Na tento závod se sjelo necelých 120 pilotů z různých koutů zeměkoule, odlišných povah, vesměs pohodoví lidi. Odlétaly se 4 platné tasky, ale ne vždy byla vhodně zvolena disciplína. Jeden task se zrušil díky bouřce na trati, která vedla do vysokých hor. Velká škoda, protože jednomu týpkovi se podařilo uletět ten den v rovinách 120 km triangl. Pouze dvě disciplíny doletěli piloti až do cíle. Silné a rozbité stoupáky, husto na startu i před kopcem, tlačení do speedu v turbulenci a ne úplně zvládnuté křídlo v ruce, to vše byly důvody, proč po oba závody hodilo každý den několik pilotů záložku. Člověk si musel dávat většího majzla a tolik to nehrotit. Lítání zde nebylo vůbec jednoduché. Vyhnít 3 km až na podlahu nebyl žádný problém. Což se mi v tomto závodu několikrát podařilo a ještě ke všemu se trefit do ohrady s býkama. Následný úprk s květákem a kotoul plavmo přes kamennou zídku mi zachránilo zadnici. Takže tenhle závod byl spíše seznamovací s terénem.
Co se týká organizace, veškerý servis, komunikace a svozy byly perfektní. Jen mi zde chybělo jak už to na lepších závodech bývá, malé občerstvení na ranním breefingu. Bylo nezbytné sebou tahat více vody, sloužící nejen jako zátěž. Po vyhnívce se zde šlapalo občas déle k civilizaci, než člověk čekal a horké slunce dalo za své.
3.7. SOBOTA Po ranním uvítacím breefingu na náměstíčku nasedáme s plnou polní do dvou autobusů, které nás vyváží na start. Nevím, co byl silnější zážitek, zda jízda se španělským řidičem, nebo létání v silné termice. Každopádně obojí jsem přežila ve zdraví.
Bohužel hned první den silně duní, ještě k tomu zezadu. I přesto nás organizátoři nechávají vyčkávat a smažit se do 17 hodin na startu v naději, že to termika přetlačí. Záchrana před úpalem byl výlet s Marcelem, Ďurem a Pištou do kaňonu. Celý hřeben byl vlastně jakousi zvlněnou náhorní plošinou, suchým a nehostinným krajem. Z ničeho nic se objeví skalnatý kaňon, kudy protéká řeka a vytváří různé tůně a přehrady. Křištálově čistá voda byla fantastické osvěžení po 4 hodinách na prašné startovačce. Ze smsky se dozvídáme, že je task konečně zrušen a tak se po občerstvení v kamenné hospůdce vydáváme zpět do Piedrahity. Zbytek dne trávíme na místním koupališti ve stínu pod fíky, s tabáčkem na ďásnu s oblíbenou hrou člověče nezlob se.
4.7. NEDĚLE Stejně jako včera nás Steve Ham, aliaz Šunka, hovořící plynnou nesrozumitelnou angličtinou, seznamuje s předpovědí počasí na dnešní den. Díky silnějšímu vetru byla zvolena 76 km dlouhá disciplína cik cak podél hřebene. Ihned po otevření okna startuje 50 padáků, snažící se zvednout u svahu v slabé termice. Zapínají to tu až po 13 hodině, takže chvílemi bylo ve vzduchu opravdu husto. Tak tomu bylo i následující dny. Samozřejmě, že ze sílící termikou se zvedal i vítr na startu, proto bylo nezbytné odstartovat včas a ve vhodnou dobu. Zatímco se většina plazila kolem svahu, vsadila jsem na roviny. K mému překvapení jsem vyhnila ze dvou kiláků až na podlahu. To, že člověk pod mrekem, ještě neznamená, že má vyhráno. Tady se opravdu vyplatí točit všechno a zvolit si dobrou stopu. Nezadařilo se, a tak nouzově přistávám do nějaké ohrady. Míst na sednutí je tu spousta, ale většina jsou obehnána kamennýma zídkami či ostnatým drátem. Vybrat si můžete mezi loukou či sadem, ale stejně se nejčastěji trefíte do ohrady s nějakým zvířectvem. Stejně jako dneska, se mi podařilo sednout k býčkům. I když nevlastním žádný kus červeného oděvu, přesto neváhám a rychlostí blesku mízím odsud. Díky průpravě z gymnastiky zmáknu kamennou zídku kotoulem plavmo i s květákem v ruce. Úleva, balím vercajk a dvě hodiny šlapu k hlavní cestě na svozovou trasu. Mezitím závistivě sleduji zbytek závodníků, jak si to šmárují od otočáku k otočáku a spousta z nich dolétá do pásky. Jako první se sjíždí na náměstí většina z vyhnívky, kde si v ofisu necháme stáhnout GPS-kdepak to su a sdílíme si své dojmy u pivka.
