V seskupení Ostravsko – Prostějovská „reprezentace“ s podpůrným teamem (kuchař a masér), vyrážíme busíkem směr Vídeň letiště. Ani tentokráte jsme nezklamali, stejně jako jindy nás opětovně vyvolávají rozhlasem. Zatímco si poklidně navozujeme předstartovní náladu, ani si nevšimneme jak čas letí. V podobném duchu se katapultujeme do Madridu kde přeskakujeme na další letadlo. Skvělou hibernaci nám počas 12 ti hodinového letu zajistilo skvělé Portské z Duty free shopu.
Cestujeme časem, tentokráte je to 7 hodin nazad. Jak praštění pytlem kráčíme s těžkým rancem na zádech a malým batohem na břichu z letiště na metro. „Tady snad ještě nevynalezli eskalátory!“ Tolik schodů jsem nešlapala nepamatuji. Dalším zážitkem bylo metro. Kdo totiž nezažil špičku, jako by tu nebyl. Profesionální mačkači a tlačiči se postarali o to, aby se dostal dovnitř opravdu každý pasažér. To nevadí že nestojíš na své noze, ba ani na něčí cizí, ani že máš obličej přitisknutý na okno. Půl hoďky, to přeci stojí za ten zážitek!
Nadšeně vybíháme z podzemí na čerstvý vzduch, vlastně na čerstvý smog. Povídačky o nejvíce znečištěném městě se potvrdily. Největší bordelákov na světě. Tak a teď už jenom pár hodin busíkem do Valle de Bravo. Ale ještě předtím něco zmlsnout v mexickém bufíku. Nevím co to je, ale vypadá to dobře. Pastička hned po prvním kousnutí. Na různě barevně lákavé omáčky si dávejte pozor! Jo jo, chili všude a hlavně hodně. „Tady mají plechovou pusu snad i kojenci a cpou jim to snad i do sunaru!“
Po třech hodinnách konečně na místě. Okolí a krajinka nás příjemně překvapila. Městečko u jezera se nachází ve výšce 1800m, okolí je zarostlé lesy, průzračný vzduch a první chmurky na obloze. Nenecháme si ujít posezení na břehu jezera před Headquaterem, které se neobejde bez ochutnávky místní proslavené zlaté Tequily. Během chvilky Oslík sežene ubytování poblíž kostela, ofisu a přistávačky. V Charlieho domě nás vítá příjemná kulaťoučká paní a nabízí tři malé pokojíčky. Strhla se bitka o nejlepší postel. I když v převaze, přesto vítězím a beru tu nej. Neodoláme překrásné kvetoucí zahrádce a vystavujeme tělíčka prvním hřejivým slunečním paprskům.
Jsme tady, v místě, které se dá opravdu nazvat padačkářským rájem. Oblíbené zimní útočiště nejen pro většinu Američanů, ale i Evropanů. Během suchých zimních měsíců se tato oblast vyznačuje příjemným klimatem okolo 28 stupňů, ale hlavně skvělým létáním. Úhrn srážek za únor je nula, a to průměrně. Tak si to představte! Necháte se vyvézt taxíkem na start za pár kaček takovou cestou, kudy byste šli raději pěšky, než abyste si ničili své auto. Taxikář se však zazubí, mávne rukou a šlápne na plyn. Speciálně pro tyto závody byla upravena prašná cesta na kopec a rozšířená startovačka. Nepochopíš! Během dvou tréninkových dní tady naběhla banda zahradníků s táčkami, lopatami, kamionem hlíny a jali se pokládat travnatý koberec na prašný plácek. „To jsem zvědavá, jak to bude vypadat po závodech.“ Už teď každý pilot sebou odnáší ve šňůrách pořádný drn.
Létání? Jednoduše řečeno „MASAKR!“ Termika chodí již od 11 zhruba do 18, takže spousta času na let. Není nic neobvyklého nastoupit do kabinky, která se dá pocitově srovnat se startem raketoplánu. Deset nahoru, deset dolů, paráda, lítají vrata od chlíva i s prasetem. Přistání v proslaveném údolí motýlů, perfektní servis místních dětí, které vám nalistují padák lépe než my sami. Pivečko na jedné z tisíce občerstvovaček kolem cest. Ani neztihneme mávnout rukou, zastavuje jeep a tradáá na korbě domů. Po dvou tréninkových dnech a pár km letech se trošku aklimatizujeme na nadmořskou výšku, okoukneme terén a přivykáme si na brutus termikus.
