Pohledem zeshora
Čtvrté kolo světového poháru se konalo tentokráte v Turecku, v místě proslaveném startem z dávno vyhaslého vulkánu, dlouhými tasky v rovinách, silnými stoupáky a ještě většími klesáky, dostupy přes 5000 m a dust devily. S tímto očekáváním cestuje celá Česká výprava o 11 ti lidech. Většina volí dopravu letecky z Prahy s přestupem v Istanbulu, jenom Pacoš se vydal na třídenní výlet autobusem se zastávkou v Sofii. Díky prohibici ve východní části Turecka se v Duty free shopu pro jistotu zásobíme lektvary proti trudomyslnosti, nevolnosti a jiným střevním potížím. Protože červa ….. toho je potřeba vypálit. Bohužel lektvar padl hned první den a těmto potížím se nikdo nevyhnul. „Prskavičku“ si tady odbyl každý cizinec.
O půlnoci jsme konečně na místě spolu s další půlkou závodníků. Pobíhající direktor organizuje transport taxiky do našeho společného ubytování. V rekordním čase 10 minut jsme teleportováni těmito závodníky z letiště do areálu Univerzity. Studentské koleje jsou pro všechny zdarma. S malým detailem, muži a ženy mají jiný domeček. Zpočátku jsme protestovaly, ale nakonec nelitovaly. V porovnání mezi kraválem, tureckým záchodem, společnou umývárnou, železnými postelemi jsme daly přednost růžovému pokojíčku s vlastní koupelnou ve vedlejším hotelu. Každých pět hodin tady huláká nějaký farář z mešity modlitební písně, my jsme však natolik unaveni abychom to vnímali a pohroužíme se do komatu.
Tréninkový den začal výjezdem na starou sopku. Představte si rovinu, na ní ohromnou horu pod níž se rozprostírá půl miliónové město ve výstavbě. Let většinou v rovinách, kterou lemuje vyšší pohoří, směrem na sever se tyčí ohromná čtyřtisícovka, která byla většinou z poloviny zahalena mraky. Střed tlakové níže se tu projevoval lokálními bouřkami, více oblačností a dostupy pouze do 3000m. Pro místní neletovo, pro nás – závodit se dá. Tréninkový den jsme si všichni mohli vyzkoušet vyklesávací manévry před přicházející bouřkou. Přistání na anglickém trávníčku v areálu se nepovedlo každému, někdo nevystrčil nohy ani z fusaku, jiní se nechali zafouknout a pak šlapali 2 hodinky domů. Pořádná hůlava nás dostihla teprve ve městě na večeři u mešity, kde jsme tuto spoušť sledovali v přímém přenosu přes zasklenou terasu. Kebab s Airanem (slané kyslé mléko) se stalo naší každodenní stravou.
Následovalo šest závodních dní, kdy den začal klasickou snídaní v podobě švédských stolu na dívčí ubytovně. Krom nás si tohoto luxusu dopřávala také půlka české partičky, ovšem pouze jen ta, která je obdařena delšími vlasy. O desáté výjezd na sopku, zewling na tribuně, kde se před sluníčkem schovávali krom pilotů také diváci. Propagace paraglidingu a hlavně „food for free“ přilákalo celé davy, které spíše zajímal sendvič než naše šaškování na startu. Dokonce ve večerních zprávách dávali pětiminutový „šok“ ze závodů, kde jsme se s Hančí staly mediálními hvězdami.