Je horké léto 2007, poslat přihlášku do BŠL nestojí mnoho úsilí, ale dospět k tomuto kroku má u každého svůj vývoj. Někdo se s pomyslnými křídly prostě už narodí, od malička zírá na oblohu, ptáky a letadla a proto nosí nos tak trochu navrch, ale pýchou to není. Jiný zase takzvaně „neví roupama co dělat“ a jednoduše chce vyzkoušet zase něco nového, něco „ulítlého“. A další si třeba potřebuje jen něco dokázat, překonat sám sebe, najít ty svoje hranice. Pak je tu ještě jedna skupina – těch co potřebují něco dokazovat někomu jinému – kamarádům, rodině, známým nebo kolegům v práci, nikdy vlastně létat nechtěli, jde jim třeba jen o to, pochlubit se dalším průkazem – ale o těch jsem vlastně ani psát nechtěla.
Sobota ráno, 8hodin, Frýdek Místek. Na start se sjíždějí první kurzíci. Vzájemně si vyměňujeme zkoumavé pohledy. S těmito lidmi teď strávím 7dní. Co sem přivádí zrovna tyhle dva? A co ten tu dělá? Vůbec mi takový sport k němu nesedí…. A jaký ten týden vlastně bude? Asi nás budou první dny učit jen teorii, k padákům nás asi pustí až příští týden. OMYL !!! Po prezenčce a formalitách nás posílají na loučky – je hezky, tak rychle do sedel…teda do sedaček. Přichází instruktor, velmi sympatický kluk, k ruce má jednoho asistenta. Společně odjíždíme na loučky kousek od školy. Ze sympatického kluka se vyklubal fantastický učitel. Profesionál. Pro jeho míru trpělivosti mám neustálý obdiv. Nespouští z nás oči, neexistuje nic, co by ho vyrušilo a on by se byť jen na moment přestal věnovat svým ovečkám. A tak se učíme jak padák rozložit, jak složit, jak ho „ve květáku“ nosit. Jak se pilot upíná do sedačky a sedačka následně do padáku, jak uchopit popruhy a jak běžet, abychom padák dostali nad hlavu a to vše už za malou chvíli po tom, co jsme do Beskyd přijeli. Ještě ten samý den LETÍME…no letíme, je to jen pár metrů nad zemí, ale i tak je každý z nás maximálně nadšen a vůbec mu nepřijde, že ten kousíček co slítnul dolů, teď bude muset pěkně šlapat pěšo nahoru…s květákem a krovkami na zádech :-)
Obědváme i večeříme společně v restauracích – dostali jsme dobré tipy. Večer příjezd na Javorový, ubytování a už po chvíli nás svolává kovový zvuk zvonice. Ještě pár dnů nás takto budou svolávat. A už sedíme v učebně. Malá místnost, která dokonale vyhovuje svým účelům, tabule, různé modely padáku a především pak počítač s výukovým programem promítaným na plátno a připojením na internet – to kvůli počasí. Počasí se v tomto týdnu (a vlastně už pak napořád) stane nejsledovanější webovou stránkou. Od toho týdne v Beskydech teď každé ráno, ještě než pořádně rozlepíme oči, sedáme ke komlu a díváme se, odkud vítr povane a jaká bude oblačnost. Říkáme si pak „dneska by to šlo“ a co na tom, že ještě nemáme vlastní padáky a že teda nám to je vlastně k ničemu…ale asi je dobré vědět, že dneska by to šlo:-)
Neděle ráno, následně pak každý den – sraz v 7hodin v učebně. Mrknem na počasí a operativně se rozhodujeme kam dnes. V neděli to jsou ještě loučky a naše první zatáčky na padáku. Ne každá přistání jsou hladká, ale to k tomu přece taky patří…Zřejmě jsme byli šikovní a další dny už nás pouští na velký kopec. Když říkám velký, myslím tím VELKÝ a Javorový se svým převýšením přes 500m je velký dost. Teď přišel čas, aby nastoupil hlavní instruktor. Přichází „pan Respekt“. Vzpomeňte si na všechny učitele svého života. Nejde to, v hlavě nám zůstalo jen pár lidí, co nás ovlivnili natolik, že si je nejen živě vybavujeme, ale hlavně si dokážeme živě vybavit čemu nás naučili, co nám říkali a jak se chovali.A jsou to ti hodní, nenároční učitelé? Vůbec ne, nejvíc ze všech si pamatujeme ty pedagogy, co na nás byli přísní, měli velké požadavky, občas byli až pedanti. V těch hodinách se nikdo nebavil, nevyrušoval. Prostě jsme z nich měli respekt. Takoví učitelé nám dali nejvíc. A pan Respekt tohle ví a proto je takový jaký je, aby nám za ten týden předal co nejvíce. Ještě jedno přirovnání. Už se vám stalo, že vás někdy někdo překvapil tím, že je vlastně mladší než jste mysleli a menší než jste mysleli? Mladší proto, že podle zkušeností, kterými oplývá byste mu hádali víc a menší proto, že na vás svým vystupováním působí jako vysoký člověk?
