Již v loni mě napadlo připravit něco nového pro lidičky, kteří už mají něco nalétáno v termice a chtějí se vydat na jedny ze svých prvních přeletů. Termický výlet a létání okolo kopce, to je krásné, ale chtělo by to něco nového. Představa přeletů z jednoho terénu na druhý s pojízdným kempováním…je to jasné.
No jo, ale kde? Při průjezdu Slovinskem, známým oblíbeným místem v Julských Alpách bylo rozhodnuto. Ideální místo v okolí Kobaridu a Tolminu u křišťálově průzračné a ledové řeky Soči. Tento koutek země nabízí na celkem malém prostoru množství letových terénu jak na Kobale, Stolu tak i Lijaku. A s kým? Nikdo spolehlivější mě nenapadá než Hanče Matyásková…sehraná dvojka…jdem do toho.
Představy jsou jedna věc, realizace ta druhá a ta třetí nejdůležitější…jakou bude mít bužík Počásko náladu. Zpočátku to vypadalo na zrušení kurzu. Z původního plánu ranního sletu z Mangartu jsme opustily. Sraz s lidičkami dáváme v Tolminu u Cassina, free camping place. Moravu opouštějí za deště s nadějí, že zde bude lépe. Máme 5 dní…jak to dopadne?
Co bude cílem? Naučit se létat podle GPS, orientovat v terénu, naučit se létat v horách, číst přírodu, kde se tvoří stoupáky, jak přeskakovat údolí, dostat se co nejvýše a nejdále. První den běháme s GPSkami po lese, orientujeme se v mapě. Oskar vykouknul, neváháme a první letík z Kobaly. Obloha se mezitím zadekovala a tak ti nejlepší dosáhli dokonce 12 km. Tolminská pizza to jistí a také naděje v lepší zítřky.
Čtvrteční rozhodnutí padlo na Lijak. Severní situace na jižním startovišti většina dobře zná. Lépe řečeno bylo to bum bum bum. Silná termika i vítr umožňuje polétat v okolí startu a uzavřít nějaké trojúhelníky. Druhý pokus, totální deka a hromadný start. Odjezd? Ne!!! Vyčkáme…začíná se to na večer opět čistit. Jedeme nahoru. Budu to s Bubákem pozorovat a navigovat z přistávačky. Světe div se. Partička se drží na nasvíceném svahu. Posílám celou skupinku po hřebínku. Za roh už nevidím, je to na jejich vzájemné spolupráci. „Haló, kde jste! Cože? Za Vipavou?“ Paráda. Pětičlenné skupince se podařilo skočit údolí Ajdovščiny a posedat na 30 km v sedm večer. Jedeme pro vás! Oslavy přeletu v Pizzerii Ozeljan a návrat do údolí Soči.
Tři páteční sletíky z Kobaly však vykompenzoval víkend, který byl opravdu exkluzivní. Přesouváme se do kempu u Villiho. Stoll, to je přesně to místo, odkud jsou nejen nádherné pohledy na hory, ale tento hřeben umožní krásné přelety. Představa letu ve skupince na přelet s navigací po vysílačce se splnil. Pouštíme to k Italským hranicím, zpět po Stolu přes Kobarid směr Kobala. Bohužel kolem 15 hodiny se to dekuje a od Bovce jdou přeháňky. Přesto se povedlo partičce odletět něco kolem 25 km. Daleko silnější zážitky prožívají Jarda s Jirkou, kteří vyhnili na Italské straně. „Dostopujte k hranicím, tam vás vyzvedneme!“ To jsme nečekali, že projedou čtvrt Itálie. Šťastné večerní shledání, grilovačka steaků a vino domače.
Neděle je tutovka. Taky že jo. Azuro, vymeteno a výhledy až na moře. Dnes tu nejsme sami, ale spolu s partou Japončímu a místních. Skvělé označkované stoupáky. Tak a teď letíme spolu až do Itálie. Bubák s Jirkou napřed, Kamil bez vysílačky samostatně a skupinka s Davidem, Jardou, Ráďou a Pavlikem bublinkujeme po hřebeni. Přeskok Kobaridu už samostatně, většina končí pod žiletkami s 40 km, dále pokračuje turista Jirka na Kobalu a Jarda si hodil smyčku přes Polovnik, Krn a Kobalu.
Sluncem ošlehané tváře a úsměvy na rtu jsou pro nás odměnou. Hej partičko, byli jste skvělí! Tak zase někdy! Třeba hned v srpnu. Díky Slávkovi se odjíždí s plným počtem vysílaček a my s Haničkou a její Beruškou míříme na závody do Itálie.
