Dlouho očekávaná a vytoužená Brazílie je tady. Po dvou letech je zde znovu další kolo Světového poháru. Tentokráte však ne v období letních vlhkých dusných měsíců, ale místního jara. Tedy klima velmi suché s daleko silnější termikou. Ale jak už to bývá, ještě před zahájením závodů sledujeme všechny předpovědi. Asi řádí el Niňo, protože se charakter letošního počasí markantně mění. Přímo nad provincií Viktorie se usadila cyklóna která svými fousy zasahuje až nad Castelo.
Po příletu doVitorie relaxujeme jeden den na pobřeží a poté se busem přibližujeme 180 km směrem do vnitrozemí. Vítá nás městečko Castelo, zasazené doprostřed kopců a hor. Krajinka připomíná ráz druhohor, mírné kopečky přečnívají černé skály, podobné tvarům dinosauřích vajec. Dva dny si máme možnost polétat nad tímto úžasným terénem a vyzkoušet „jarní“ podmínky. Co jsme zjistili? Létat se tady dá i pod totálně zataženou oblohou a stoupáky točit s místními Urubu (dravci). Po aklimatizaci, srovnání se s 5hod posunem, navštívení místních diskoték, okoštování „Kajpyryny“ a skvělých hovězích steaků jsme správně nastartováni do závodu.
Neděle 1.Task – 49 km Počasí podobné jako v tréninkové dny, více sluníčka ale silný vítr. Přesto je vypsáno kolo s 2 ob. Tak jak nemáme oblíbenou severní situaci na jižně orientovaných kopcích v Alpách, tak tady nemáme rádi tu jižní. Nad startem Um to fungovalo výborně. Totiž hned po startu jsou černé skály, kde se rve termika, vário řve a piloti rozhazují nožičkami i ve fusaku. Hodinu se tlačit v obrovském chumlu nad startem mezi agresivními piloty, to bylo něco na moje nervy. Volím variantu: najdi si to svoje sama. A vyplatilo se. Hned po startu letíme dolinou a tlačíme se proti větru přes mírně zvlněný terén směrem na Castelo. Na 10 km se točilo hodně z ostra. Stačila malá nepozornost, slyším velkou ránu a zvuk praskajících šňůr. Jeden pilot je obalen cizím padákem a druhý si dal Base-jump, protože byl nechtěně odťat od vrchlíku. Oba piloti si mají možnost poprvé prohlédnou svůj záložák na ostro. Premiérka pro našeho Lůďánka a Japonce. Spousta výšky a měkké přistání do lesa oba zachránilo. Po této podívané jako když střelí do všech pilotů, najednou všichni umí točit slušně. Další zlomový bod byl po přeskoku na skály, kde zesílilo hlavní proudění a byl problém se prosadit proti větru. Já to vzala sama rovinou přímo za šipkou. Ale pod totální dekou bylo těžké vymýšlet kde to chodí. Většina zůstala svahovat na hraně a prohnívá. Jedné skupině se podařilo zvednout a pokračovat vstříc tmavnoucím mrakům, ze kterých za chvilku padají bazény vody. Hůlavu někteří využili k nastoupání, většina však přistává s různými zážitky v dolinách. Opět další záložka. Po šrumu na safety frekvenci je task zastaven, kde ti nejlepší to natáhli přes 32 km. Návrat byl o to delší, piloti byli rozeseti za každým kopcem a po 3–4 hodinovém svozu na korbě náklaďáku jsme konečně doma, někteří zmrzlí, jiní zmoklí, každopádně jsme se sešli komplet. Ale hlavní je, že se nikomu nic nestalo.
