Upravit stránku

Na ten den jsme dostali zadanou disciplínu, oblet otočných bodů s hledáním fotek po trati, po té, na předem oznámený čas, dolétnout zpátky na letiště, tam kopnout do tyčky, (tím ukončím čas) a hotovo. Nic složitého.

Předpověď dávala celkem slušnou šanci na oblet, této nepříliš dlouhé úlohy. Sice předpovídali přeháňky s občasným výskytem bouřek, ale tato předpověď byla i na včerejšek a v pohodě jsme polétali. A navíc nás místní uklidňovali, že to tady je úplně normální. Na startu bylo v celku živo, každý si připevňoval mapu, dolaďoval motor a plácal po sobě fotky, aby ve vzduchu nemněl problém s jejich hledáním.

Mezi přítomnými piloty, byla cítit jistá nervozita.

Trochu jsem se obával Východoslovenských navigací, neboť pověsti o rómských osadách v okolí, nejsou až tak povzbuzující.

Vzpomněl jsem si na jednu historku o různých úkazech v blízkosti těchto osad o tom, že pokud budeme nuceni nouzově přistát poblíž nějaké rómské osady, že nejlepší, je nechat všechno na místě a raději vzít nohy na ramena a prchnout ,že jde o život. Stalo se prý, že pilot nouzově přistál, seběhl se dav a od té doby už pilota nikdo, nikde nespatřil.

Nicméně závody jsou závody a svému stroji celkem hodně důvěřuji a vím, že by mne na holičkách nenechal.
Mezitím se nad obzorem začali objevovat první lehké mráčky. Většina vyčkávala, neboť nabylo kam spíchat a tak jsem odstartoval jako čtvrtý v pořadí a vydal se na trať.

Přede mnou odstartovali ještě tři piloti, ale ty jsem po startu již neviděl.

Mohutný rozběh do úplného bezvětří, a již jsem stoupal a nasazoval na kurz k prvnímu otočnému bodu. Motor předl jako kočka, slabý protivítr, nijak výrazně nezpomaloval můj let, teploučko no prostě pohoda. Jen ty mráčky na obzoru malinko nabyli na objemu, ale zdáli se být, celkem dost daleko. Úspěšně jsem se dostal k prvnímu otočnému bodu, cestou tam, jsem našel dva terény, odpovídající rozdaným fotkám a směřoval jsem k dalšímu otočňáku.

Když tu najednou kap, kap a začalo lehce pršet. Celou cestu tam jsem jen čučel do mapy, na fotky a na zem, že jsem si ani nevšiml mraků, které se mezi tím rozšířily i směrem ke mně a začalo z nich místy lehce pršet. Oblítával jsem cáry deště, snášející se z mraků. Obloha zešedla a kolem dokola zakryla sluníčko Když v tom, záblesk. Že by bouřka? Pomyslel jsem si. Hrom slyšet nebyl a kolem nebylo, mimo lehčích mráčků nic, co by bouřce nasvědčovalo.

Pokračoval jsem tedy v letu po trati. Když v tom, další záblesk a mnohem jasnější a uslyšel jsem i velmi silný zvuk hromu. To mne celkem vyděsilo a začal jsem se víc starat o mraky kolem. Déšť zesílil a vtom se to stalo. Těsně přede mnou ohnivá čára směřující k zemi. Děsná rána, a já i ucítil vůni pekla. Pach ozónu a čehosi spáleného byl příšerný.

Tak teď už mi jde o krk. Musím rychle na zem, okamžitě jsem ubral plyn a sklesal na první pole co bylo pode mnou . Při vyklesávání , jsem zahlédl myslivecký posed a tak jsem sedl co nejblíže k němu. Pršelo celkem hustě, takže dál než ten posed, jsem přes déšť neviděl. Po dosednutí, jsem sbalil padák do chuchvalce a běžel, co to šlo k posedu. Vypadal zachovale. Motor jsem nechal stát pod ním a sám i s padákem sem se vyškrábal po žebříku, schovat se do budky vyrobené na vrcholu. Překonal jsem poklop, který jsem v rychlosti spíše vyrazil, než otevřel a vsoukal se dovnitř. Byla tam velká lavice, na podlaze kobereček a skleněná okna všemi směry. No, ale hlavně tam nepršelo.

