SOBOTA 19.5.
Jak už to bývá zvykem, vždy než člověk vyrazí na šňůru závodů, bývá pár dní před odjezdem velice hektické. Dokončit kurz, doladit nezbytné věci, sbalit pár švestek a hurá na závody. Trasa busem z Brna do Vídně máme nachozenou, tentokráte cestuji bez doprovodu kamarádu, ale sama na vlastní pěst. Letadlem do Istanbulu, půl den aklimatizace na letišti, a následný let do Denizli, který se stal zatím nejsilnějším zážitkem. Toto malé letiště se nachází v údolí uprostřed hor, takže v pořádném rotoru. Lepší než na centrifuga.
Netušila jsem, jaké akrobatické prvky a nálety se dají provádět s dopravním letadlem. Kdo neječel, tak se modlil nebo držel palce zkušenému pilotovi. Roztřeseni pasažéři vypadávají postupně po schůdcích z letadla. Následuje příjemné přivítání prezidenta místního paraglidingového klubu a přejezd do 60 km vzdáleného místa zvané Pomukkale. Co bylo další překvápko, pro závodníky bylo zajištěno ubytování v překrásném Hotelu Hikrapolis s termálními lázněmi a bazénem. To je výzva, i přes pozdní večerní hodinu neodmítám toto osvěžení.
NEDĚLE 20.5.
„Mr. Semith tu nechal pro vás vzkaz“, hlásí týpek na recepci. „Jdeme lítat!“ Následuje přivítání s několika místními piloty, Semim a Fredem z Nového Zélandu. U offisu je připraven bus, který nás veze na nedaleké startoviště, vrchol Kucukeokeleze za náhorní planinou. Cílem dne je přeletět tuto planinu, dostat se dopředu na menší hřeben a doletět zpátky k hotelu. Zesilující vítr nám však neumožnil se prosadit. Stoupáky tady mají opravdu výživné a přistání na vrtulník s občasnou couvačkou je normál. Naštěstí hodně zatížený Erisek drží nad hlavou. Po hodině výživného letu jsme na zemi, vítr dále zesiluje a my spokojeně sedíme v místní hospůdce. Předkrm v podobě čerstvé zeleniny, arabský chléb, jako hlavní chod výtečné maso a na osvěžení pivko. Nemají se ti Turci špatně.
Po shlédnutí předpovědi pro tuto oblast následuje pozvání Semiho do Oludeniz, překrásného místa na pobřeží, známého svými leteckými a akrobatickými festivaly. Tři hodiny cesty hornatou krajinkou a večer jsme na místě. Spousta známých i cizinců, večerní párty na pláži, to vše na nás působilo příjemnou atmosférou.
PONDĚLÍ 21.5.
Po ranním osvěžení v moři následuje válečná porada, co s načatým dnem. Obloha se začínají dekovat včetně horního startoviště a předpověď není příliš slibná. Což tak se podívat na jedno zajímavé místo, kde ještě nikdo nikdy nelétal? Semith jej objevil na Gogolu i s příjezdovou cestou. To je výzva! Po několika hodinách hledání a bloudění jsme konečně dorazili k malé vesničce na úpatí horského masivu. Odtud vede už jen kamenitá cesta a doufáme, že to autíčko zvládne. Po překonání kilometrového stoupání objevujeme ideální místo pro start. Odsud se nám otevírá panorama celé náhorní planiny, se spoustou zelených políček, přehradou a vesničkami.
Jsou tři odpoledne, termika buší, kumuly jsou na obloze už od jedenácti, a tak není na co čekat. Po startu katapult nahoru s následnou plynulou pětkou dolů. Nekonečné bučení přerušuje další darda do plachty. Něco asi není v pořádku. Vítr jde po kose a za žebry se vytváří rotůrky. Horko těžko se prosazuji před kopec do rovin, kde se chytám, zatímco kluci končí na úpatí. Snos stoupáku je solidní, dále se pokouším zachytit nad hrází veliké přehrady. Vybojovaná kabinka mě veze až pod základnu do 2800m. Překrásné výhledy a pocit, že tady lítáte naprosto sami je úžasný. Z vysokých hor i kongesťáků mám respekt, ani se nepokouším to poslat po větru do hor, kde nenajdete cestu ani živou duši. Zatímco poletuji nad planinou, mraky se slévají a rozpadají, tak se raději vracím k vesničce.
Cestou do Denizli zastavujeme na pivko. Neodmítáme ochutnávku místních sladkých pomerančů od vysmáté bábušky. Chybička se vloudila, poučení plyne. Vždy vše pečlivě umýt! Pár bacilů do těla, teplota a noc strávená na toaletě mě na další den totálně vyčerpala. Další den je ve znamení černého čajíčku a suchého rohlíku.