Jak vznikl nápad jet na Kamčatku? Stojíme v červenci roku 1999 před pokladnou s letenkami v Běloruském nádraží v Moskvě. Právě jsme přijeli vlakem a chceme letět do Irkutska, ale nevíme, zda jsou volné letenky. Tak proč se nezeptat na letenku na Kamčatku, vzdálenou zemi doposud nám známou z ruštiny a zeměpisu, proslulou sopkami, divočinou a tahy lososů. Tentokráte to vyhrál plánovaný Irkutsk a Východní Sajany (letenka cca 6000 Kč), ale v roce 2001 se dává dohromady správná parta a letíme na Kamčatku poprvé. Času máme jen asi 16 dní a neznáme místní poměry, proto jsme se podívali jen na bližší okolí správního centra Kamčatky Petropavlovska Kamčatského. Počasí vyšlo skvěle, viděli jsme spoustu sopek v činnosti, táhnoucí lososy a sem tam i medvěda. Bohužel nejvyšší sopky na severu časově nestíháme a proto se na Kamčatku vydáváme podruhé – v jiné sestavě a rozsáhlejšími plány…
Letíme se společností Pulkovo z Prahy přes Petrohrad, Krasnojarsk, Chabarovsk až na Kamčatku: cena 17000 Kč. Staré dobré ruské mašiny TU134 a 155 s šikovnými piloty létají perfektně, jen podle neochotných a věkem zasloužilých letušek se pozná, že letíme na východ.
Na místě máme objednané auto, bohužel i s protivným řidičem, na kterého nebyly řádné páky. Po nákupu potravin jedeme směr sopka Mutnovská, cestou se zastavujeme na ´rybí farmě´, kde právě táhne Keta. Za jedny Camelky dostáaváme dva asi 4kg samce – super večeře. Naše auto Ural je strašný smraďoch, ale v terénu má vynikající průchodnost, má vše co je potřeba – redukce, uzávěrky, ovládání tlaku v pneumatikách a hlavně na korbě krabici pro 23 lidí, do které se nás 12 v pohodě vleze i s batohama a jídlem.
Táboříme severně od Mutnovky a další den jdeme průrvou do kráteru. Sopka si vydatně kouří, asi 4× intenzivněji než, když jsem ji viděl před 2 lety. Uvnitř kráteru je spousta fumarol ruzných velikostí, vyloučená síra, jezírko a na konci parazitní kráter, který tak mohutně kouří. Takhle to snad vypadalo v prvohorách?!
9. srpna balíme tábor a jedeme pod nedalekou sopku Goreli. Mutnovská se přes noc uklidnila a dýmí podstatně méně. Stoupáme asi 500 výškových metrů k okraji prvního kráteru a vidíme 1. jezírko. A o kousek dál druhé, jestě krásnější. Má nádhernou sytou barvu modré skalice, takovou, že ji žádný foťák nedokáže věrně zobrazit. Dvojice obou kráterů s jezírky má po obvodu 5km a nejvyšší místo 1850m nad mořem.
V Petropavlovsku doplňujeme potraviny a zásoby piva – ruská stálice a pevný bod na pivním nebi Baltika 3 nebo 5 je již námi vykoupena a tak nepohrdneme ani Bockarevem. Jedeme na sever, kde nevíme jake budou možnosti výběru při nákupu a tak kupujeme co nejvíce jídla. Náš řidič Sergej si stěžuje šéfovi, že ho trápíme hladem a krmíme ho málo tučným lososem, kterého bězný Kamčatčan nejí, protože je to odpad. Vykecá si 50 USD a dva dny prudí o něco méně. Začíná nás zlobit počasí. Pokud doposud pršelo jen 2–3h večer, tak teď prší pořád. Bud více nebo méně. Cestou přespíme u teplých pramenů v Malkach, kde pramení i nejlepší minerálka na Kamčatce. V teplém prameni déšť tolik nevadí, ani při jízdě autem, ale naše stany nejsou suché už 3. den a vlhne i vše ostatní. Jedeme až do Essa. Městečko je vyhlášené jako místo s nejvíce původními obyvateli Kamčatky a má skvělý bazén s horkou vodou.
Následující den jedeme pod Tolbacik, ktery mohutně vybuchl nekdy v roce ´75 a své okolí vydatně zasypal popelem. Počasí stále nepřeje, více prší, než neprší, pod Tolbacikem jsme 3 noci, ale ani jsme ho nezahlédli. Jedeme k severnímu proryvu, kde stále ze země uniká teplý vzduch, který příjemně hřeje. A když se odstraní povrchové kameny až pálí.
Za deště balíme stany a jedeme zpátky na hlavní cestu a dále – směr Kluci. V nižších polohách přestává pršet a večer, když už máme postavené stany na nás z oblaku vykoukne náš hlavní cíl – nejvyšší sopka Euroasie Ključevská!
