ÚTERÝ 22.5.
„Zdrástva! Kak se máš?“ zní přivítání od přátel z Bulharska. Po dnešní probdělé noci se cítím jak přejetá parním válcem, přesto neodmítám tréninkový den a příležitost si zalétat. Po 11 hodině odjíždí několik autobusů na nižší startoviště Kucukeokeleze. Po 12 hodině vypsali provizorní trať s návratem, dlouhá 56 km. Se silným větrem se tady bude bojovat denně, obzvláště na startu, není na co čekat. Fouká mírně zprava a u kopce to vypadá o ničem. Zkouším zaletět do předpolí před žebro. Vida, tady je ta kabinka. Výtah do 1800 m s velkým snosem. Partička se vrací zpátky nad start. Když už jsem tak daleko, tak letím ne? Pokračuji tedy sama směrem za šipkou.
Trasa vedla nádhernými horami a kaňony, stoupáky se daly přečíst a tak si užívám nádherného letu. Občas to byla divočina, chvílemi jsem sledovala a vybírala místa na přistání, odkud by následovala půldenní turistika do civilizace. Po levé straně v horách krásně narostl kumulonimbus, který zatím vypadal jako kulisa. Tady v menších kopcích a rovinách podmínky zatím ideální. Přelétám cementárnu s těžebními doly, kde vidím masivního čertíka, naštěstí v dostatečné výšce a blížím se k OB městečku Kaklik.
Na návrat to asi nevypadá, proti větru se sotva prosazuji rychlostí 10 km/h. Vydávám se tedy po větru nad hlavní silnicí. Cestou mraky houstnou a tmavnou, nevypadá to moc přátelsky a stoupá to všude. Rychle na zem do bezpečí. Ve dvě odpoledne už sedím na zemi na 35 km. V klídku se balím a vida, partička přilétá půl hoďky po mě a dělá stejné rozhodnutí. Všichni se shledáváme na hlavní cestě. Tomu ještě předcházelo pozvání od místních na skvělý turecký čaj. Hodina letu a tři hodiny cestování zpátky mě totálně vyždímalo. Po návratu však neodoláme koupání v bazénku se saunou. Co tě nezabije, to tě posílí…platí!
Večer následuje registrace, Open ceremony párty s tradičními lidovými tanci a disko. Té však odoláme, všichni piloti jsou natolik unaveni po dlouhém cestování a dnešním létání, že si raději dáme čajík a jdem spát.