Neopomíjíme také navštívit malé hospůdky s domácí kuchyní, náměstí s tržnicí a místními specialitkami. Ale hlavně vyzkoušet vyhlášené „Takkos“ gyrosové masíčko zabalené v kukuřičné placce, pocákané jak jinak než pálivou chilli omáčkou, pikantním salátkem či krevetovou polévkou. „Což tak si dát krokodýla?“ Proč ne? Zde je vše možné.
Během následujících šesti dní jsme zažili opravdový mazec. Snad ty nejlepší letové závodní podmínky, jaké se dají vykouzlit. Zvlněný členitý malebný terén. Hodně pro odvážné, ale ne nebezpečné. Náš podpůrný team Mišák Brauner s Ivošem Ohlídalem si to také užili. Ve složení David Ohlídal, Martin Orlík, Radek Večeřa a Renáta Kuhnová letíme za Českou Republiku, která je mezi dalšími 25 státy a 146 závodníky.
Ale teď k závodům. Už jenom výjezd na kopec stál za to. Na snídani zumo naranja (čerstvě vymačkaný juice) a v devět ráno hurá na kopec. Půl hodiny na otevřené korbě stačil k tomu, abychom řádně vymrzli. Skřehlé kosti prohříváme ještě hodinu na startu, kde si také dopřáváme proti-strachové pivko Corona. Hned první 1.TASK nám připravili 75 km dlouhou trasu přes několik otočáků. Pro toto území jsou typické konvergence, místa kde se sbíhají větry a kde to nosí. Obvykle jsou označkována krásnými kumuly, ale když je bezoblačná jako dneska, babo raď. Navíc neznalost terénu, a tak hurá za ostatními, pěkně na šmíráka. Celkem výživná termika, párkrát mi řachne ucho, ale s 10 kg + je padáček zlatíčko. Nasbírat hlínu do igelitky se vyplatilo. Fantasticky silné stoupáky, jen nevěřícně koukám na vário a poslouchám tóny, které doposud nevydávalo. Celou půlhodinu vyčkáváme v okolí startovní kružnice v tomhle bigbeetu. Start a rychle na trať. K prvnímu otočáku přes údolí k anténám to bylo proti větru. Nízké průlety rotorem několika pilotů byly odvážné. A výsledek? 6 záložáků. „Wellcome Mexiko!“ Naštěstí se nikomu nic nestalo. Zatímco letíme na trase, z vysílačky se ozývá hlas Maďarského pilota, po 3 hodinách v koruně stromů: „Where are rescue team?“ Celý Czech team se schází v pásce, jen já zakopla dříve o zem. To že se tady dá přistát výše, než je start, se stalo zcela normální. Kdo může říci, že vyhnil ve 2800m? Vyšťaveni po 4 hod letu, tak jen něco zobnem, slupnem a v 9 do hajan, dohnat spánkový deficit z cesty.
Následující disciplíny byly opravdu odlišné. Trať vedla vždy jiným směrem a různorodost terénu umožňoval kombinovat a plánovat let. Někdy člověk chodil málem po zemi, jindy létal v megakosmu. Některý den bylo více kumulů, či více foukalo, v podstatě se tady dalo létat každý den perfektně. 2. TASK jsme vyčkávali déle na startu. „Přeci nebudeme tak dlouho čekat ve vzduchu!“ Špatná předstartovní příprava, drn ve šňůrách a zkrácená řidička o 10 čísel, to není dobré. Pohotově komunikuji s direktorem přes vysílačku a ten mi povolí restart. Ještě ze vzduchu vybavuji svoz na kopec. Sotva přistanu, už je tady sanitka, která to bere smykem se zapnutými majáky do zatáček a za 20 min jsme zpět na kopci. Místo lazara, rozrážím zadní dveře sanitky a s květákem vybíhám na startoviště, kde se seběhne ochotně celý team rozmotávačů šňůr.
Je 15 min do otevření startovního okna, vzdálené odsud 6 km. No nic, šup do vzduchu, drapnout a natočit bidlo, proti větru do kaňonu, další bidlo pod mrak, kde doháním čekající skupinu před pomyslnou kružnicí. Sotva se vydýchám, start je otevřen. Nic nevidím, to mě asi cucl mrak, měním kurz, vypadnu bokem, oblétám jej a s 3 min ztrátou pokračuji za ostatními. Jak řekl Davídek, kdybych nezvolnila tempo, tak su dnes vítěz :-) V pásce se schází kompletní team s velkou radostí. Tu mi však kazí komise, která mě chce zaříznout za let v mraku. Tam ale byli dnes všichni, tak to po dlouhé diskusi prochází. Dnes pouze 4 záložáky a ne jeden pilot si vyzkoušel akro sestavu na svém vrchlíku.