Pondělí 2.Task – 49 km Tak co nám dneska vymyslí? Totální deka, silný vítr a hodinová cesta busíkem na 20 km vzdálený start. Ti co se nechali vyvézt pomalejší herkou, unikli malé přeháňce na startu. Během breefingu se ukazuje sluníčko a pěkně peče. Bohužel to byly poslední paprsky dne, které jsme prošvihli. Trasa je stejná jako včera, tak jdem na to. V chumlu nad startem se už nemíním tlačit. Navíc foukalo z poza kopce a starty nebyly úplně košér. Bokem na vítr nebo vítr ze zadu jsme měli na výběr. Nakonec jsme tam naskákali všichni, ale první moment to vypadalo, že budeme všichni přistávat. Zvednout se dalo až přes dolinu neprotějších kopcích. S Tomíkem volíme variantu dva. Let kolem obřího skalnatého hřebene, protlačit se ze závětří na nafukovanou stranu, což nás stálo hodně úsilí, ale podařilo se. Za odměnu vytáčíme pod základnu a sledujeme bojující piloty hluboko v údolí. To bylo však naposledy, co jsme měli takovou výšku. Většina se tlačí v pravo podél kopců, my to bereme napřímo dolinou na Castelo. Skupinka 3 – 5 pilotů mi naprosto vyhovuje. A tak pokračujeme ve spolupráci a letíme celou trasu více v levo. Za Castelem však vítr natolik zesiluje, že se let podobá svahování a pomalému posouvání proti větru dopředu, skákáním z jednoho brdku na druhý, stále v blízkosti země. Takto se podařilo odsvahovat malé skupince až na 45 km, zato většina končí okolo 20 km. Já přistála na stejné místo jako včera, poblíž pštrosí farmy, kde už stál pohotový svoz. Večer je zakončen pozvánkou na skvělé grilované steaky.
Úterý 3.Task – 75 km Český team si snad vybírá daň. Zatímco my večer na domečku relaxujeme, Davídek má o práci postaráno. V polovině trasy tasil záložák a skončil na stromě. Přistání jak do peřinky, zato padáček to odnesl s třemi díry. Švadlenka madlenka má dnes do noci co dělat. Ale vraťme se k tasku. Po ránu azuro, lať jak prase a slabší vítr. Paráda. Task commity si dala na čas a už v 11 h je vypsán task 75 km ve tvaru dvou FAI trianglů s návratem. Dneska se to chce opravdu zatížit. My co nemáme nervy se motat mezi agresivními piloty, si raději poodletíme bokem a vyčkáváme na start open. Tentokráte trasa vede směrem za start podél rozeklaného hřebene, téměř po větru. První rameno nebylo nijak obtížné, tempo drželi nízkopodlažáci i ti v megakosmu. Problémek nastal skokem do rovin, tedy malých kopečků. Obrovský chumel bojuje v těsné blízkosti země, ale zvedá se až na pár trosečníků. Já si volím s hrstkou pilotů trasu rovnou za šipkou, vždy na návětrné strany malých brdečků. Několik dobrých rozhodnutí a touha riskovat se dneska podepsala na výkonu. Ale hlavně jsem se vyhýbala většímu seskupení pilotů a co fakt nesnáším, je lítání na kopírku. Což dnes takový piloti neuspěli. Štěstí přeje odvážným. Nad fabrikou se konečně zvedáme trošku výše, jinak to bylo v rovinách žabkování z brdku na brdek. Největší boj nastal za 2 Ob, kde se téměř všichni přilepili na malý hřebínek, svahovali a vyčkávali na interval.
Toto kritické místo překonávám s první partičkou a riskujem nízký průlet údolím po větru, kde si občas přismahujeme na návětrných stranách. Nad malou vesničkou jsme už tak nízko, že slyšíme povzbující křík běhajících dětí. Ty snad urvaly vymodlený stoupák, který se točil a vlnil tak, že nám vyráběl z křídla harmoniku. Přes silný vítr a turbulenci se asi 5 pilotům podařilo vytočit a pokračovat přes vyšší kopce na 3 Ob. Ten byl umístěn velice rafinovaně. Někteří si přitáčí ještě v předpolí, mě to však spláchlo a tak mi nezbylo, než to pustit po větru přes údolí a nalepit se na skálu s obřím vodopádem, kolem kterého to bylo pěkně zadrátované. Pomalu svahuju nahoru a za odměnu ještě stoupák. Pokračuji trasu podél skal v pravo. Z této pozice sleduju stále svahující chumel na stejném místě. S pár piloty pokračujeme a spolupracujeme. Další kritické místo bylo před Castelem po návratu z rovin. Kde mě to s několika dalšími pohřbilo na 56 km. Smolík, ti co byli tak o 50 m výše to vybojovali a dotlačili až do pásky přes start. Tedy 6 lidí po 6 hodinách ve vzduchu v cíli. Ewička dala 62 km a já na celkové 13 pozici overal. Životní výkon to vám řeknu, ale radost máme obrovskou. Tak to bude zajímavé, dále nás čekají ještě 3 tasky.
