PWC ŠPANĚLSKO SRDCE PYRENEJÍ – CASTEJON DE SOS
Když si zjišťujeme nějaké informace o tomto letovém místě, vybavuje se nám z loňského roku pohled z předhůří, ze startoviště v Ageru. „Tak támhle v zadu, jak jsou ty zalednění štíty, tam budeme lítat!“ Ta představa nám naháněla husí kůži. Pravdou je, že Pyreneje nejsou Alpy, jsou to daleko drsnější hory, skalnaté štíty, vysoké přes 3000 m jsou pokryté i teď v červnu sněhem. Velice členité pohoří táhnoucí se od Pacifiku ke Středozemnímu moři vytváří nepřekonatelnou bariéru mezi Francií a Španělskem. Snad jen ptákům a padačkářům připadá jako snadné jej překonat.
My se ocitli přímo v srdci Pyrenejí. Místečko Castejon de Sos je známé jak pro horolezce, tak i vyznavače vodních sportů. Lezečky tady má snad i kojenec. Po cestě do Barcelony letadlem pokračujeme místními spoji, vlakem a autobusem až na místo. Okamžitě využíváme transportu na kopec a ve tři startujeme z hory o převýšení více jak kilometr. Panoramata fantastické, pohled pro bohy, údolí lemující rozmanité pohoří, rozvrásněné kaňony. Tak jdeme na to! Všichni češi letíme společně zkoumat okolí, já se však odpojuji a láká mě pohled do hor. Jako tréningovka to nebylo špatné a jak už to bývá, je to vždy ten nejlepší den.
Následují tři deštivé dny a poté se nasunuje výběžek a přichází to pravé ořechové. Létání v takovýchto horách chtělo opravdu hodně velký respekt a hlavně výšku. Jak se člověk dostal nízko do zasekaného údolí do závětří, bylo velice problematické se zvednout. Snad každý si prožil nějakou příhodu s přistáním v území nikoho a nekonečně dlouhou a klikatou cestu zpět. Hned první Task byl po frontě a startovalo se v 17 h s tím, že se podmínky neustále zlepšovali. Přeháňky se přehnaly a my šli na to. Bohužel se dalo také ultrarychle vyhnít. Následující den vypisují 138 km dlouhé kolo s 2 ob.
Trasa vedla podél hlavního hřebene směrem na východ. Velice členitý terén, fantastické pohledy na pohoří, přeskoky údolí, neustále se měnící směr větru a točení termiky s orlosupi byl jeden z nejsilnějších dojmů. Poté, co mi na startu vypadla záložka a musela jsem si ji sbalit, jsem ztratila na skupinu 15 min. Téměř polovinu trasy letím sama podle intuice, poté se přidávám ke skupince a společně laborujeme nad 40 km finále, kde vítr zesílil a přestalo to chodit. Přistáváme pár set metrů před páskou, kde první závodnící jsou už na cestě zpět. Vítezem se stal Stefan Wyse. Po 2 h čekání na cestě další 2 h v místní restauraci, kde nás organizátoři pozvali na večeři, jinak bychom umřeli hlady. Cesta svozem stála také za to, 4 h v transporteru s vybitým oknem. Na kutě se dostanem až ve 2 ráno.
A znova na šichtu. Po včerejším 6 h letu jsme pěkně dolámaní a dnes máme 90 km kolečko po místních horách. První rameno vede 30 km po hřebeni jako včera, poté skáčeme přes údolí a ve vysoko položeném sedle začala mela. Diskoška hadra, všichni to honili nad hlavou a měli plné ruce práce. Plížíme se k sedýlku. Toto místo nepřekonal Karlík Vrbenský, do kterého naletěl Ital a padli na záložáku. Ti, co sedlo nedali a přistáli v hlubokém klesáku, se ušetřili dalšího plahočení a boje s větrem.
Podél skalnatého hřebene nám to sotva letí 15 km/h, přeskakujeme přehradu a blížíme se k poslednímu otočáku v rotoru v dolině. Po klapanci v suck flugu se řítí přímo na kameny Švýcarka Dorotka. Okamžitě k ní přistávají 3 piloti a pomáhají. Tak tohle už bylo na mě moc. Boj v rotoru, v zasekaném údolí, sfouknuté stoupáky a navíc tyhle příhody mě nutí zpomalit a letíme skupinka holek s Nikolajem a Davídkem na samém ocasu. Další nakládačka byla u soutěsky, kde jsme točili spolu s orlosupi. Poslední stoupák před hřebenem a 10 km dokluz do pásky nám vyšel. Pro jistotku si přitáčím u babky před barákem a v silném klesáku mi posledních 4 km dalo. V cíli na malém travnatém letišti u kempu tak hodinku resuscitujeme, zkracujeme vytahané ruce a hydratujeme vysušené tělo. Vítězem dne se stal stejně jako ten první Karlo Bonačič z Chorvatska, který dal 10 min náskok na druhého.
Následující den byla špatně zvolená trasa a první rameno proti silnému větru dala jen hrstka lidí. Zbytek se sype v různých sestavách v závětří rychle dolů. Jak vyhnít z 3000 m během 5 km na podlahu, to dnes nebylo vůbec složité. Naštěstí to pískli. Krom toho že je během těchto závodů 5 lidí se zlomenými obratli v nemocnici, přichází další zlá zpráva. Vrátili se záchranáři vrtulníkem s nalezeným pohřešovaným závodníkem Dimitri Maselnikovem. Nalezli jej u přehrady, neměl vyhozen ani záložák, ležel tam s roztříštěnou lebkou o skály a zlomenou krční páteří. Smrt nastala okamžitě. Se všemi piloty i organizátory to pořádně otřáslo. Něco tak hrozného se nestalo 16 let PWC. Z tohoto důvodu byl i poslední den zrušen a po sobotní mši a vzpomínce na tohoto Ruského mladého pilota bylo vyhlášení.
Ani se nám nechce slavit Tomíkovo 3.místo owerall, jen vzpomínáme na neustále vysmátého ruského pilota s kamerou v ruce. Odchovanec Nikolaje Shorokova, člověk který se před 4 lety se účastnil Straník Cupu a MČR 2004, se letos vyšplhal do první 10. světového poháru. Snad je dobré se jen zamyslet, jestli opravdu body, výkony a přehnané hrocení závodnění stojí za lidský život. Závodění v této době se hodně šponuje, spousta lidí vlastní prototypy a ladí je. Ale jakmile se ocitne ve velice nebezpečných podmínkách, nehlídá si výšku, riskuje může to skončit tragicky. Kde je ta zlatá střední cesta? Ta prostě u závodníků není…je to buď anebo….