Upravit stránku

Taková škoda! Let nebyl vůbec jednoduchý, silný vítr, disciplína s 6 OB natažená cik cak podél hřebene do údolí. Doletělo pouhých 32 pilotů a kolo bylo velice dobře bodově hodnoceno.

Ke všemu jsme se dnes večer museli přestěhovat z našeho kempovacího místečka, kousek vedle na fotbalový stadion ohraničený betonovou zdí, plný bodláků a ovčích bobků. Stěhování celého osazenstva probíhalo komicky. Někteří sebrali celý stan, tak jak je postavený, jiní zase nacpali do auta a s otevřeným kufrem přejeli. Přeci si nenecháme zkazit náladu, ne? Tentokráte jsou našimi sousedy Angličané s jejich typickým humorem, jeden Australan a Holanďané. Sestava, ve které jsme tu sešli byla fakt zajímavá. Co člověk, to týpek, to zajímavá historka a zkušenost. Většina z nich půl roku pracuje a zbývající čas cestují za lítáním se svým karavanem, obytným vanem či trakem přestavěným na dům. Úžasnou kárku si předělal jeden fotograf z květinové dodávky ve tvaru krabice na útulný kutloch. Poté co mu vykradli auto, přimontoval si na veškeré dveře visací zámky. No a s těmito týpky jsme trávili večery pod hvězdami, pryč od civilizace, při večeři a vínečku. O čem ten život vlastně je! Říká se, co nemáš, nepotřebuješ, a ke štěstí stačí málo. Taky jsme si to náležitě užívali.

11.7. PONDĚLÍ Po včerejší zkušenosti, kdy jsem ztratila rukavice a baterky do GPS, málem i hlavu, si raději všechno ještě před stanem kontroluji. Ztracená kapsička se všemi dokumenty a penězi byla nalezena. Hurrá! I hlava je už na svém místě.

Are you ready? You can go! Taky že jo. Jako vždy je před startem husto, škrábeme se okolo svahu a vyčkáváme na silnější šprajc. Konečně se to rozchodilo. Dnes máme namířeno do Avily a zpět, rovných 102 km. Za passem ( horský průsmyk) volím stopu rovinami. Bezoblačná termika chodila téměř všude do výšky 3750 m, čili okolo 2800 m nad podlahou. Téměř kosmický snímek do rovin teď už nepatřil jenom bohům.

Celou cestu se spolupracovalo ve skupinkách, vytvořily se rojnice a ty si vzájemně pomáhaly. Po větru do Avily jsem si držela stálou letovou hladinu okolo 3000 m. Nad městem si ještě přitáčím, ať si ho mohu spolu s přehradou z té výšky vyfotit. Vyplatilo se, protože skupinka na čele závodu se zde příliš nezdržovali. Z té výšky mi přišlo, že se musí plazit po zemi a měli co dělat, aby se zvedli. Stále mám na mysli předešlé nezdařené lety a tak špekuluji kudy poletím proti větru zpátky. Vítr měl lehce snos na hřeben, tak se na něj nalepím a na každém žebru stoupák. Teda skoro na každém, protože se za chvilku také chodím po zemi. Zachránil mě místní dravec, mrkl okem, zamával a ukázal kde to je. To je úleva, zase ve výšce. Kritickým místem pro mnohé závodníky a nejtěžší úsek byl opět přeskok passu se silnou údolnou. V malé skupince letíme horama. Zbývajících 15 km přesvahujem podél hřebene až do pásky, nad kterou to naopak všude nosí nejde vyklesat. Jo to je žúžo pocit. Každý se raduje po svém, většinou se sypeme dolů v nějakých spirálkách či wingoverech. Pro všechny v cíli je připraveno chlazené pivko a odvoz na náměstí. Pohodička a úsměv na rtu. Ten mám i teď, když si na to vzpomenu. Chvíle, kdy člověk doletí, podlamují se mu kolena, je vyčerpaný, vysušený, popraskané rty, ale spokojený. K tomu mu kámoš ubalí cígo, dá si ve stínu pivko a sdílí své dojmy z letu. Neznám nic lepšího. Za chvilku se ozývá randál v bříšku, tak honem něco uklohnit..

