STŘEDA 23.6. „Jedem?“, ptám se nedočkavě Radara. Po shlédnutí všech možných předpovědí počasí a konzultacemi s meteorology to vypadá půl na půl. Přesto se naše partička rozhoduje pro výlet do této oblíbené země. „Tam bych si představil bydlet“, konstatuje Pavel Dohnálek. Spolu s Hankou, Radarem a Pavlem se setkáváme v Brně, skládáme do jednoho vozidla, nakupujeme potřebné suroviny v Carrefouru a po osmé večerní konečně vyjíždíme na cestu. Ta se neobešla bez menších příhod. Hned na hranicích v Mikulově jsme se nezalíbili mladé Rakouské celnici, která nás poslala pro jistotu na váhu. Šikecova želva a Masařkovo vozidlo se neobejdou bez této procedury, ale většinou se jim podaří projet. To se povedlo i nám. Pro jistotu to zalomím na zadním sedadle a nechám se katapultovat na další Slovinskorakouské hranice. „Vypadá to, že mají zavřeno.“ Nikde ani noha, závory dole, snad jen blikající modré světlo televize nás upozornilo na zdejší život. Museli jsme vyrušit neochotného celníka od sledování fotbalového zápasu. Kolik je stav se nám však nepodařilo zjistit. Alespoň pokračujeme dále. Radara vystřídal za volantem Pavel, kterému se občas pletla spojka s plynem. Z polospánku mě budí smích Hanky, která jako jediná byla stále ve střehu a stala navigátorem po celou cestu. V prudké zatáčce se cesta najednou ztratila a my projeli autobusákem. Po průletu skrze tmu se Pavlovi přeci jenom podařilo trefit hlavní trasu. Pomalu začíná poprchat a na krajnici vidíme dvě potácející se postavy? „To je přeci Masox s partičkou!“ „Nazdar člověče!“ radujeme se ze shledání. Avšak po otevření okýnka a lehkém závanu nám bylo jasné, že jejich večírek byl náročný. Alespoň nás navedl do kempu Železniky. Za deště objevujeme altánek, vedle kterého provizorně stavíme stan. Někteří z nás se teprve ve tři ráno dostávají na kutě.
ČTVRTEK 24.6. V propozicích psali něco o velice časném breefingu. Na sedmou se nepodařilo vstát nikomu, teprve kolem deváté se projevuje v kempu nějaký život. Vzhledem k ocelově zbarvené obloze, nevěštící žádné hezké počasí, jsme v klidu. Stany si stěhujeme na zelenou loučku nedaleko sportovního areálu, altánku s lavičkami a řekou. Alespoň se půjdeme zaregistrovat . Nízké startovné, peněžitá odměna pro vítěze, krásná země a poznání nového místa, odkud bratři Valičovi odletěli rekord 260 km s návratem, to vše bylo velice lákavé pro spoustu závodníků. Proto se zde sjíždí 73. pilotů ze Slovinska, Česka, Slovenska, Polska a Maďarska. Z Čechů dojely tři vozidla, naše, Masoxovo s Brábou, Vaňourem a jejich polovičkami, Karel Hubel s Bukačem. Nechyběli zde ani Slovenští bratři Vyparinovci a dvojka Pišta Bendik s Mišom Orolinem. Z Poláků Walter Wojczechovski, Claudia, Kovboj s jeho neodlučitelným promaštěným kloboukem a rybářským prutem z Tesca. V 11:30 organizátoři nakonec kolo zrušili pro nepřízeň počasí. Když se nedá lítat tady, snad to půjde někde jinde. Rozhodujeme se pro výlet na Krvavec v Karavankách, vzdálen z tohoto místa 50 km. Sáčkujeme se do Masařkova vozidla, které nás vyvezlo téměř na start. Zbývající sjezdovku jsme si pro zlepšení kondice vyšlápli. Start byl poněkud problematický, fučelo po kose, přesto se všem nakonec podařilo odstartovat. Letíme po hřebínku a snažíme se ustředit slabší turbulentní stoupání. Po marném boji všichni nakonec přistáváme 10 km od startu, na smluveném místě vedle jezírka. Jediný Brába to vyžral a nad údolím si vytočil pod mrak. Na přistání nás vyzvedává Masox s Radarem, kteří si nechtěli kazit den lítáním. Ovšem autíčko onemocnělo, nefungují směrovky. A tak se tým odborníků sklání nad elektrikou a dumají v čem je problém. Masařka bezstarostně ulehá do trávy se slovy: „ Ještě, že mám na to lidi.“ Celou situaci řešíme až za jízdy, kdy směr ukazujeme vytaženou rukou z okýnka. V kempu se mezitím konají sportovní klání v tenise, jiní vášniví rybáři šli na pstruhy. Vynikající rybí pochoutku zapíjíme kvalitním vínem.