S následným skvělým nápadem, něco dobrého si ogrilovat, přichází Subi. A tak se celá československá partička zvedáme k nákupu a jedeme do nedalekého kempu u jezera, kde se může oficiálně rozdělávat oheň. Ke steakům nechybí různé druhy Španělských červených vín a salát. Večírek pokračuje v Padeira Baru, kde to naopak rozjíždí Maďarská skupinka různými tanečními kreacemi.
5.7. PONDĚLÍ Opět ty rána, každým rokem je to čím dále horší…Pomohla ranní koupel v kašně, kde si krom hygieny také čepujeme pitnou vodu či balast do vzduchu.
Dnešní den fouká ještě silnější vítr, a tak je zvolena disciplína 71 km s jedním otočem. Bohužel se podmínky ukazují ne příliš ideální a většina závodníků sedá v okolí otočáku na 25 km. Do cíle nedoletěl nikdo a vítězkou se stala Švýcarka Anja Kroll. Dneska jsem se hecla, že už nepřistávám do ohrady s býčkama a točím všechno co to jde. Spolu s Marcelem volíme vyčkávací taktiku a startujeme do silnější termiky téměř před zavřením startovního okna. Jako nejtěžší úsek se jeví přeskok údolí Barco de Avila, jedno z největších pohřebišť padačkářů. Opět zapíchnutí do země ze 3400 m. Nevěřím svým očím. Jak říkal Marcel, neviděl jsem cestou stoupat ani muchu a největší výšku jsem měl těsně před tím, než jsem vyhnil. Spolu s jedním Anglickým pilotem sedáme do ohrady se splašeným oslem a opět následuje turistika do civilizace. Naštěstí chytáme stopa přímo do městečka. Vyčkávací místo si zvolíme hospůdku s terasou přímo u hlavního tahu. Avšak ani po několika pivech a hodinách čekání se autobus neobjevuje. Zato lidí z vyhnívky přichází dostatek. Svoz je konečně zde a hned po stahování GPS jdeme svlažit tělo i ducha na koupák.
V kempu si opět zapínáme večerní program před kamennou zídkou. Při večeři, se západem slunce sledujeme hnízdící čápy, partičku hrající petangue, týpka s kitem, kolemjdoucího pastevce s ovečkami a kolemjedoucí mávající sousedy.
6.7. ÚTERÝ Kurnik já už si chci konečně pořádně zalítat. Marcel věští megakosmos, ale až tak zázračné to nebylo. Jako většinu dní snídáme v kempu či na startu čerstvou bagetu s máslíčkem a rajčátkem, připravujeme a ladíme naše křídla. Již po pár dnech v těchto prašných a suchých podmínkách nám padáčky pěkně zestárly a chytly tmavší odstín.
