Upravit stránku

Zcela vyčerpané a unavené vybalujeme stan. Najít místečko pro něj nebylo tak jednoduché, celý prostor pro stany vypadal jako močál, proto raději volíme okraj travnaté přistávačky. Rychle do teplého spacáku, ranní teploty se blížily lehce k nule a vrcholky hor ležely pod vrstvou čerstvého sněhu po přechodu studené fronty.

Probouzíme se během poledne za čilého ruchu. Okolo nás se rozrostly další paláce, které vypadaly ohromně oproti tomu našemu jednoplášti. Vida, už dorazila i třetí z Lébosek – Martinka Černá. No teď už jsme kompletní tým. Při pohledu ze stanu na rychlost, s jakou se pohybují mraky, ještě k tomu zezadu na start, prohlašujeme tento den za neletový a věnujeme se raději rozjímání a odpočinku. Dlouho nám to však nevydrží a jedeme se alespoň podívat na startoviště Monte Dolády, odkud se naskýtá překrásný výhled do údolí a na hřeben ve tvaru podkovy. Podobný nápad měli i další brazilští a italští závodníci v doprovodu polské kamarádky Klaudie Bulgakow, hovořící plynně několika světovými jazyky.

Večer probíhá registrace a přivítání s ostatními polskými závodníky. Českou skupinu tvoří tým Lébosek spolu s Radarem, Vaškem a Toníkem Palasem, který se stejně jako Martinka po tříleté pauze vrátila k létání. Celkový počet lidí v tomto závodě činí 120 pilotů různých národností, což je největší účast za poslední roky. Překvapení nám nachystal Janis Xiros z Řecka, nechybí zde ani známá firma Suby Lutolf, Eva Wišněrska nejlepší pilotka světa a další přátelé. Máte tady pocit, jakoby se sjela celá velká rodina, setkáte se s lidmi, se kterými si vždy máte co říci, v krásném horském prostředí, vždy s úsměvem na rtu. Někteří si mohou myslet, že závodění je pouze soupeření a rivalita. To je pravda, ale děje se tak pouze ve vzduchu během letu. Tento pocit má snad každý závodník, bez něho by se ani jinak nedalo vítězit. Ale život, který se odehrává tam dole, bez kombinéz, kukel a rukavic, je velice příjemný a v přátelské atmosféře. Ne nadarmo tvrdil Pier de Couberten, zakladatel novodobých Olympijských myšlenek, že sport spojuje národy.

Následující den, neděle 4.6. je prohlášena organizátorem Robertem Zbelou za tréninkový s možností vývozů na start. Nevím, co jej podnítilo k tomuto rozhodnutí, zrušit první závodní den, každopádně jsme šli všichni lítat. Chladné ráno, ostré slunce a průzračný vzduch napovídal, že to bude divočina. Taky že jo. Letošní čtvrtý let byl opravdu výživný. Severní proudění na startu bez problémů přetlačila jižní termika, pocítili jsme to teprve ve výšce, kde se to pěkně mlelo. Dnešní den jsem neměla odvahu na nic víc, než si polítat v okolí hřebene ve tvaru podkovy a nad údolím. Vyplašených tu bylo naštěstí více pilotů. Vysoké dostupy okolo 3000m umožnily těm odvážnějším se pustit do dalšího údolí. Po hodině letu, spíš urputného boje jak udržet celou plachtu nad hlavou, to vzdávám a jdu nad přistání. No jo, ale v tuto dobu začíná krásně fungovat údolí, tak se pokouším další hodinu vyklesat, ale marně. Nesnesitelná bolest umrzlých a znovu se prokrvujících prstů přešla nízko nad zemí, nevzdávám let a ještě další hodinku polétám.

„Teda holky, jestli tu bude každý den takový mazec v luftu a zima, to máme co dělat“.