12.7. ÚTERÝ Jako každé úterý se z náměstí stane jeden velký jarmark, kde najdete všechno možné, od ovoce a zeleniny, přes oblečení, šperky a jiné serepetičky. Po breefingu zase do busu a serpentinami na kopec, chystání lítacího nádobíčka, task breefing, to vše jako by se stalo naší nedílnou součástí dne. A zase letět. Zase na šichtu :-)

Na kopci pro změnu panuje bezvětří a starty některých závodníků bylo pastvou pro fotografy. První odvážlivci jdou na to a chytají se v údolí zrovna když se začínají tvořit první chmurky … pekelně vysoko. Že by konečně megakosmos? Stratosféra? Dá se tam ještě dýchat? Jasně že jo. Poprvé natočíme s Kubajzem Hollmanem 4200m pod mráček, zatímco ostatní opustili stoupání a vydali se na trať. Není ještě kam spěchat. Startovní bod vzdálený 10 km je otevřený až za půl hoďky, tak se hecujeme a točíme co to jde. Konečně pořádný, široký a silný stoupák, kde se vleze bez problému 10 padáku v jedné hladině. Trasu natáhli na druhou stranu než jsme lítali doposud, do hor, zpět do passu, dopředu do roviny s cílem v Piedrahitě. Že by se zadařilo a po třetí v pásce? Už to tak vypadá. Chvílemi jsem téměř nad podlahou, ještě jednou se mi podaří dostat do 4300m a zbylých 15km i proti větru jdu na dokluz. Boží.

Dneska z toho ani nemám takovou radost, jako předešlé dny, dosedla na mě únava a navíc jsem viděla v dálce házet dvě záložky. Přes vysílačku byla ihned spuštěna akce. Jednomu Jihoafričanovi se podařilo propadnout doškovou střechou a jiný to hodil k oblíbeným býkům. Oba z toho vyvázli téměř bez škrábnutí. Stejně jako Hance Maty i několika dalším pilotům chybělo do pásky pár set metrů. Ale i tak oslavujeme krásný lítání a dopřejeme si nejlepší zmrzku na světě v cukrošce na náměstí.

Dneska se profláklo, že policajtům nevadí naše kempování u zídky. Nastává hromadný přesun zpět. Pocit, jako by jste se vraceli domů, opět ten výhled do kraje a zapadající slunce, které je dnes červenější, než kdykoliv předtím. To svědčí o vlhkosti v atmosféře. Jak už jsme vypozorovali, bude více oblačnosti. Dopřáváme si teplou sprchu z nahřátého kamelbagu a Martin Pacoš připravuje úžasnou dortu z piškotů, jogurtu a broskví na snídani.

13.7. STŘEDA Na obloze jsou natažené nějaké vysoké ‚sračky‘, které se během dopoledne rozpouštějí díky silnému slunci. Zase budeme muset letět, komentuje Hanče, která se povaluje na startovačce. Zprvu to tak nevypadalo, protože foukalo celkem svižně zezadu. Ale termika zapracovala a hlavní proudění přetlačila natolik, že už foukalo jen mírně zezadu. Přesto byla vypsána disciplína 119 km s cílem v Avile. První závan proti kopci trval necelých 5 minut, ve kterém se podařilo dostat do vzduchu 30 pilotům. Šudlání u svahu a zvedání se v jedničkách, i tyto podmínky záviděli ti, kteří ještě stepovali na kopci. Mezitím se celý hřeben zadekoval a naděje na další interval postupně umíral. Po hodině a půl je chvilka bezvětří, kdy odstartuje další početná skupina. Snažíme se horko těžko zvednout, snos stoupání jde od kopce a konečně nad passem chytáme pořádný výtah až pod základnu.

Let do Avily byl spíše s ušima ve speedu, obloha se zabarvila do olověna a naprosto všude to sálo nahoru. Jak je pravidlem, kde to jde nahoru, vedle to musí dolů. Jako kritické místo se ukázalo okolí OB na 80km, kde byly v té době obrovské rozpady. Z první skupiny se podařilo doletět několika pilotům až do cíle, celkem jich bylo pouhých 12. Přistávám v okolí větrných elektráren s pestrobarevnými políčky spolu s několika dalšími závodníky. V dědině je přistavený bus, který vyjíždí sbírat další odpadlíky. Do ofisu se dostaneme až pozdě večer, okolo 21hodiny, kde se dozvídáme příjemnou zprávu. V Padeira baru byla přichystána párty s živou muzičkou, švédskými stoly a občerstvením. Dneska to opravdu bodlo.

14.7. ČTVRTEK Již od rána pofukuje, přesto se jedeme přesvědčit na start o směru a síle větru. Řidič busu si kapánek pomýlil cestu a málem jsme vyjeli na jiné startoviště. Na kopci si padáky ani nevybalujeme, protože by se dalo svahovat i na kapesníčku. Po hodině okukování se to ruší. Za těch 12 letových dní jsme byli 11 krát ve vzduchu. Tolik kilometrů a hodin jsem nenalétala snad za celé jaro. Pomalu se dostavoval syndrom přelítanosti, takže volný den přivítali všichni s nadšením.

Variant jak strávit den bylo spousta, někteří jeli na kajty, ale většina si zvolila zasloužený odpočinek, masáže, grilování pstruhů a koupání v jezeře. Nuda? To slovo neznám. O zábavu se nám postaral náš milý kamarád Frenky se svou houpací sítí a kytarou a krabicovým vínem. Samozřejmě, že jeho úžasnou obytnou modrou dodávku „Fying Pirates“ musel řídit někdo jiný a ani v autě cirkus neskončil.