PÁTEK 25.6. Plánovaný breefing na osmou ranní stihl snad jen Karel Hubel. Přišel s informací, kterou jsme mohli dle předpovědi čekat, tedy pro dnešní den kolo zrušeno. A tak se ještě na chvíli zavrtáme do spacáku a můžeme dospávat. Budíme se ranním osvěžením v podobě koupele v místní řece. Nejlepší recept, jak se zbavit opice. „Což tak někam na výlet?“ Přicházející bouřka nahnala skupinku k Radarovi do auta. Vyjíždíme směrem k turisticky navštěvovanému místu, k jezeru Bled. Cestou se bavíme nad některými Slovinskými slovy jako např.: „otrok v autu – dítě v autě, pokopaliště – hřbitov, pichat – foukat, na toaletách dopusy – pánové, svinje – dámy a podobně. Bohužel bouřky neumožňují výhled na okolní hory, zato průtrže mračen, hromy a blesky byly famózní.„Když už jsme si vzali plavky, tak se půjdeme vykoupat!“ rozhoduje Bukač. Moc se nám nechce ze suchého a vyhřátého auta do zimy a deště. „Nebudeme měkcí a jdeme!“ Rozhoduje Radar. A tak se jako atrakce vydává pětičlenná Česká partička do vody. Řekla bych , že voda byla teplejší než vzduch. Při další šleze blesku se zahřměním háže Hanička otočku a spolu s Pavlem a Radarem se vrací na břeh. „Bukači, poplaveme doprostřed na ten ostrůvek, co říkáš.“ „Já jsem pro každou Bukačovinu.“ Než doplaveme ke břehu, pomalu přestává pršet nahoru, tedy do obličeje. Připadám si jako objevitel, který připlouvá k neznámému břehu, neví jaké je dno, co jej čeká, prostě vzrůšo. Po čtyřech se drápeme do téměř 45 stupňového svahu a objevujeme krásy ostrova. Neopomeneme navštívit zdejší kapličku s kostelem. „To až budu vyprávět Mancimu, že jsem byl s Renátou v plavkách v kostele, tak tomu neuvěří.“ Po shlédnutí kapličky z 9. století a pozdravení se s místním číšníkem obsluhujícím v baru, hurá do vody. Ta je přeci jenom teplejší. Obloha se dokonce protrhává a než stihneme doplavat na břeh, vylézá dokonce oskar. Vychutnáváme si teplo, krásný pohled na jezero s ostrovem, v jehož pozadí se tyčily skalnaté hory. Někdo na lavičce, jiný v autě s nohama opřenýma o dveře. „No Radare, po tobě ty baby jedou!“ Náhodná německá turistka neodolala a škodolibě jej polechtala na chodidlech. Na zpáteční cestě se zastavujeme v Lescích pod Karavankami. Po vjetí do hor náročnými serpentinami shlédneme krásnou kovářskou vesničku Kropa, umístěnou v úzkém zařezaném údolí. Obdivujeme vodní i kovářská díla, přitom se zaposloucháme do zpěvu. Zájezd turistů ze Zagrebu oslavuje státní svátek a neopomenou nás s úsměvem přizvat k degustaci červeného vína. Opojení se loučíme s těmito vysmátými lidmi a pokračujeme dále. Poslední zastávku děláme vedle zcela holého, po obou stranách strmého žebra, na jehož konci stál kostelík. Na těchto úbočích vidíme kozy, spásající nejen trávu, ale i stromky. Pokračujeme přes Držgoše do Železniku a se zmrzlinou do kempu. Vyčasilo se a tak se Slovensko polsko česká partička rozhodla pro fotbalový zápas. Půjčuji si Pištovo kolo a jedu se projet po místních stezkách. Po hodině stálého stoupání přijíždím ke kostelíku Sv.Križ, který byl v mraku a za necelých 10 minut jsem opět dole v kempu. To už bratři Vyparinovci hotovali čerstvě uloveného pstruha a Kovboj si pochutnával na vařené hlavě. Raději se jdeme vyspat, předpověď na další dny je dobrá, tak snad konečně zalítáme.