Naštěstí se další dny lehce začíná oteplovat, ale na opalovačky to zatím nevypadá. „Plavky a šortky tady asi nevytáhneme“, smutně konstatuje Hanka. Místo toho večer péřovku, kulicha a zavrtat se do spacáku, nejlépe v Radarově pojízdném vyhřívaném domečku se svařákem v ruce.

Během následujících dní se naštěstí trošku otepluje, ale ani tak nepodceníme dnešní předletovou přípravu a balíme si na start úplně všechno teplé oblečení. Bohužel se vzrůstající teplotou se snižuje výška základen mraků a přibývá oblačnosti. První Task bohužel přerušuje mohutná přeháňka, která se vytvořila nad nejvzdálenějším otočákem před Feltre a neumožnila většině závodního pole doletět. Těm nejrychlejším se podařilo na místo včas dostat, otočit to, ale zastíněné údolí neumožnilo doletět nikomu do cíle. Většina však pohnila jako hrušky na 30 km, ještě k tomu zmokla, čekaje pod stromy na svoz. Spolu se Subym a Švýcarkou Piou Marii jsme měli větší štěstí. Tomu největšímu lijáku jsme se vyhnuli a ihned po přistání pro nás přijeli místní bábuška s dědouškem. Naložili bágle na střechu autíčka a vezli na svozovou trasu. Kam jinam než do baru. Po návratu to na přistávačce vypadalo jako v loňském Tolminu, sušení a zároveň výstava všech možný druhů PK. Disciplína se uznala, přesto že byl Task zastaven až zpětně. To vyvolalo vlnu dohadů a pří, které se naštěstí zdárně vyřešily.

Další den jsme zjistili, že je možno startovat o něco výše než oficiální startoviště, kde začínalo být husto. Málo prostoru neumožňovalo odstartovat všem najednou a tak vznikalo na tomto místě spousta potyček a kolizí. Když už se mi po druhé zamotala malá čarodějka do šňůr, vzala jsem si květák a poctivě vyšlapala 15 min vzhůru na daleko prostornější a travnatější start. Z tohoto důvodu se stanovil vzdušný start, jako kružnice na vzdálenějším místě. To umožní všem se dostat včas do vzduchu a počkat na zvoleném místě než se otevře pomyslná startovní páska ve vzduchu. V tu dobu se piloti snaží dostat na co nelepší pozici a výšku vzhledem k horám, mrakům a větru a vyčkávat na čas daný GPS. Poté se spustí závod, všichni najednou sešlápnou speeda a letí se. Zde se ukáže jaký má kdo kluzák a výkonný padáček. Ale samozřejmě zde hraje velkou roli i zkušenosti pilota z takovýchto závodů.

Druhý Task byla zvolena 51 km trať přeskokem přes údolí Piavy, kolem stěny přes přehradu na žiletky, zpět na start, podél podkovy na konec údolí a do cíle. Let podél hřebene je jako z učebnice, nebyl o ničem jiném než že si natočit ten nejsilnější šprajc, ale ne moc zbytečně vysoko ať se neztrácí čas, pak šlápnout plný knedlík a stát v něm co to jde. Přeskočit Piavu, nalepit se na žebírka, prosvahovat rotůrkama, dostat se na návětrnou stranu další mohutné hory Monte Servy a pak přitáčet jen před přeskoky. Právě Monte Serva byla vždy zvolena jako vyčkávací bod před otevřením startu, a tak jsme měli chvilku na to kochat se okolím, pohledem na skalnaté Dolomity dozadu, či travnaté hřebeny posetými pasoucími se ovcemi. Většinou byly podmínky takové, že se základny mraků pohybovaly ve výšce vrcholků hor, hřeben nosil, cestou do Feltre to bylo proti větru a zpět s větrem v zádech. Málo prostoru pro taktiku či vyčkávání. Tento terén umožnil opravdu rychlostní závod se vším všudy. Bylo zajímavé okoukávat techniku letu těch nejlepších, protože ti se s tím vůbec nepárali. Kdo zaváhá, vypadne z přední skupinky, dostane se dozadu s courákama, či dokonce vyhnije. Mezi nejoblíbenější takové vyhnívací místečko pařil Supermercato Dolomity v Bellunu po přeskoku Piavy. Ten, kdo si moc nenatočil na Doladě, pustil to níže a držel horší stopu, nechytil se na žebírkách, nebo jej tam spláchlo, skončil na tomto oblíbeném místě. A kdo tady alespoň jednou nepřistál, jako by tu ani nebyl. Což se tento den povedlo spoustě pilotům. Při zpáteční cestě se objevila první rozhodnutí, zda to k poslednímu otočáku na konci podkovy přesvahovat po hřebeni, či to vzít údolím. Při pohledu na tvořící se kumul uprostřed doliny je rozhodnuto. Vydávám se tam přímo od Dolády s další skupinkou k poslednímu OB. To nám umožní značné zkrácení trasy a možnost dohnat první skupinu. Což se nám také povede, bohužel na dokluzu do cíle mám již málo výšky, dolina splachuje a tak přistávám 4 km před cíl. Do pásky se dnes dostalo 33 pilotů. Každopádně z letu mám radost, rozhodovala jsem se sama, ne jen slepě letět za první skupinkou.