Letos se má čile k světu, často pokuřuje a prý i hrozí větším výbuchem. Bohužel už v těchto chvílích víme, že na ni nevylezem, protože je opravdu hodne aktivní, otřása se, jak později uvidíme chrlí i kameny a vybuchuje. V době našeho příletu se zde jednomu z českých turistů stal smrťák, mluví se o tom všude. Jak na Kamčatce tak i doma. Mistní vidí hlavní problém v tom, že firma co jejich výpravu pozvala k tomu neměla oprávnění a bude z toho velke bububu. U nás doma se díky nejmenovaným lidem touto událostí baví celá naše republika v době okurkové sezóny. To, že v Tatrách se každý rok zabije z Čechů asi 8 je normalní a nikoho to nezajímá…
Dnes končí náš pronájem auta (210 USD/den) a my se necháváme zavést co nejblíže ke Ključevské. Počasí se lepší a kolem Ključevské se dělají nádherné lentilky. Dojedeme na základnu Podkova, řidič se nás konečně zbaví a přestanou jeho ´muka´. My máme plné batohy a vyrážíme směr sedlo mezi Ključevskou a Blizni Ploskou, kde si uděláme základnu a budem chodit na okolní sopky. To co by se u nás zvládlo za jeden den, jdeme nakonec dny 3. Nikde není památka po člověku, třeba cesta, zato musíme přes lávové pole, kde se každý kámen hýbe a přes bludiště trhlin v ledovci. Tam, kde je obvykle tráva leží 30 cm nového sněhu. Náš tábor stavíme ještě na ledovci a stany obrňujeme proti větru.
Další den je nádherné počasí. Jdeme na sopečku Srednaja, která je kousek od nás. Cestou se nám v plné kráse ukáže Kjučevská. Počasí nekamčatsky přeje a my vidíme nádherné rozhledy na všechny strany. Na slunci je +14°C a okolní kamčatská voda nás zase trápí. Po té co na nás padala a mokřila nás a v podobě sněhu bránila v chůzi, teď taje a i když je nádherně, všude je mokro a pod našimi stany vznikly potoky vody. Nepomůže ani stěhování stanu na lepší místa. Teprve až důmyslný systém odvodnění, vykopaný na ledovci cepínem, pomůže proti spaní v bazénu.
Voda kazí naši morálku. Vstáváme pozdě a chystáme se k ústupu do Kjuci. Vypadá to na další nádherný den. Alpský nástup jsme prospali, je 9 hodin, vypadá to na hezké počasí a my se rozhodujeme co dál. V 5-ti jdeme hřebenem na Bliznuju Ploskuju. Na nástupu jsme v 11h a tak je naší taktikou jít na lehko, do 3–4 hodin a pak pokorně zpět. Ostatní scházejí přímo do Kjuci. Nás 5 stoupá po hřebeni na Bliznou.
Ve 14.h jsme ve výšce 3060 m a nad námi je už ´jen´ 1000 výškových metrů k vrcholu po ideálním sněhu. Nezbýva, než se otočit a jít dolů. Naše chyba, jsme tady pozdě. Dáváme si oběd a pak hurá dolů. Chceme ještě dnes dojít na trávu a dobře se vyspat. Zpetně vidíme hřeben, který jsme vyšli jen do půlky.
Počasí je pořád krásné, spíme na první trávě. Kjučevská večer hřmí jako bouřka a dělá kolem sebe prstence výbuchů. Nás čeká cesta přes ledovec a náš předposlední vodní trest v podobe brodu. Není to až taková sranda. Po přechodu lávového pole je přeskok na správném místě hračkou, jen v případě neúspěchu hrozí koupel v ledovcové řece, studené a špinavé.
Jsme doma, po 16 dnech ve stanu konečne prostor. Vulkanologická báze v Podkove má jen jednu chybu, není tu voda. Nejbližší je přes 1 km daleko, ale je to špinava voda z ledovce. Do večera ji filtrujeme, ale i tak na následující den sestupu máme jen asi 2 litry použitelné vody. Čeká nás 30 km cesta do Kjuci. Scházíme k hranici lesa a potkáváme vydatně kouřící náklaďák s partou Čechů na korbě. Dle řidiče jsme za hodinu zpět, ale není to pravda. Po 3,5 h chůze, doufání a odpočinku se náš spasitel ukáže nejprve dýmovou clonou a pak v plne parádě.
Řidič je stará, dobrá škola, sice si řekne o peníze za svezení, ale je to klasický Rus – k hostům vstřícný, přívětivý a pohostinný. Vypráví, jak se na vojně dostal na Kamčatku, našel si holku a už tu zůstal i když je původem z Ukrajiny. Jeho Gruzavik je vyroben v roce ´63 a dnes má najeto 4500 km. Dostal ho zdarma jako nepoužívanou vojenskou uschovanku.
Po několika dnech mimo civilizaci, dosyta využíváme jejich výhod. Uzený losos, pivo Baltika 3 a nocleh 50 rublu na noc je nádhera. Venku vodorovně prší, je problém jít na záchod a jakékoliv plány se smrskly na pobyt v suchu pod střechou. Předplaceným autobusem jedeme zpět do Petropavlovska, kde už si za lepší peníz pronajímáme Zila s ochotným řidičem pro přepravu na základnu mezi sopkami Avacinska a Korjakska.