SOBOTA 27.6. Probouzí nás sluníčko. Hanka odváží batohy k ofisu, aby je mohli organizátoři vyvézt ve třech várkách na Ratitovec. V devět ráno všechny závodníky vyváží autobus pod horu, odkud musíme pěšky po turistické značce. Jízda serpentýnami po úzké asfaltce byla velice adrenalinová, ale místní řidič zmáknul veškeré záludnosti. Prý půl hodinky pěšky…Ale ani ti nejrychlejší nedali výstup pod hodinu. Náročný výstup nám byl odměněn úžasným výhledem na Slovinsko. Vzduch byl průzračný a kolem 11 hodiny naskakují první kumuly. Batohy nám byly vyvezeny nákladní lanovkou z druhé strany kopce. Organizátoři připravili 106 km dlouhý speed run (každému pilotovi se počítá individuální čas), se startem na Ratitovci, 5 OB a cílem Studeno u kempu. Startovní okno je otevřeno od 12–13 hodiny, s tím že 2 OB je bodem startovním. Ten je otevřen mezi 13–14 hodinou. Každý otočák má kružnici o poloměru 400 m, tu stačí protnout a letět k dalšímu. První tři OB postavili do údolí poblíž kopce, aby se oddělilo zrno od plev. Dále se pokračovalo po hřebeni až na Krn, kde byl nejkrajnější OB a vracelo se zpět do cíle. Dostupy dávaly 2300m, ale nemělo cenu dotáčet základnu. Špička letící ve vedení netočila téměř vůbec, jenom kopírovala hřeben. Tímto stylem se dá lítat na C padácích. Pro jistotu si vždy dotáčím před přeskoky údolí. V místech mezi Ratitovcem a Krnem bylo několik úseků, kde nebyla 20 km téměř žádná přistávačka a velice špatně by se odsud dostávalo zpět. Je úžasné sledovat roj závodníků, jejich taktiku letu, místa, které si vybírají na přeskoky a kudy volí trasu. Raději si přitáčím a všechno tohle sleduji z větší výšky. Alespoň se mohu kochat nádhernými výhledy. Hřeben, rozděloval dvě lokality. Na jednu stranu bylo vidět Bohinské jezero, na druhou Kobala, řeka Soča, Tolmin a Stol. Dokonce v dáli bylo možné spatřit zcela zřetelně moře. Nad Krnem vytáčím základnu, abych mohla otočit nejvzdálenější OB, vesničku vzdálenou odtud 4 km. Vracím se zpět pod kumul. Zpáteční cesta probíhá rychleji, s větrem v zádech. Ovšem po 5 hodinách letu mě vyrušuje nutný pocit močení. Co teď? Do cíle zbývá ještě 40 km. Přistávat nebudu. Zkouším to vydržet dalších 10 km, ale při každém točení stoupáků mě nepříjemně tlačí močový měchýř. Jednou jsem si říkala, že kdybych uletěla stovku, tak se klidně počůrám. Smiřuji se s touto představou, jak budu sušit sedačku. Ale vyčůrat se za letu není vůbec jednoduché. To může potvrdil spousta pilotů. Chlapi to mají jednodušší. Prostě to vytáhnou, nějak se nakloní a je to. Ale co holky? Ještě jsem neslyšela o této technice. Z vlastní zkušenosti, prostě do gatí. Příště pamprsku pro důchodce! J I když se chce člověku šíleně na záchod, přesto psychika to nedovolí pustit. Asi 20 km jsem řešila jak to provedu a nakonec se to povedlo. Většina naštěstí vytekla nohavicí. Úleva, jakou člověk zažije po vykonání tohoto úkolu je neskutečná. Konec problémů, rychle do cíle. Je již před šestou večerní, termika slábne, mraky se rozpadají. Takže zbytek cesty brousím skály, občas se to urve a natočím. Před závěrečným přeskokem údolí vytáčím co to jde a celkem bez problému kloužu k cíli. Opadání minimální, zbývá 6 km k poslednímu OB, kostelíku na kopci umístěného kilometr před páskou. „To snad ne!“ Přestal se mi sypat písek (track log v GPS is full) „No to mě omytou!“ Sice v cíli, ale bez časového záznamu. Takže jsem přišla o celkem dost bodů. Ale co, stovka v kapse!!! Po přistání mi kamarádi gratulují, ale to co se mi povedlo po cestě, nešlo skrýt. Tak s pravdou ven. Ten den dolítlo do pásky 36 lidí. Všichni z naší bandičky, krom Masoxe, který trpěl střevními potížemi a musel akutně dolů. Po půl hodince přistává také Hanka Matyásková, bohužel nedala poslední záludný OB. Ale konečně máme kilo a večer se neobejde bez bujarých oslav. Dvě baby ulítli svou první stovku a navíc s časovým rekordem. Já 6 hodin, Hanka téměř sedm. Načínáme Radarovo šáňo, pokračujeme Merlotem a pochutnáváme si nad dalším chutným pstruhem.
