Upravit stránku

Zpět na hotel přijíždíme v pravý čas, pozvánkou tentokráte na Advance párty s různými pamlskami jako je normální chléb, tvaroh, sýry, olivky a vinikající vína. Tentokráte žádný rozruch, jdeme spát včas, jelikož nás zítra čeká poslední závodní den.

Sobota 14.4.

Podobně jako včera jsme se jeli opravdu přesvědčit na start, že si v Japonsku už nezalétáme. Rozdíl byl akorát v tom, že bylo vymeteno s úžasnou dohledností, naskákané kumuly, ale dunělo jak blázen. Po třech hodinách zewlingu na startu, kdy jsme si nechali prozřetelně sbalené padáky, bylo definitivně rozhodnuto pro zrušení kola. Alespoň jsme se mohli pořádně rozhlédnout po kraji, bylo vidět dokonce 80 km vzdálené moře a malé kopečký, které byly jinak zahaleny v oparu.

Hurá dolů! Je opět jedna odpoledne, sedíme před Headquaterem vyhřívaje se na sluníčku a sosajíce pivečko. Během několika piv sledujeme frmol zaměstnanců, jak uklízejí jak mravenečci, likvidují veškeré transparenty, stany a lavice. Během chvilky je vymeteno, všechno odpojeno a my bezprizorní, závislí na autobuse, který nás vezme na oficiální zakončení do hotelu Tsukuba. Tomu předcházelo promítání PWC 2006 a následovalo vyhlášení Overalu, Woman a Teamů. Po dvou platných kolech se stal vítězem Slovinec Primož Podobnik, 2. Urban Valič a 3. David Ohlídal. Z žen zabodovala domácí Keiko Heraki, 2. Anja Kroll a 3. Yasuko Murakami. V teamech 1. Aerotact, 2. Axis a 3. Mac para.

Po desáté opět naběhla úklidová četa, která bleskovou rychlostí rozebrala veškeré kulisy a stoly, tak že v sále zůstalo jenom zdravé padačkářské jádro. Rafalovi se opět podařilo zapojit pivo, které teklo proudem a my mohli pokračovat v oslavách a nemuseli do postele. Následovala taneční vložka v podání Karlíkova baletního Labutího jezera, české hitparády s Jarkem Nohavicku, Ramsteinem a podobnými songy. Končilo to nad ránem v bazénku, kam dorazili opravdu jen ti skalní.

Zkušenosti? Náročné…Po našem cestování byl pobyt v Ishioce zase jiným a zajímavým zážitkem. Oproti jiným pilotům jsme měli trošku více svobody, díky našemu kamarádovi Kawatchimu, který nás vozil vlastním autíčkem. Ale jinak jsme byli organizovaní jak v pionýrském táboře. Nástup, rozcvička, všechno perfektně načasované a zorganizované. Žádná možnost mít volné ruce. Většina závodníků byla ubytována na hotelu, odkud jezdil každé ráno v osm busík do ofisu, kde bylo zajištěno všechno potřebné zázemí s občerstvením. Po létání i nelétání opět organizovaný návrat do hotelu, či náhradní program. Společná večeře i koupele zvlášť pro ženy i muže, kde všichni vyfasovali stejné župánky i pantoflíčky. Obden večurek a v 10 hodin večerka. Půjčit auto bylo bez šance i na mezinárodní řidičák, mobily tu nefungovali, takže jsme byli v rukou Japonců.

Náš Pacoš, to je zatý človíček. Roli Teamleadera se mu zalíbila, včetně nového designu. Staral se o nás jak opravdu o děti, obzvláště na večírcích. Stejně tak i dnes ráno, kdy jsme se museli dostat v 6 ráno k hotelu, odkud byl plánován odjezd na letiště Narita u Tokya. Letadlo nám letí až v večer, takže krom 14 hodin v letadle ještě celý den flákání a dospávání na letišti. Asi si otevřeme jednu z 9 lahví Saké, které jsme doslali prezentem.