Česká sestava čítala na tomto závodě celých 19 pilotů, z toho 4 ženský. To je docela slušné. Něco jako Česká liga, děláme si legraci. S Hankou to byly naše první závody, takže jsme o brali na čumendu, podívat se jak lítají opravdoví závodníci a něco se od nich přiučit. Navíc předpovědi slibovali skvělé letové podmínky, tak hurá do toho…Po přivítací ceremonii známým Xavierem, nafasování svačinky se všichni piloti ládují do 18 svozových Tranzitů a čeká nás hodinový výjezd na Stoll. Pro tento závod byla speciálně vyhrnuta těžkou technikou cesta až nahoru.
Ty jo, Hanči, ja su z toho úplně nervózní. Všech 120 pilotů čeká připraveno na rozsáhlém a travnatém startovišti na otevření okna. Během dvou minut jsou téměř všichni v luftu. Jenom na sucho polknu a vrhám se za nimi do davu. No přeci tu nezůstanu poslední, ne? Otevírá se vzdušný cilindr nedaleko startu a celý chumel se vydává na trasu, která nebyla nijak náročná. Cik cak podél hřebene, jedna záludnost v dolině a dokluz do cíle. Hlavně moc netočit a šlapat plný knedlík. Tak jsem se tím řídila a ejhle, ono to šlo. Na vítěze s časem 1:07 hod po 51 km ztrácím pouze 5 minut. Ocitám se tak v polovině závodního pole, ale první mezi ženami s výrazným bodovým rozdílem. Docvaklo mi to až následující ráno na breefingu, kdy se oficiálně vyhlašují vítězové disciplíny z kategorie muži i ženy.
Pro druhý den vypsali 102 km dlouhý let přes Krn, Skalnatý hřeben na Ratitovec, zpět na Bovec, Kovk antény a cíl na přístávačce pod Stolem s připravovanou párty. No zní to nádherně. Po startu se snažím udržet v čele, partička však lítá v jiné dimenzi a pěkně mi pláchne. Tak se spokojím s letem na ohonu a na jistotku. S výškou Stolu skáčeme na Polovník, odtud dozadu na skály. Opět ten nádherný pohled na celý Triglavský park.
Cestou však vidím srážku dvou pilotů, padající na záložce a přistávající pod vrcholem jednoho ze štítů. Zachycení na skalní římse si balí padáky a čekají na záchranu horolezců. Dalšího týpka to pěkně vyskládalo, ale nevzdával to a zaslouženě to zvládl. Bohužel se ocitl na opačné straně hřebene, přistál na Bohinských jezerech a zpáteční cestu si vychutnal horským vláčkem. Tož po tom, co jsem shlédla, do toho moc nešlapu. Jedno dobré rozhodnutí mě posouvá přes kritické místo v Bovci, kde vyhnívá polovina závodníků. Pokračuji k poslednímu otočáku, splachovacímu místu Antény, odkud mi to na dokluz do cíle nedá a přistávám 5 km před pásku spolu s Krausovkou. Po tomhle kole neztrácím vedoucí pozici v ženách.
Následuje bujará oslava, ochutnávky červeného bolehlavu a guláše. Ajaj, asi jsme to neměli tak přehánět s vínkem. Bylo to znát i ve vzduchu, točila jsem jak ponocný a nemohla se zaboha vyhrabat nahoru. Přes toto utrpení se mi podařilo po 70 km doletět do cíle a stále si udržet pozici. Teď už to byl docela stres. Všichni byli v očekávání, zda si vedení jako zcela nováček dokážu udržet. No to bylo něco pro mě. Teď už to člověk nesmí hlavně pos..t.
Ale co nebylo, čtvrté kolo jsem udělala velice hrubou chybu hned na začátku, kdy jsem minula cilindr a musela se znova do záludného místa vracet. Tím jsem ztratila spojení se skupinou, a jako úplně poslední Mohykán se vydávám na trasu. Tak teď už nic nemůžu ztratit, s vítězstvím se loučím, prostě chci jen doletět. Více riskuji na přeskocích, volím kratší trasu a dokonce se mi podaří dohnat a předletět 20 pilotů. Zas takový megašnek nejsem. Do cíle v Drežnici dolétám více jak hodinu po vítězi.
Smutnou náladu mi zvedá Honzík se zprávou, že Krauzovka to utavila u žiletek a vyhnila a Karin se taky někde zadrbala, takže přiletěla až po mě. Tudíž dvě největší soupeřky to podělaly ještě více než megašnek. Opravdu, s náskokem 200 bodů stále vedu v ženách.
Vzhledem k tomu, že následující den šla fronta a poslední závodní den fučelo jak čert, se sen stal skutečností a já všem vytřela zrak. Teda sobě taky! No radost z toho měli všichni náramnou, hlavně to znamená oficiální pozvání do PWC světa a nominaci na MS v Austrálii. Tož hurááá!!! Partičko, to se musí ještě zapít!!!
