Upravit stránku

Italští přátelé přislíbili odvoz z Bulharské Montany do Slovinské Ljubljany a tak přijímám s nadšením tuto nabídku. Po náročných večírcích konečně příležitost vše dospat. Téměř beze zastávky překonáváme celé Srbsko a Chorvatsko. Celnice se samozřejmě neobešly bez čekání a problémů. Došlo nejen k prohledávání osobních zavazadel a k úplatkům, ale také k ověřování totožnosti. Slovinskému celníkovi bylo velice obezřelé to, že tři Italové vezou z Bulharska Češku.

Kolem půlnoci se šťastně shledáváme s Martinem Pacejkou, který byl ochoten mě vyzvednout. Přesouváme se přímo na Masařkovu Českou ligu Xsider Open, konaná v Karavankch. Upršené závody v den mého příjezdu končí, a tak spolu s Hankou Maty a Pacošem vyrážíme do nedalekého Tolminu. Oblíbená hra Tetris se nám vyplatila při ládování malé Felície veškerými našimi zavazadly, které v tuto chvíli opravdu zavázely.

To je snad poprvé po třech měsících horkého a krásného počasí, co mi je zima. No nevím, jestli v tom papírovém sáčku (o spacáku se mluvit nedá) v noci neumrznu. Chtělo by to nějaké živočišné topení…Naštěstí jsem na různých závodech nafasovala spoustu triček, vyhrála polartekovou mykinu, která situaci zachránila. Krom toho, jak člověk cestuje, nakupuje a občas posbírá nějaký ten kalíšek, placku či trofej, sbírka zavazadel se rozrůstá. Hmm…chce to asi auto, anebo alespoň přívěs, kam si všechno schováme a budeme stopovat auta s cedulí: „ Máš kouli?“ Tak se taky dá cestovat, přemýšlíme nahlas s Hankou.

Náš původní plán byl zalítat něco do Poháru. Protože vypláznout 130 EU se nám opravdu nechtělo. Avšak i po dvou nesoutěžních dnech se organizátor snažil přemlouvat naši zevlující partičku včetně bratia Vyparinovců a Polské sestavy. Dušoval se že počasí se má opravdu zlepšovat. Když se dostala cena startovného až na 70 EU, neodolal ani Martin Pacejka. Jen Hanče se držela svého, že fakt něco musí uletět do poháru. Bereme to jako přípravku na následující závod PWC v Kobaridu.

Kemping se nám moc nezamlouvá, volíme raději naše oblíbené místečko a zákoutí u Soči. Po zkušenosti z první noci, kdy nám děšť odnášel podlážku stanu, stavíme okolo Martinova obřího cirkusu hradby s hradním příkopem. Počasí se nijak nezlepšuje, následující dva dny přečkáváme v přeháňkách buď na Kobale, nebo na Lijaku. Zde se letělo dvakrát s jedním platným ušudlaným kolem okolo kopce a druhým úprkem před bouřkou. Každopádně jsme alespoň letěli. Silný zážitek máme s Hankou protekčním svozem s Horskou službou zkratkou přes hory.

Hurá, že by krásné počasí? Konečně. Po měsíci špatného počasí v Alpách to konečně začalo. Prvním dnem v září. Vymeteno, první chmurky naskakují nad Krnem, dnes to je tak na stovku. Organizátoři však vypisují daleko kratší vzdálenost pouze podél údolí Soči. Ale i tak je to krásné a ve velice krátkém čase přistává většina pilotů do pásky. Následující den letíme podobnou trasu. Bohužel se počasí během dne mění, zhoršuje a dekuje, proto se podaří doletět do pásky jen těm nejrychlejším. Pár záseků během celých závodů, večerní suché zakončení, kdy se rozdaly v kempu kalíšky (poháry) a tradá domů, mě nepřesvědčilo o návštěvě dalších Maďarských závodů. Ale také dobrá zkušenost.

Následující den slouží jako tréninkový před PWC, který s Hančou využíváme ke krásnému přeletu z Kobaly na Krn, Stol, do Itálie a zpět. Užíváme si to náramně, prostě výlet, k tomu se přidáme do stoupáku s orly a na závěr společně hnijeme u Sopky v Tolminu.