Další den ráno kupodivu přeje počasí. Jdeme na vystup na sopku Avacinskou. Z 1000 m se stoupá do 2400 a je to teda opravdu kopec. První den svého pobytu na Kamčatce si nesu nahoru padák ATIS pujčený od firmy SKY Paragliders, abych si konečně ve vhodných podmínkách slétl nějakou nádhernou sopku. Doposud tomu počasí nepřálo. V 1800 m.n.morem začínám nejistět, jestli poletím. Vane v nárazech svižný vítr a proto dnes končím výstup a startuji z nejbližšího vhodného místa.
Atis v Kamčatském větru statečně svahuje, ale já mu po pár couváních dle GPS dávám rozkaz VPŘED a letím na vedlejší hřeben, s tím, že po něm vyjdu znova nahoru. V pohodě přistávám. Sbalím padák, dám si oběd a hodinku spánku. Probudí mě silný vítr. Vypadá to na sestup pešky. Chvíli čekám, jsou tam pomalejší intervaly!!! Hledám prudší místo na start, ale hřeben je svahovitý jako klouzavost padáku. O 300 m je to lehce lepší. V silném, ale naštěstí pravidelném větru se rychlostí chůze dostávám vpřed. Nad jiné oceňuji stabilitu vrchlíku, který je na mou hmotnost malý a k přízemním turbulencím je prozíravý. Postupně získávám svahováním výšku a vzdálenost umožnující couvat v údolce, kam potřebuji. Přistání je na správném místě, s lehkým couváním (= nebrzdit!!!).
Jdu do tábora, kde mě čekají krotcí syslíci (místně zvaní jevraska), kteří mi snědli, jak jsem později zjistil, celý chleba a oplatky! A jeste jsou drzi. Ale pekni! Večer se Avaca ukázala v celé své kráse. Dle dýmu na vrcholu by šla krásně sletět, ale taky bych tam v padáku mohl přenocovat a další den po svých sestoupit…
Následující den se vítr obrátil a je silný a neletový. Jdeme se podívat do sedla. Únava funguje. Vracim se do tábora, kde jsou mí známí syslíci. Rádi by si cucli piva, ale to nedám.
Jsme zpátky v Petropavlovku. Čeká nás poslední atrakce – Tichý oceán. No neokoupejte se, když jste poprvé tady. Po 6 km od poslední autobusové zastávky konečně to studené moře. Vlézt se do něj dá, ale je opravdu studené. Na místním trhu jsou vidět sezónní ceny lososů (rubl je asi jedna koruna). A takto se prodává červený kaviár z lososovitých ryb, cena 500–800 Kč za kilo. Večere na Kamčatce vypadá asi takto.
Zpáteční cestu komplikuje jen bouřka v Chabarovsku. Ještě poslední start na zpáteční cestě v Petrohradu a jsme všichni doma.
Závěr: Kamčatka je nádherná, divoká, bohatá na ryby, borůvky a houby, plná sopek, které jsou aktivní, teplé prameny jsou na každém rohu. Místním vytapí domy, skleníky, není problém se okoupat v přirodní teplé vodě. Komáři jsou nepříjemní, hlavně v lese, ale většinou jim repelent nevoní a otravují z dálky.
Na Kamčatce se dá koupit dnes již vše včetně plynových bomb, trekovek i licenčního českého piva. V Petropavlovsku je několik supermarketů plných zboží jako u nás. Levné jsou všechny druhy ryb, tak třeba uzený losos je levnější, než ten nejhorší salám, a kaviár je asi za desetinu ceny v Česku. Je tu vidět vliv blízkého Japonska a Koreje, který se projevuje tím, že všechny dovezené auta mají řízení vpravo, ale jezdí se po evropsku – vpravo. Není to nic coby Rusa rozhodilo.
Napříč Kamčatkou vede udržovaná silnice, nemá sice asfalt, ale běžné auto po ní v pohodě projede. Mimo ni až na pár míst je terénní auto nutností. Hromadná doprava funguje překvapivě spolehlivě. Cenově je Kamčatka srovnatelná s cenami u nás, domací zboží je levnější, dovozové většinou dražší.
Varuji: všude v Rusku panuje neskutečná byrokracie, na vše je třeba mít povolení a všude, kde se déle zdržíte je třeba se zaregistrovat na milici. Nezbytné je povolení od vnitra, ekologů a na pobřeží od pohraničníků.
Na místě se dá koupit (2003) celková mapa Kamčatky v měřítku 1:1000000 s výřezy 3 nejzajimavějších míst v měřítku 1:200000. Existují atlasy v měřítku 1:200000, ale už se neprodávají. Doporučuji rybaření na vhodných místech. Na koncích potoků se dají lososi sbírat naběrákem. Počasí je na Kamčatce hodně proměnlivé, velký vliv má blízkost moře, často silně fouká. Nás bohužel potkal nadprůměrně deštivý srpen po horkém červenci.
Zájemcům o sopky ve všech podobách, milovníkům nedotčené přírody a labužníkům zameřeným na lososy a kaviár Kamčatku jednoznačně doporučuji, všeho lze užívat hojně. Jen přeji všem lepší počasí, které se bohužel nedá předplatit…