NEDĚLE 28.6. Budíček je opět velmi časný. Pro oslavence vůbec jednoduchý. Přesto jsme v sedm ráno na nohou. Ale co tu dělá ta deka? Mělo být hezky? Meteorolog a předpovědi nás uklidňují, že kolem poledne se oblačnost roztrhá. Organizátor sdělil pro většinu pilotů příjemnou zprávu. Díky změně směru větru poletíme z jiného místa a nebudeme muset šlapat. Opět nasedáme do autobusu a nevěříme, že podobnými serpentinami nás může znovu někam vyvézt. Řidič sklízí potlesk a kousek pod vrcholem přesedáme do terénních vozidel, které nás dopraví přímo na místo startu. Kopec s názvem Vrše, zcela holý, travnatý se spoustou místa pro chystání padáků umožňuje téměř hromadné starty. Předpověď se nemýlila, obloha vyčistila a my se mohli těšit na další závod. Díky tomu, že dnešní den byl posledním, naplánovali organizátoři kratší trať, ale o to složitější. Race to goal (čas se počítá všem stejně od otevření okna). 44 km dlouhá disciplína s 8 OB a cílem stejným jako předešlý den. Aby nevznikl chaos a nezapomněli jsme na nějaký OB, píšeme si všechny otočáky na papírek. Podmínky nebyly však tak ideální jak to vypadalo. Bezoblačná termika končila v 1600m. Chtělo se držet blízko hřebenů. Díky tomu, že otočáky byly roztroušeny po různých kopcích, byly některé úseky obtížné. Téměř 50 pilotů nedala minimálku 10 km a skončila roztroušena po údolí. Díky skvěle zmáknuté organizaci nemuseli piloti dlouho čekat na svoz. Haničce se povedlo přistát na jablůňku, ale nejlepší flek si vybrali Karel Hubel s Pištou Vyparinou. Na zahradu právě oslavující rodinky, která je odmítla pustit dříve než ochutnají a vypijí všechny jejich speciality. Zbývajících 20 pilotů ještě bojujeme na trase. Kdo smrčkoplazil, ten měl vyhráno. Jednou jsem se dokonce zvedala z 20 m nad zemí, vysvahovala a pokračovala dále. Nebylo neobvyklé průlety rotory, točení v závětrné termice a podobné zážitky. Nejsilnější stoupání nalézám uprostřed údolí nad malou mezičkou. Snos stoupáku je směrem k nejvzdálenějšímu OB. Díky dostatečné výšce letím napříč dlouhým k předposlednímu OB pod Ratitovcem. Opět nejzáludnější poslední bod kostelík Sv. Martin. Nedala jsem jej o 100 m a nouzově přistávám v zařezaném údolí 3 km od pásky. Přímo k prameni potůčku, vyvěrajícího ze svahu. Ten byl natolik strmý, že jsem po odepnutí karabin sjela v kombinéze až dolů. Nejhorší se bylo znovu vyškrábat po čtyřech a vyplantat šňůry z malých smrčků. S květákem opět sjíždím po zadku až k potůčku. Zbývajících pár kilometrů šlapu na přistávačku. Cože? Jenom 10 lidí v cíli? Takže dnešní den 11.místo? Super. Ale díky tomu, že většina lidí vyhnila do 10 km, dnešní vítěz sklidil pouze 230 bodů z možných 1000. Zatímco se stáhnou GPS a vyhodnotí celkové výsledky, jdeme se okoupat do osvěžující řeky, navečeřet a sbalit na cestu. Před vyhodnocením dostáváme osvěžující drink a Laško pivo. Se setměním byli organizátoři hotovi, vyhlašují dámskou kategorii, kde na 3. místě se umístila Claudie Bulgakov, druhá Hanka Matyásková a první Renáta Kuhnová. V kategorii open si bratři Valičovci rozebrali první a druhé místo. Z našich se umístili celkově 8. Radar, 9. Brába, 14. Pavel Dohnálek, 19.Mišo Orolin, 25.a 26. bratři Vyparinovci, 31. Karel Hubel, 39. Renáta Kuhnová, 40. Pišta Bendik, 43. Hanka Matyásková, 53. Milan Masařík, 55. Bukač… Tímto bych chtěla poděkovat Slovincům za skvělou organizaci, perfektní servis svozů a vývozů za velice příjemnou cenu. Vřele doporučuji navštívit další jejich závody.