rozhodnutí neměl sílu. Říct to nechtěl asi nikdo. Ve víru událostí, které se děly, to byla totiž věta, která rozhodovala o tom, jestli jedeme domů či letíme dále. Náš letošní bivak tím skončil.

Jak jsem již psal, našich 11 dnů prožitých v horách kolem Issyk-kulu byly intenzivní. Krásu a očistu snad naleznete ve fotografiích a filmu. Možná jste čekali dlouhý příběh, hodný takové expedice, na jakou jsme se vydali. Příběh však nemá cenu. Skutečný smysl mají myšlenky a pocity, které se jeho prostřednictvím objevily. A hlavně o ty jsem se s vámi rád rozdělil.

Děkujeme SKY Paragliders za padáky ARES a sedačky EXCITE, které jsme na expedici používali.

Text a foto: Dalibor Carbol, Beskydská škola létání (www.chciletat.cz)

Piloti: Juraj Kleja, Karel Vrbenský, Dalibor Carbol

Další fotografie naleznete zde

Trailer k filmu BIVAK naleznete zde