15.7. PÁTEK Jeden den odpočinku stačí. Hurá do vzduchu. Bohužel předpověď byla stejná jako včera. To jsme ještě netušili, že už si ve Španělsku nezalítáme. Zato náhradních programů byla celá řada. Do oblíbeného kaňonu se dnes sjeli snad všichni závodníci, takže o zábavu nebyla nouze. Po skalách okolo vody se dá bez problému lozit i bez jištění a skákat do i z 10 m. Voda je zde tak průzračná, že vidíte až na dno i s celým hejnem pstruhů. Když už nám modraly rty zimou, stačilo se vyplácnout na vyhřáté kameny a vychutnávat ten relax. Také jsme se vydali na expedici proti proudu řeky a objevili další nádherná zákoutí. Malou tůň, do které s rachotem padal vodopád, nejúžasnější masáž na světě. Stačilo si jen pod něj lehnout a nastavit ty správné partie k masírování.

Večer trávíme v oblíbeném kempu v poloze ležmo spolu s Hančí, Martinem a vinečkem, za zvuku Frankyho muzičky. Postupně přicházející návštěvníci využívají pozvání na „Sleeping laying party“ a velice rádi se nechají přikrýt našimi spacáky. Za chvíli je na třech karimatkách dvojnásobný počet účastníků, než bylo míst k ležení. Martin se tvářil dost nešťastně, když se do jeho spacáku nasáčkoval jeden bludný Holanďan a ohříval si o jeho nohy svoje studené. Každopádně jsme se nenudili.

16.7. SOBOTA Dnešní den byla poslední šance na nějaké odletěné kolo. Bohužel od rána duní natolik, že to rvalo i stany ze země. Tímto Calvo prohlásil závody za uzavřené nabídl pozvání na večerní párty spolu s oficiálním vyhlášením výsledků. Spousta lidí, kteří jsou tu svými vozy se loučí a odjíždí na dalekou cestu domů. Zato zbytek, který čeká cesta letadlem z Madridu se těší na závěrečný večer. Opět jedeme svlažit těla do ledové vody v kaňonu a poté připravujeme na večírek, který se rozjíždí až v pozdních hodinách, po vyhlášení.

Celkovým vítězem se stal ze 134 závodníků Brit Russell Ogden, druhý skončil Polák Wojciech Maliszewski a třetí se umístil Španěl Borja Rodriguez. Z žen se velice dobře umístila Anja Kroll na celkové 16. pozici, v ženách první, druhá Jihoafričanka Maryna Strydom a třetí Renáta Kuhnová.

O míchané nápoje nebyla nouze a muzičku zajistili dva DJové. Do bazénu nikdo neskákal, zato taneční parket se přemístil na všechny stoly.

18.7. NEDĚLE Probouzíme se v době, kdy už je dávno slunce nad obzorem a začíná být pekelný pařák. Zjistili jsme, že jsme zůstali na tábořišti téměř poslední. Nastává nejsmutnější chvíle balení a loučení s tímto místem. Mike s jeho pojízdnou květinovou krabicí nás veze do centra a s Hankou a Pacošem to zakotvíme na koupáku. Někteří závodníci zde tráví už druhý den a plynule přešli z párty do dopoledního koupání. Většina společensky unavených odpočívala ve stínu pod fíky, jiní se marně snažili probrat ve vodě. Vychutnáváme nádherný slunečný, ale poslední den v Piedrahitě. Večeři si vaříme v místním parku s výhledem na zapadající slunce a nocujeme poblíž autobusové zastávky.

Následné cestování bylo zajímavé. Poslední pohledy přes sklo autobusu na horský hřeben, na místa kde jsme lítali, dnes netradičně zastíněné mraky. Cestu do Madridu prospíme, na autobusáku necháme těžké bágle v úschovně a jdeme se mrknout po zajímavostech tohoto města. Přesto že toto velkoměsto má obyvatel skoro jako naše republika, panuje v ulicích pohoda a klídek. Všude naleznete kašnu či park, kde odpočíváme spolu s ostatními ve stínu. Večer se dopravujeme metrem na letiště, kde na doporučení Tačuta můžeme přenocovat. Objevili jsme skvělý koutek, ohrazený reklamní tabulí, takže na nás nešlo vidět. Čouhaly akorát Martinovy nohy. V pět už musíme být nastoupeni u terminálu, abychom stihli ranní let do Prahy. Krabicové víno zpříjemňuje noc, nemá cenu jít spát a tak jedeme nonstop. Únaváček se dostavil až v letadle, kde jsem ani nevnímala náš start i přistání. V hlavě se mi ještě jednou promítají veškeré vjemy, zážitky a setkání s lidmi. Není to úžasné?

A kam příště? Třebas do Afriky? Proč ne? Svět je malý a známých potká člověk všude…tak hurá na výlet!