Skvělé podmínky umožnily vypsat 97 km dlouhou disciplínu se dvěmi OB směrem do Avily a zpět. Po 10 km končí hřeben, následuje přeskok passu a zde si můžete volit trasu, kudy se vydat. Termika je v těchto místech pěkně ostrá a mám hoňky uhlídat Eriska nad hlavou., obzvláště když točím spolu s dalšími 30 padáky. Dvě početné skupiny se v těchto místech trhají, jední volí stopu údolím, další skalnatýma hotrama. Dostupy 3700 m, čistý vzduch a ostré kontrasty umožňují neskutečnou výhledy. Dneska letím horama, držím si výšku i dobrou pozici, ale co se nestane. Na 30 km mi klekly baterky v GPS. To me potěš. Náhradní jsou v sedačce. Špekuluju, jak se během letu budu přehrabávat v zadní kapse sedačky. Naštěstí jsem si vzpomněla na foťák v kombinéze. Nejprve si přitočím, a pak se budu zabývat výměnou baterek. Během této operace jsem musela několikrát chytat řídičky, ale nakonec se podařilo. Po vytáhnutí baterek z GPS s leknutím zjišťuji, že ho nemám přivázaný a držím ho jen tak volně v ruce. K tomu mi vypadly vybité baterky a tak rychlostí blesku přilepím GPS zpátky na pultík. Čerstvé baterky z foťáku raději dávám do pusy, ale v ten moment se musím věnovat řízení. Po stabilizování letové polohy se konečně podaří tento proces dokončit. Spokojeně si zapínám přístroj, rozhlídnu se kolem sebe a nestačím se divit. Jsem nad OB, kamenným hradem, ale v psí výšce. Z této dolinyse už nevyhrabu, a tak vyhnívám spolu s jedním australanem. Škoda, tento den dolétlo spousta pilotů až do pásky, včetně Evžena Holmana, Pišty, Pacejky, Tomáše Svobody i Marcela Konečného. Podobný pešek měl i Ďuro Kleja, který si zvolil svou vlastní stopu při severním proudění jižní stranou hor. Letěl sám. Bohužel nepřeletěl jedno žebro a přistál ve větší výšce, než odstartoval. Ten den si hodilo pár lidí záložku či přistáli v horách daleko od civilizace, takže o zážitky nebylo nouze.
7.7. STŘEDA Těsně před sedmou ranní bývá nejchladněji. Jelikož jsem podcenila vnitrozemské podmínky a vzala si na spaní skladný tenký papírový sáček, probouzím se zimou. Už jsme pěkně otlačení z tvrdé země, zničení po náročném lítání a dostavuje se únaváček.
Ke všemu nám místní pastýřský pes s useknutým ocasem udělal čurbes před stany a roztahal veškeré odpadky po placu. Jinak nedáme dopustit na naše kempovaní místečko s krásným výhledem, kde sluníčko vychází až po osmé ráno, takže máme u zídky stín.
Šunka hlásí větší vývoj oblačnosti. Přesto prosadili disciplínu dozadu na náhorní plošinu, slavný 100 km trojúhelník.. Na startu jsme měli co dělat, protože na pěkně dunělo už od rána. Díky asistenci Tačuta se nechám katapultovat nahoru. Již v jednu se tvoří kupovitá oblačnost, která mohutní a dírami v mracích lze odhadovat jejich výšku. Přesto všichni držíme základnu a letíme nad náhorní plošinou ke startovnímu bodu. Dneska máme s Hančí pěkně našlápnuto, letíme v čele první skupiny. Závodní ambice polevili ihned po prvním zahřmění. První blesk a viditelná přeháňka nedala dlouho čekat a všichni vyklesáváme v nejrůznějšíchfigurách. Aspoň mám tu čest vyzkoušet si veškeré vyklesávací manévry. Vzhledem k tomu, že to všude stoupalo pětkou nahoru neváhám sni pikosekundu. Chňapnu dve šňůrky z každého áčka tak, že mi z křídla zbyde jen malý čtvereček. Na „brutus ušus“ jak nyzývám tento manévr, to se mnou pěkně šije a v turbulenci si připadám jak jojo. Ke všemu se mi to podařilo přetáhnout, nesymetricky vypustit a následovalo ródeo kolem různě klapajícího padáku. Výšky dost, řeším křídlo, ale také si vybavuji kde mám přilepenou kliku od záložky. Z figur se mi podaří dostat, srovnat let a následuje opětovné vřeštění vária a našávačka. Další přijde na řadu spirála.
Teda 2 km vyklesávat na céčku, o tom se mi ani nesnilo. Překvapilo mě, jak lehce lze Eris řídit a kontrolovat si různou fázi náklonu ve spirále. Výjezd z ní byl bravurní a příjemně mě překvapil. Před přistáním pořizuji ještě pár snímků černavy a jednoho slunečního paprsku, který svítil přimo na dědinku. Nádherná velká louka nalákala většinu pilotů zde přistát, bohužel se tu jako všude kolem pásl dobytek a koně. Žlutá okousaná travička byla hustě posázená koláči. Naštěstí je ostré slunce stihlo dokonale vysušit a uklouznutí nehrozilo.
Sdílení našich únikových manévrů probíráme v hospůdce při Gaspachu (studené rajčatové polévce s bílou bagetou) a Picolu.