3.TASK nás čeká tvrdý oříšek. 95 km trať se závěrečným stoupáním do kopce a cílem vedle sopky Toluca de Nevado (4. nejvyšší hora Mexika 4575m) na náhorní planině ve výšce 3200m. První půlka trati jde jak po másle. S postupně zvyšujícím se terénem se několikrát ocitám v blízkosti země. Skupinky se kouskují a berou více stop, mě se vyplácí ta nejvíce zalesněná přes obrovský kotel a kritický průsmyk. Na posledním brdku dobírám max 3800m a pak už jen 5 km do pásky po větru. Tam to naopak chtělo brzdy. Rychlostí 70 km/h se řítíme přímo na dráty. Ale i na to tu organizátoři připraveni a na prašné pole nabíhají profesionální mávači a chytači. Ne jeden šťastlivec v cíli klopýtl a byl povláčen. Obrovská radost s Davidkem a Radkem, zasloužené pivko, výšková nemoc a transport do nížin s dvojníkem Joe Cockera.
Následující vývozy už volíme pouze náklaďák s Cockerem, kterému nebere chuť závodit na silnici ani sádra na ruce. 4.TASK byla dobrá tréningovka pro celý český team, který se několikrát hrabal z malých výšek. Hned po otevření startovního okna se ocitám s pár padáky na úpatí kopce, kde svahuji půl hodiny mezi 20 – 30 m nad zemí. Konečně se to urvalo a dal se utočit normální stoupák. Závodní pole někde v háji, a tak s pár trosečníky letíme na rekreu. Po 71 km se doplazím do cíle ještě s další přízemní krizovkou, ale i tak 5 hodin ve vzduchu je šichta. Podobně si to odedřel i Davidek a Mišák pro změnu přistává v Chřestýš areálu. Kluci nás však zachránili před smrtí hladem a donesli skvělé ogrilované kuřátka, které měly lepší barvičku než naše nosy. Po 6 dnech ve vzduchu nám už dochází energie, vypálené brýle a obličeje všech pilotů připomínají medvídka pandu. Po 4 dnech je jsou ve vedení bratři Valičové, v ženách Renáta a v těsném závěsu Marina Olexina.
5.TASK nám naplánovali 101 km. Masakr. Přesto se nám dnes letělo mnohem lépe a nebyla to taková dřina jako včera, kdy byla velice silná inverze a bezoblačná termika. Tentokráte byla trať vyznačkovaná kumulostrádami. Po 3 OB se stále držím první skupinky, poté beru jinou stopu a raději dotáčím. Kritické místo proti větru v údolí, otočák na kopci. Doplazit se tam byl výkon, pro jistotu se vracím a dotáčím na jistotu, přesto mě to semele a opět se plazím po zemi. Naštěstí ve spolupráci s polským pilotem a Elisou Houdry bubláme dále po trati a pomáháme si. Po tomto kritickém místě na pohůdku dáváme další otočáky a blížíme se k cíli. Je už téměř 18 hodin, cíl už je dávno zavřený, ale km se stále počítají. Poslední žbrbláky, beru jinou stopu a do pásky mi to o kilometr a půl nedá. Z cíle se raduje akorát Davidek, Radek si dneska hoďku posvahoval na malé hrance kde skončil a Oslík vyhnil na trase k poslednímu otočáku.
Poslední 6.TASK nás čekaly opravdu excelentní podmínky, kumulky a trasa dlouhá 57 km s efektním přistáním u jezera na pláži. Ve velice krátkém čase přilétají první závodníci. Během trasy se ukázalo jako kritické pouze jedno místo, kde taky polovina lidí skončila. Zvedáme se hrobníkovi z lopaty, dotočit max a závěrečný dokluz přes jezero do cíle. Suverénním vítězem se stal Urban Valič, druhý skončil jeho bratr Aliaž a třetí Nuno Virgili. Z žen jsem zabojovala a umístila se celkově na 51.příčce, 1. z žen. Druhá Elisa Houdry a třetí Marina Olexina. V národech jsme se po vedoucí pozici nakonec ztratili a spadli na 4. místo. Podle nových FAI pravidel se vyberou pouze 3 členové teamu dle fai rankingu, kteří mohou bodovat pro team. Oproti starým se počítali 3 nej výsledky dne od všech členů teamu. Poté nechyběla závěrečná ceremonie s párty a velkými oslavami na místní diskotéce.
Teď už nás čeká 6 dní relaxu, výlet na plachetničce po jezeru, do údolí motýlů Monarca, na vrchol vyhaslého vulkánu Toluca de Nevado, do Acapulca k Tichému oceánu a do Teotihuacanu na bájné Aztécké pyramidy…tak příští rok na Mistrovství Světa čiao!!!
Výsledky, další fotografie a video si můžete najít na těchto oficiálních stránkách http://64.78.47.195/pw/
