Krásné komorní letišťátko v Ražňanech u Prešova nás vítá v pátek po poledni pochmurnou atmosférou, chystá se k dešti. Nikde nikdo, jen u budovy s nápisem „AUTOLAKOVNA“ stojí pár aut. Náš rozpačitý příjezd sleduje jen místní čáp z vrcholu pouliční lampy a podivně klape zobákem… Budova aeroklubu je hermeticky uzavřená. Co dělat? Jdeme se podívat do autolakovny. Tam panuje radostná atmosféra v očekávání věcí příštích. Vítá nás srdečně Jožko Manik – pilot a poskytovatel zázemí na soutěži „Majstrovstvá Slovenska v motorovom padákovom lietaní 2.kolo/2007 11–15. augusta 2007“.
V následujících hodinách přijíždějí další účastníci soutěže. Mezi prvními dvojice Tomáš a Slávek, známí jako Tom – Akademik, alias Velitel tišnovských královských protivzdušných sil a Slávek – formička, pilot říčanské přepadové letky. „Už jste se pojistili?“ začne debatu nečekaně Tom. „No jasně, to je přece samozřejmé“ odpovídám, abych získal čas, ale cítím, že Tomovi nejde jen tak o ledajaké pojištění. „No my jsme se se Slávkem pojistili i proti krádeži.“ To mě připadá divné. Už jste slyšeli, že by vám někdo ukradl letadlo za letu? „Prosím tě a proč?“ ptám se Toma, který mě nepřipadá jako člověk jehož by snadno „dostal“ pojišťovací agent. Poskytuje mi nečekané vysvětlení: „Tady když blbě přistaneš na trati, tak je prý lepší nechat všechno tak a vyklidit „pole“. Začínám tušit o čem mluví. Za chvíli na to startuji na obhlídku okolí – pochopil jsem. Ať zaletím kam chci, v blízkosti téměř každé vesnice stojí baráky místních svérázných obyvatel, kteří se netváří, že by měli radost z naše počínání. Dokonce jen několik kilometrů od letiště stojí největší „sídliště tohoto typu na Slovensku“ známé jako Jarovnice. Záhy jsme pochopili z vyprávění místních, proč je v okolí i tolik čápů… V Jarovnicích museli letos otevřít hned několik prvních tříd najednou…
Večer jsme do půlnoci nabrýfovali dvě možné varianty ranní navigačky. Vzhledem k tomu, že my zahraniční měli za sebou šest až osm hodin jízdy spolu se slovenskými svéráznými řidiči na slovenských cestách, šlo se spát. Ještě k těm řidičům. Vyslechl jsem si hned několik naprosto podobných příhod, které potkaly přijíždějící účastníky. Vypadalo to, jakoby všichni jeli ve stejném vozidle – dlouhá nepřehledná pravotočivá zatáčka, souvislá řada vozidel, ale někdo za vámi se rozhodne všechny předjet. To je ta lepší varianta. Horší je, když máte tu smůlu, že právě vy jedete v protisměru a třeba z prudkého kopce a za deště. Chybělo málo a nedojeli jsme. Zdá se, že výčet usmrcených řidičů na dopravních značkách neodrazuje ani slovenské staříky ve shnilých škodovkách od těchto „radovánek“. Z tohoto pohledu jsou čeští řidiči úplní andílkové.
První, časně ranní navigace. Olověné nebe nám příliš optimismu nepřidávalo, ale jak už to na závodech bývá, do předepsaných třiceti minut odstartovali všichni. První se po startu zklamaně vrátil Slávek-formička pro technické problémy s dřevěnou vrtulí, která začala způsobovat vibrace motoru. Naprosto správně zhodnotil situaci, otočil a bezpečně přistál. Někdo by řekl, že ho má pánbůh rád, protože za chvíli na to TO začalo. Nejprve se z nízko plynoucích mraků spustil drobný déšť. Pro mne, který jsem startoval jako vždy poslední a ztratil tím pádem kontakt s hlavním polem, to byl signál k návratu. Za nedlouho na to se z drobného deštíku stal déšť, potom prudký déšť, liják a prudký liják. Když se ozvalo hřmění a my uviděli blížící se bouřku, začali jsme mít o zbývající závodníky na trati vážné obavy. Po prvních záblescích se ozval mobilem Saša, zkušený a ostřílený slovenský závodník, že „sedí pri Babinom potoku a s farárom koštujů slivovicu“. To bylo první a poslední zazvonění. Zdálo se, že ostatní stále bojují na trati. S blížící se bouřkou se prohlubovaly vrásky na čele jinak stále usměvavého a vtipkujícího hlavního rozhodčího Ing.Jaroslava Oulického. Když už čekání začínalo být nesnesitelné a naše obavy o piloty opravdu vážné, uviděli jsme velmi daleko, těsně pod plížícími se základnami mraků v tak zvaném vyčkávacím prostoru, prvního závodníka. Potom dalšího a dalšího. Postupně přilétali, ačkoli to bylo za dané situace opravdu neuvěřitelné. Tím však disciplina nekončila. Zbývalo kopnout na letišti tyčku pro potvrzení předem deklarovaného času, nastoupat 100 metrů, vypnout motor, udělat třistašedesátku a v tom nečase se sotva letícími padáky ukončit disciplinu přesností přistání. Všichni „sedí“, ale jeden chybí. Tomáš je stále ještě na trati. Je to již téměř dvě hodiny co odstartoval, má po časovém limitu a velmi pravděpodobně nedostatek paliva… Díváme se všichni na hodinky jako bychom dokázali zastavit čas. Je hrobové ticho. Jen kapky deště buší do přístřešku a v dálce duní vzdalující se bouřka. Tam… a hned tři ruce ukazují nečekaným směrem odkud nízko nad zemí přilétá promáčený hrdina dnešního rána. Ještě tyčku, nastoupat do výšky, vypnout motor a přistát do středu kříže. Tomáš statečně bojuje až do konce… „Kde jsi tak dlouho, měli jsme o tebe strach.“ „To já měl taky“ odpovídá skromně Tomáš a z padáku vylévá vodu. Je celý hrozně umazaný, bláto má všude i na vrtuli. „Poprvé v životě jsem ucítil zápach blesku. Smrdělo to jako síra. To bude nejspíš Belzebub a vybírá si svoji příští oběť. Chlapče to není nic pro tebe, není čas na hrdinství, řekl jsem si a praštil s tím o zem. Potíž byla v tom, že to bylo vedle „osady“ a osadníci o mne začali mít nebývalý zájem, když jsem jim přistál takříkajíc na talíři. Bouře však byla tak silná, že se skupinka otočila a prchla do bezpečí. Já mezi tím ukryl krosnu do houští blízkého lesíka a s padákem v náručí pronikl do posedu, kde jsem se zabarikádoval a strávil velmi dlouhou půlhodinku. Jakmile se zdálo, že déšť začíná polevovat a moje ochrana tím pádem slábnout, provedl jsem s dvoumetrovým větrem v zádech a totálně promáčeným padákem zoufalý pokus o start z kopečka, shodou okolností směrem na zmíněnou „osadu“. Těsně před baráky se padák podporovaný mými intenzivními modlitbami vznesl. Oklepal jsem hlínu z bot na užaslé diváky a v duchu poděkoval svému padáku. Antea moje milovaná, mně opět podržela. Tuhle disciplinu pojmenujeme – CHYŤ SI SVŮJ BLESK“.
Konečně se jdeme všichni usušit do autolakovny. Čáp, který se mezi tím vrátil zpět na svoji lampu u zamčené budovy místního aeroklubu, poťouchle zaklapal zobákem.