Hodnotil jsem situaci. Jsem v neznámém terénu na neznámém místě, jaké mám vyhlídky? Mobil mám, jsem v such a relativně v teple, mám mapu, cigára a žiju. . Bezva. Teď ještě zjistit na mapě, kde přesně jsem, abych si zavolal svoz zpátky na letiště a mám vyhráno. Kde se nacházím, jsem jen tušil, ale neboť jsem při sestupu lehce kličkoval připadaly v úvahu hned tři pole na kterých jsem mohl přistát a díky hustému dešti jsem moc kolem sebe při přistání neviděl. Vykoukl jsem tedy z okýnka a uviděl pole z dalšího taky pole z dalšího okna les asi třicet metrů vzdálený ode mne. Jak jsem se zděsil, když při pohledu ze čtvrtého okna jsem na konci pole spatřil rómskou osadu, která byla asi sto metrů od mého stanoviště.

A navíc se tam již začala shromažďovat skupinka místních obyvatel. Okamžitě jsem si vzpomněl na historku o pohřešovaném pilotovi a rozbušilo se mi srdce. Tak přírodní nástrahy, jsem přežil a lidskej faktor mne dostane? Tak to teda ne!

Vtom se zablesklo a ještě více se rozpršelo a tak se všichni vesničané, zase rozprchli do svých příbytků. Paráda, mám trochu času. Rychle mapu a zavolat si pro pomoc. V tom déšť lehce ustal a já se mohl lehce zorientovat, kde jsem. Bylo to asi čtyři kilometry k nejbližší silnici a dvanáct kilometrů od nějaké vesnice, uprostřed polí. A asi třicet kilometrů od letiště.

V tom přestalo pršet a začalo lehce foukat od té osady. Napadlo mne, že bych mohl ještě odstartovat. Nepřemýšlel jsem dlouho. Čas hrál proti mně.

Slezl jsem tedy z posedu, odnesl stroj na rozbahněné pole a rychle rozložil padák. Ten padák byl pro domorodce, jako magnet. Hned se začali zase houfovat. Nicméně jsem na nic nečekal a jen se modlil, abych to uběhl, což, na rozbahněném poli s kompletně mokrým padákem nebyla žádná slast. Nicméně motor Nirvána ze sebe dostala evidentně maximum (asi taky poznala, že mu jde o hodně) a padák „Antea“ od SKY se taky nafoukl stoprocentně nad hlavu. A tak jsem se rozběhl, přímo proti přicházejícímu davu.Těch sto metrů mně musí stačit. Běžel jsem jako ďas, bláto mi stříkalo na všechny směry a voda s padáku mi stékala za krk, ale nepovolil jsem a najednou, hups a byl jsem ve vzduchu. Ještě před rozzuřeným davem jsem otočil ostrou pravou a letěl pryč. Pohled na hodinky mi říkal, že by se deklarovaný čas dal ještě stihnout, sice nebudu mít všechny fotky, ale body za čas bych urvat mohl.

No a neboť mám srdce závodníka, tak jsem šlápl do speedu a zamířil nejkratší cestou na letiště. Cestou jsem ještě zahlédl jednoho ze závodníků, jak stopuje u silnice a míří k letišti. (vzdal to.)

Jaká byla má radost, když jsem již v dálce spatřil naše letiště. Ubral jsem plyn a začal sestupovat, na kopnutí tyče, abych zastavil čas na trati. No sekl jsem se asi o dvě a půl minuty. Škoda. Nicméně nějakej bodík to dá.

Přistál jsem kousek od hangáru a v tom začalo zase ukrutně pršet. Kamarádi se ke mně hned vrhli a pomohli mi, si uklidit promočenou výstroj do sucha, do hangáru.

Uff. Konečně jsem mezi svými. Všichni se hned vyptávali, kde jsem byl a jak to, že jsem dolítl. Dva co startovali jako první, byli již dávno na zemi pro třetího jeli autem, a ti co startovali po mně se vrátili chvilku po startu, že prý jim začalo trochu pršet. A o mne nikdo neměl ani zprávičku. Popsal jsem jim tedy let i historku s bleskem a na mapě ukázal, kde jsem to přistál. Místní mne ujistili, že tuto osadu znají a že jsou tam moc fajn lidi. A že jsem tam klidně mohl zajít na kafe. No ale to já netušil a tak jsem si vytrpěl snad nejhorší zážitek ve své, letecké kariéře.

Berka Tomáš