Upravit stránku

Toho roku mě čekal nejen první výšlap na Stolovku, ale i první testovací let na novém Erisovi. No, jsem zvědavá. Obvykle se při paratrekingu na Stolovou horu člověk potí jak zvíře a jazyk má vyplazený až na vestě. Dnešní den byl však něčím výjimečným. Nejenže jsem se musela cestou vzhůru přiobléci, ale s jakou lehkostí se nám podařilo zdolat vrcholu, jsme nechápali. „Joj to bude v luftu kosa“, lamentuje Patrik a už na sebe oblíkáme veškeré vrstvy, které jsme si vynesli na hřbetu. Vzduch je jak zrcadlo, první chmurky naskakují, zakusujem svačinku a hurá do vzduchu. „Teda hoši, chrousta vám odmítám dělat.“ Ale po 12 hodině máme již všichni natočeno pod základnou.

A co moje seznamka Erisku? Překvapilo mě, svou štíhlostí, počtem úzkých komůrek a velikostí, nebo spíše maličkostí. Starty bych měla ještě potrénovat na mezičce, ale ten pocit letu je nepopsatelný. Teda promiň Brontíku, po třech letech nemohu říci špatného půl slova, ale ta rychlost a točivost nového padáčku je o dvě dimenze výše.

Toho dne jsme nikdo neplánovali žádné závratné přelety, prostě jsme si šli zalítat, ale když už jsem podruhé natočila základnu ve 2300 m nad Kněhyní, tak mi to nedalo a pustila jsem to opět se severním prouděním na Slovensko. Cílevědomost mě však brzy opustila nízko nad údolím Bečvy, kdy se mi opět začaly prokrvovat ruce a já řvala bolestí. Říkám si: „ kašlu na to, v takové kose se nedá normálně lítat! Nad sjezdovkou jsem sice kopala do šišek, ale začalo se i oteplovat. „Tož přeci tu nevyhniju! Tak bojuj!“ Po čtvrt hodince se opět zvedám v ještě stále turbulentní, ostré a úzké termice pod základnu a pokouším se vydržet tu bolest omrzajících prstů a studeného čela. Samozřejmě jsem si zapomněla také kuklu. Síla klesáků dnes předčila stoupáky, takovej bigboš jsem dlouho nezažila. Nad Kohůtkou se opět plazím po zemi odkud mě úzká osmička opět katapultuje pod mrak. Tímhle driblingem se posouvám přes hranice se Slovenskými přiiateli a údolí Váhu s několikrát umrzlýma a rozmrzlýma rukama.

Pohled na zasněžené Tatry a Fatru je však fantastický a stojí to za to utrpení. Prožívám smíšené pocity utrpení a kochání se krásou Slovenských hor. Letím velice brzy a cestou na jih se teprve tvoří chmurečky, které vyhledávám ke stoupání, kdežto za zády jsou již naskládné kumulostrády. Čekat opravdu nemíním, už tak letím něco přes tři hodiny a nakonec více než chtíč trhnout rekord, vyhrává zdravý rozum a úbytek fyzických sil. Pocit, že už nemůže člověk za řidičku ani zatáhnout se mi nikdy předtím nestal. Ručičky ani nožičky nefungují, tak si raději vyhlížím vhodnou přistávačku v malebných Strážovských vrších.

Ani přistání nebylo jednoduché, všude to stoupalo a nechtělo mě to pustit sednout na obrovskou travnatou louku. Ani jsem se nenamáhala vysunout podvozek, a tak sedám na zadek a 20 minut to rozdýchávám, vyhřívám se na sluníčku, stále přikurtovaná v sedačce. Poté se pokouším rozepnout karabiny, bezúspěšně. To se už ke mně blíží starší domorodec, zjistit, jestli to co se mu válí na louce ještě dýchá. Neodmítám pozvání na teplý lipový čaj s medem a za hodinku už sedím v jejich izbe a vychutnávám teplou slast, která mi opět vlévá sílu do žil. Neopomenou se mě vyptávat „odkial som to priletela“, pohostit domácím sýrem a vynikajícíma bramborovýma knedlíkama plněnýma uzeným masem a se zelím. Mňam, lepší baštu jsem nejedla. Po tak vynikajícím jídle nechybí domácí pálenka. Stěží se mi s rodinkou po tak příjemně stráveném odpoledni loučí. Poslední rady kudy tudy k hlavní cestě a tradá na stopa.

No jo, ale dostat se z Valašské Belé není tak snadné. Autobusy už kolem páté nejedou. Tak celá zničená trávím hodinu na hlavní cestě a pozoruju stále s tvořící kumuly. Po mém přistání se dalo ještě tak tři hodiny letět. Ale kdo to má v tom mrazu vydržet! Hurrrááá, páté kolemjedoucí auto zastavuje, mladá paní a veze mě do Inovace. Po další hodině stopování to vzdávám a raději volím autobusovou dopravu do Čadce. Ani v autobuse není nouze o zábavu a hned se dávám s šoférem do řeči. V Čadci jsem po deváté, odkud jsem již měla zajištěný odvoz až do Beskyd na Dřevař, kde právě probíhalo Otevírání nebe. Kolem půlnoci se sjíždí k ohni všichni omrzlí, ale spokojení přeletáři tohoto dne.

A co pomáhá na omrzliny? To si musí člověk umět dobře přistát. Právě že v takovýchto hornatých končinách nejlépe narazíte na pohostinné a vstřícné obyvatele…tak zas někdy na Slováky…