Upravit stránku
Pekelný rachot a smrad z výfuků spojený s otřesy a vibracemi nás vrátil blíže k našemu oblíbenému koníčku – motorovému paraglidingu. V raním šeru vlečeme naše stroje mokrou trávou po letišti. Na startovní plochu pokládáme krásně suché padáky, které se záhy mění na houby o dvojnásobné hmotnosti. Slunce podle našich hodinek sice asi už někde určitě vyšlo, ale rozhodně to bylo na jiném kontinentě nebo alespoň v jiné zemi, protože v našich krajích to rozhodně nebylo. Atmosféra mi připomínala jeden starý vtip z doby totality: „Je chladno a vlhko, příroda se ukládá k zimnímu spánku, mlha se líně válí, ptáci se choulí u teplých komínů, jen já pitomec musím jít do práce“. My ale do práce nejdeme, je totiž neděle a to co činíme, činíme s láskou a přinášíme tomu společně s našimi rodinami dobrovolně oběti. Musím totiž připomenout, že tento sport, ačkoli se může někomu zdát bláznivý nebo potrhlý, vykonávají vesměs muži zralého chlapského věku, za kterými často hledí ustarané oči milujících žen a zvědavé oči rozesmátých dětí. Rozpačitě koukám proti větru ke vzdálenému silu, jehož siluety se každou minutou stávají méně a méně zřetelnými. Mezi tím se s burácením vzdalují do tichého rána první stroje a míří vstříc dnešnímu dobrodružství, disciplína je totiž rychlostní a tak není moc času na okounění.. Vidím, co se děje, a tak vážně uvažuji o tom, že ráno pohodlně dospím v teplé posteli. Ale i toto je příležitost k polétání, když už jsem dospěl až sem… Na místě startu jsme zbyli dva. No dobrá, kouknu na to shora a včas s tím plácnu o zem, než to sem přijde, musím rychle nastoupat a uvidíme. Nádhera, v kontaktu se zemí se valí celým širokým údolím od severozápadu mlha, poměrně dobře ohraničená od okolní vzdušniny, nad městem dokonce tvoří mraky trojrozměrné plastické obrazce, které vystupují nahoru do prostoru, jako by byly ze šlehačky. Rozhoduji se, zda-li se ještě vydat na trať, protože jih a jihovýchod od letiště, oblast kde se máme pohybovat, je doposud čistá krajina zalitá sluncem. Nemohu se dlouho kochat, protože se první chuchvalce husté mlhy přisouvají poměrně rychle nad plochu. Dnešní nabrýfovaná disciplína končí přistáním na tomto letišti tradičním kopnutím do tyčky pro přesné stanovení času, nastoupáním výšky cca 150metrů pro třicetisekundový let bez motoru a končí přesností přistání. Nepoletím, letiště bych bez dobré znalosti konfigurace terénu, polohy cest a dalších pomocných orientačních bodů za chvíli těžko hledal. Kopnu si treningově tyčku, dám si přesnost přistání a počkám dole, nebude-li třeba pomoci svážet piloty. Mezi tím se nasouvají další a další chuchvalce mlhy.Tak honem tu tyčku, ale hrome před chvílí tu byla, kde sakra je? Aha támhle o 30 metrů víc vlevo něž jsem ji hledal. Pozdě, minul jsem ji, tak honem ještě jednou. Ták a teď těch stopadesát na přesnost. Kde máš ten terč? Křičím, co mi síly stačí, abych přeřval do vysokých obrátek vytočený vyjící motor. Zbytečně, v tom řevu mě rozhodčí stejně nemůže slyšet. Asi pochopil, o co mi jde, někam běží a něco mi ukazuje, ale co, to se už asi nedovím, zmizel pode mnou v mlze. No tak nic, konec plochy je ještě čistý. Krásně ohraničená mlha pluje pomalu po ploše letiště a uzavírá ho hermeticky jako opona jeviště. Pár minut se nic nedělo, jen než jsem si uvařil a vypil kafe. Potom – jen tiché vrčení jako když někdo seče v dálce trávu (to přirovnání není přitažené za vlasy, naše pohonné motorové jednotky skutečně ve směs pocházejí ze sekaček na trávu), vrčení rychle zesiluje. První závodník je tady. To umístění mu už zůstalo. Ale vyhráli všichni, přiletěl i druhý, třetí, čtvrtý, … devátý, desátý, jedenáctý, nalézají letiště a přistávají s přesností poštovních holubů. Dva dali na radu rozhodčího, aby zůstali na otočňácích, kde bylo mezipřistání. Já se na trať nevydal a ten nejchytřejší neodstartoval vůbec. No a tu přesnost přistání… zrušili, co přesnějšího bychom si mohli přát.

Upozornění: Tato příhoda se nikdy nestala, je jen produktem bujné fantazie autora.