Svoz je zde velice rychle a další hodinovou vlastivědnou jízdu po náhorní plošině trávíme zalomení v busu. Od Filipa se dozvídáme, že si dneska rekreačně uletěl nějakých 130 km v rovinách až do Salamanky přes Afriku zpět. Škoda špatně zvolené trasy. Nebýt bouřky, mohl to být krásný polet.
V kempu si říkáme, že by to chtělo nějakou dokonalejší očistu těla. Přesto že využíváme studené sprchy na bazénu či outdoor camelbag v kempu, chce to teplou vodu. Na doporučení jdeme do místní základní školy. Jako znovuzrození trávíme večer na náměstí a v kempu spolu s Holanďáky, kteří ulítli na Doorsy.
8.7. ČTVRTEK Pro dnešní den opět platí více oblačnosti, proto to organizátoři pouští více do rovin. Bohužel nepočítali ze zesílícím protivětrem. Většina sedla okolo 20 km, ti nejvytrvalejší za 30km a já s Evženem na 10 km pod kopec. Samotný let po hřebeni byl hrozná drbačka, v rovině to chodilo, ale snos větru byl tak silný, že ses objevil na tom samém místě jako předtím. Takže jsme tam tajtrlíkovali jak pinpongáči.
Přistání se neobešlo bez pozdravu s býky. Tentokráte mě běželi přivítat a následný úprk z ohrady nebyl z mé strany zdvořilý. Cestu k hlavní silnici jsem si klestila různými křovinami, překonávala zídky, ploty i koryto řeky. Hurá, asfalt. Po hodině stopování v pařáku se rozhoduji, že těch 10 km do Piedrahity za trest došlapu. Od této myšlenky mě ihned upustilo, jen co zastavuje sympatická paní se spoustou zvířectva v autě. Cestou nabíráme i Evžena.
Dnešní den byl oficiálně poslední závodní, a tak končí naše naděje na zlepšení pozic. Celkem mě to zklamalo, žádný pořádný lítání ani dostupy. No ještě že tu zůstáváme déle, protože zatím mě to nijak za srdce nevzalo. Silný vítr, rozdrbané stoupáky a hlavně samé vyhnívky. Hrůza. To už jsem za těch 6 týdnů od úrazu úplně zapomněla lítat? Tento pocit mělo i více závodníků. Prostě lítání tady není vůbec jednoduché a hlavně se lsší od lítání v Alpách.
Každopádně se těšíme na večerní Mega Cross Country Party připravovanou v areálu koupaliště. Calvo, hlavní organizátor nás neopomněl upozornit na to, že nikdo nesmí skákat do bazénu, jinak párty končí. To je jako byste ukazovali malému dítěti zmrzlinu, říkali že je dobrá a ono si nesmělo líznout. Na této akci jsme vyfasovali kalíšek, kterým jsme si nabírali namixovaného drinku ze tří obrovských lavorů. Organizátoři asi opomněli přichystat něco k zakousnutí, takže nálada stejně jako alkohol v krvi hladových závodníků stoupal přímo exponenciálně. Přesto jsme se bavili výborně díky výborné muzice. Následovalo vyhlášení výsledků, kde se celkovým vítězem se stal Martin Tobiševski z Polska.
Z žen zvítězila Maryna z JARu, druhá Anja Kroll a třetí naše Hanka Matyásková.
Poté se opět zaplňuje taneční parket a končí se až za svání.
9.7. PÁTEK Následující den se nenašel snad jedinný závodník, který by měl tendenci jít lítat. Většina lidí zůstává do dalších závodů a zbytek se loučí a odjíždí domů. Z české grupy zde zůstáváme s Hankou, Matrinem Pacejkou a Hollmanama. Doufáme, že na další závod dopřeje počasí a konečně pořádně zalítáme.
Kolem poledne sledujeme denní dění z naší observatoře u kamenné zídky a rozhodujeme co s načatým dnem. Hanka volí strategii co nejméně pohybu a polohu v leže ve stínu. S Martinem a anglánama se jedeme okoupat do oblíbeného kaňonu. Svěží ledová voda odstraňuje zbytky nepohody a člověk se cítí jako znovuzrozený.
Večer probíhá registrace v ofisu, kde je těžce nedýchatelný a horký vzduch. Opět fasujeme tričko či nátělník, druhou mapu a otočáky do džípárny. Celkem je zaregistrováno 134 pilotů. Jsem zvědavá na další dny…