Středa 4.Task – 49 km Opět vymeteno, ale předpověď silného větru. Těm co rupnul vodní vak hledají zátěž na startu v podobě mramorových kostek. Ostatně mramoru a banánů tady mají jak v čechách štěrku a jablek. Trať byla podél hřebene dozadu jako včera, s tím že otočný bod byla fabrika v rovinách. Po polovině trasy se vlastně celé závodní pole oddělilo do rovin. Já pokračuju po hřebínku a hniju a hniju, až mi nezbylo než se přilepit na jednu mezu a vysvahovat s ptáky Urubu. Ale stoupáček se dostavil, prorážím inverzi do 1400 a s větrem v zádech a parádní výškou doháním rovinoletce. V momentě kdy otáčím nad fabrikou se první skupina zvedá a pokračuje po trase. To byl asi jejich poslední pořádný stoupák dne. Nám nezbylo naž se přilepit na žbrbky a svahovat, přeskakovat a zase svahovat na stále sílícím větru sotva 100 m nad terénem. Neuvěřitelné, ale první skupině se podařilo přehoupat dolinu a 9 lidí spatřilo pásku. Zbytek končí rozesetý okolo 25 km. Přistání vedle kravek, zdolání několika ostnatých plotů a hledání stínu na hlavní cestě. Vedro začíná být úmorné a tak vítáme svoz na korbě náklaďáků. Místní lidi jsou opravdu milí. Tak dáme mňamku maso na tyčce a celý znavení spát. Téměř 4 hodiny letu každý den, koupel ve vlastním potu při boji o záchranu v těsné blízkosti země člověka docela vyčerpá.
Čtvrtek 5.Task – 45 km Mraky v úrovni startu, deka, vypadá to dneska na výlet. Přesto vyčkáváme a bavíme se hraním si s online kamerou na startu a zdravíme všechny známé doma. P
Sluníčko tady má ale takovou sílu, že se to všechno kolem rozpouští, task komise neváhá a vypisuje trasu cik cak po dolině. Šanci na uletění platného kola nedává nikdo a po otevření startu se do vzduchu nikdo moc nehrne. Stoupáky se dostavili v okolí skal. První okno odletu využíváme spolu s Hančou. První otočák byl napříč dolinou na druhou startovačku, kde se to pomalu začíná rozsvěcovat. Téměř z podlahy se zvedá pár jednotlivců a přidává se k nim druhá skupina. Nakonec se závodní pole rozdělilo do 2 obrovských chumlů, s vedoucím na čele letícím Urbanem Valičem. Postupným svahováním a přizvedáváním v okolí kopců dáváme i 3 Ob, antény vedle Castela a vracíme se zachraňovat na hřebínek. V těchto slabých podmínkách jsou velcí pomocníci ptáci Urubu, kteří mají horší klouzák jako my. Prý když už je to zvedá, tak padačkáře taky. Pomalu se blížíme k dalším otočákům, ke konci zrychlujeme, skoro sprintujeme a pod totálně zataženou oblohou stříháme napříč údolí ke kopci a závěrečný dokluz do pásky. Český team letěl pěkně pohromadě, až na Tomíka, který frnknul s první skupinou, Lůďánkem, který vyhnil cestou a já nedala dokluz a končím 3 km před lainou. Hromada pilotů v cíli a mnozí si konečně prohlédli po 5 kole cílovou pásku. Jsme zvědaví na výsledky, individuální časy odletu asi hodně zamíchají pořadím. Každopádně mě to posouvá z pozice bramborové medaile níže.