Třetí task byl zvolen podobně, s tím že dnes bylo více oblačnosti. Po 76 km doletělo dnes do cíle dva piloti. Kupodivu první vedoucí skupinka pohnila na 20 km, když se tlačili ke skalám, které byly dlouhou dobu zastíněny. Když jsem sledovala čelo, co čeho se vrhají, raději jsem si počkala na hrotu před přehradou. Nošení bylo slabé, měla jsem co dělat, ať také nevyhniju, ale nakonec se mi podařilo zvednout a dohnat zbývající letící piloty. Za úplné tmy a špatné viditelnosti jsme se v slabém stoupání pokoušeli zvedat a postupovat směrem k pásce. Bohužel nám to nedalo a tak jako poslední mohykáni přistáváme na stadionku v Bellunu na 60 km spolu s Hankou a pár piloty. Tím jsme si vylepšili pozici a dnes se dostaly na 8 pozici.

Dnešní výborné podmínky umožnily navrhnout čtvrtý Task 95 km disciplínu. Do pásky dolétá 14 pilotů a my s Hankou opět společně přistály na 77 km. Bohužel během těchto čtyř letů házelo spousta lidí záložku. Podmínky byly krapet divočejší, menší zkušenosti pilotů, hodně kolapsů vrchlíků nízko nad lesy či skalami. To jsem si také ověřila na své nové závodničce, když mi to na speedu několikrát řachlo frontstallem. Je potřeba si neustále hlídat křídlo, dobře se dovážit a nebrousit. I když toto místo právě nabádá k tomu, aby se takovýmto stylem létalo. V chumlu, na plném speedu, uchem těsně na skálu. Bohužel jeden pilot svahoval nízko nad stromy a setkal se s neviditelným kabelem, který mu odstřihl šňůry. Po převozu helikoptérou do nemocnice zraněním podlehl. Tento večer se na všechny sesedl splín a nikomu se již nechtělo do závodů. Závody jsou hra, ale když se člověk setká poprvé s takovouto situací, dost jej to poznamená a uvědomí si, o čem to vlastně ty závody jsou. Když nejde o život, jde o nic. Ale s tímto rizikem k tomu také přistupujeme a někde v podvědomí jej máme uloženo.

Následující poslední den prohlásili organizátoři za zrušený vzhledem k nehodě a pozvali nás na večerní vyhlášení spojené s pohoštěním. Konalo se na náměstíčku ve vesničce. Vyhlášení se konalo v poklidné atmosféře bez hudby či bujení. Byl vyhlášen Mistr Polska, kterým se stal Robert Bernat na padáku U3, druhý se umístil Pawel Faron a na třetím místě Ewa Wisnierska, která zvítězila i v ženách. Já se umístila hned za ní, celkově 21, a na třetím místě Pia Maria.