Fouká sever to je ideální a tak každý z nás zakusí ten pocit z prvního letu. A poprvé to je NÁŘEZ… Není tu nikdo, koho byste se ze strachu chytli za ruku, nikdo, kdo by vás mohl sundat dolů, není tu nic a nikdo, jen vy sami a ten padák… to ďábelské prostěradlo, pár tenounkých šňůrek a vy. Křečovitě se držíte popruhů a prohlížíte si karabiny – jsou správně zapnuty? A není nějaká třeba naprasklá nebo nějak poškozená? Podíváte se dolů – uf to je výška…a v tom si uvědomíte, že na vás někdo mluví z vysílačky. Tak tu přece jen nejste sami…hurá, pomoc ze země. Ten někdo dole je zodpovědný instruktor, který po vás chce, abyste zakopal nožičkami, pokud ho vnímáte a jste schopni plnit jeho instrukce…a tak každý z nás zběsile kope… „jo ten oranžový padák jsem já, prosím říkej, co mám dělat, abych se nezabil… „
Druhá důležitá věta na kurzu totiž byla: „My vás tu nenaučíme létat, my vás tu jen naučíme, jak se nezabít…“
S pomocí přítele na vysílačce vždy více či méně hladce přistaneme na louce. Ta louka je vymezený prostor a ohraničen je nekompromisně z jihu dráty vysokého napětí, z východu dráty nízkého napětí, ze severu hřbitovem a ze západu stromořadím :-) Tak si vyberte… Buď na slovo poslechnete toho tipka dole, nebo…
S přistáním se dostaví ten pocit…proto se paraglidingu říká adrenalinový sport. Skoro to na sobě fyzicky vidíte, jak se ty hormony ve vašem těle valí…uvolněné endorfiny pak způsobí, že se vám celý ten chvilkový stres vlastně moc líbil a chcete tam nahoru honem rychle znovu. Tak balíte padák ukrutnou rychlostí a běžíte jak o závod na lanovku a z lanovky na startovačku. A už jste v tom zas, všechno připravené, pětibodová kontrola provedena snad už podesáté, stojíte připraveni na start, na let a třepou se vám kolena, někomu lechtá v břiše. A šup, už jste zase ve vzduchu, tentokrát je to o něco lepší, nesoustředíte se tak na ty karabiny a provázky, už nepřemýšlíte tolik o jejich funkčnosti a spíš se víc kocháte…Domečky jak pro Barbienky, auta jsou jak angličáky a lidičky maličký a kravičky taky. Už víte, jak vyklesávat 360tkami, kdy začít rozpočet na přistání a hlavně….že vždy přistáváme proti větru, ostatně stejně jako startujeme. A nanovo, adrenalin, endorfin, běh, lanovka, startovačka, pětibodovka. Ten nahoře, stejně jako ten dole, nad vámi drží ochrannou ruku ? a ten úplně nahoře? Ten se na vás usmívá a říká: „Jsi pašák, dokázal jsi to! Buď pokorný a já ti dovolím mnohem víc, odteď se můžeš pohybovat způsobem, jaký byl dříve umožněn jen ptákům. A tak uzavíráte „Tichou dohodu“.
Dalo by se říct, že pak to šlo celý týden pořád dokola. Až na to, že do stereotypu měl tento týden hodně daleko. Ráno počasí, pak létání na Javorovém, když byl čas tak rychlý oběd, létání až do pomalu slunce západu, večeře a teorka…jo jo, valte to do nás, co se do nás vejde. Chcete večer pařit, prosím, jak je libo, ale ráno v 7hodin nástup v učebně. Prošli jsme si vším, taky nás naučili pokorně sklopit uši :-) , nebo to, že k bezpečnému přistání nám stačí půlka toho hadru nad hlavou, že když nás vcucne mrak, je lepší honem rychle alou dolů a že na strom se mnohem lépe přistává než třeba na barák nebo na dráty :-) A když vidíte dravce, jak krouží ve vzduchu a přitom stoupá, aniž by mávl křídly, že stačí udělat to samé a najednou jste ne 200, ale třeba až 500metrů nad svahem…s dalšími a dalšími lety ztrácíte strach, obavu a ostych a neváháte vytáhnout foťáček a udělat si pár snímku na památku…Ti odvážnější natáčí i video celého letu. Při hodinách teorie se dovíte spoustu zajímavých věcí z fyziky, meteorologie a budete se divit, třeba i z psychologie. Není to obyčejný kurz, zaměřený jen na jednu jedinou věc, na jeden bláznivý sport. Pochopíte za ten týden velkou spoustu věcí. Meteorologii jsem měla na výšce a dokonce z ní mám i zkoušku za 1 a zdaleka jsem si za ten půlrok nezapamatovala tolik co tady za týden. A mám za sebou taky semestr z psychologie, pedagogiky a didaktiky a tak vím, že tito dva „obyčejní padáčkáři“ jsou učitelé povolaní a hravě by do kapsy strčili kdejakého rádoby pedagoga – svým přístupem, metodami a taky výsledky. Bylo by nefér nezmínit taky jejich férové chování a to zejména fakt, že každý, kdo během toho týdne nezvládne, co je k vydání licence požadováno, smí kdykoliv na Javorový přijet a s dalším kurzem létat tak dlouho, dokud nesplní. A má to zadarmo…
Co ještě k tomu chvalozpěvu dodat? Super týden, skvělí lidé, program nabitý tak, že jsme si kolikrát nestihli ani pr……Intenzivně využitý veškerý čas, stejně jako jsou intenzivní zážitky. Máte nějaké trápení? Opustil vás přítel, máte nesnesitelný stres v práci? Nebo snad ještě horší starosti? Prý čas všechno vyléčí. Ale mám jednu radu – na starosti si v Beskydech ani nevzpomenete. Nestihnete, protože na vás budou řvát: „už pusť ty Áčka“ , „Levou, dej tam víc tu levou“ nebo „Leť víc na hřbitov, nelítej mi tady nad tou přistávačkou“.
Severní vítr je krutý…na Javesu to však neplatí. Tam když fouká sever, tak to se pak lítá…Možná jsme byli jen takové hračky na dálkové ovládání, se kterými si „ten dole“ dělal co chtěl…jako modelář s letadélky. A když nás už sebevědomé pak nechal přistávat úplně samotné, zase jsme padali jako hrušky, zapomněli sledovat jak fouká vítr a házeli dole tygry. Chybami se člověk učí a že těch chyb ještě uděláme… snad nebudou fatální.
Člověk se stává člověkem především poznáním… poznáním sebe sama a poznáním světa kolem sebe. Mohu sama za sebe zodpovědně říct, že poznání jiných koutů světa, jiných kultur, zajímavých osobností ať už to bylo třeba ve studené Aljašce nebo horké Africe mi dalo mnohem mnohem víc, než celá vysoká škola a 5let strávených v jejích lavicích. Cestovat znamená vědět a kdo by nechtěl vědět? A tak cestujete, poznáváte svět horizontálně. V tom vám do cesty vleze potápěč a ukáže vám, že to co je tady na povrchu není až tak nekonečné a že mnohem míň probádaný svět je tam dole, pestrý, barevný a tááák veliký a přitom to je ten samý svět :-) Napadlo vás někdy, když jste třeba pluli lodí a pozorovali tu obrovskou masu vody, co je tam života a různých zákoutí, kam se nikdy nikdo nepodívá? A pak jedete do Beskyd a dostanete křídla…a najednou ten svět začínáte vnímat 3D – trojrozměrně, nejen horizontálně, ale i vertikálně dolů i nahoru. Všechno to tu celé bylo i předtím, jen ten náš pohled na svět byl omezený na horizontální vnímání….a teď? Těch pohledů může být ještě mnohem víc…
Létání vám změní život…může to být krátkodobě, že právě v ten týden zapomenete na všechny starosti, že najdete nové kamarády, stejné šílence, jako jste vy sami, že když slyšíte zvuk projíždějícího auta, slyšíte vlastně spolužáka z BŠL, který vždy prudkým rozběhem rozezvučel vrchlík, nebo vám nad hlavou prolétne pták a vy místo něj vidíte stín padáku, že když si zapínáte ramínko podprsenky, vidíte místo toho do karabiny zapínat popruhy :-) Ale sledovat počasí už nepřestanete nikdy! Ještě mnohem častěji teď hledíte na oblohu, pozorujete ptáky, a prohlížíte si mraky. Napadá vás: „a co je tam dál? Za těmi mraky, sluncem a hvězdami?“ Jenže tohle poznání nám je zatím bohužel odepřeno, kurz kosmonautiky totiž zatím nikdo nenabízí…
Těším se tam znovu, tam nahoru, hrozně moc. Říkám, že peníze investované za ten týden byly mé nejlépe investované peníze. Ale to vlastně za každé poznání tohoto světa, každá má cesta za poznáním něco stála a vždy ta investice byla výhodná, vedla totiž k člověčenství, k poznání sebe sama.
Tak o tom je týden v oblacích….