Druhý týden v dubnu začíná první kolo ze série závodů Světového poháru v paraglidingu. Většina závodníků přijíždí až těsně před závodem, avšak hvězdná pěchota ve složení: Oslík, Model a Tetka (Martin Orlík, Radek Večeřa a Renáta Kuhnová) se vydala za poznáním do Japonských končin o týden dříve s touto optimistickou vizí: „Všechno víme a všechno známe,nic nás nepřekvapí“. V podobném duchu také cestuje „sólista“ a dobrodruh Martin Pacejka, který se sem ve stejnou dobu přesunul po MS z Austrálie.
„Cccccože? Nemáme bágly?“ Oslík se nad tímto zjištěním ani nevzrušuje. „Dyk zme cestovali cez Paříž, ne!“ Jenom slyšíme opakující se větu: „Aligátor kozy máš“.“Cccco to mele“ Nechápavě na sebe hledíme. Později se dovídáme pravý význam, děkuji mnohokrát. Stále se omlouvající a uklánějící drobná úřednice slibuje, že batohy dorazí následující den. Pokud se vydáte na cesty s Air France, je pravděpodobnost, že batohy vůbec nedorazí veliká. My jsme měli úspěšnost 2 : 3. Naštěstí máme 10 dní do závodu, což by mohlo stačit pro nalezení zavazadel. Těm co přiletí těsně před závodem tyhle starosti fakt nezávidíme. Využíváme letištní kurýrní služby „černou kočku“ pro doručení báglů na místo závodu a hurá jen tak po lehku na výlet.
„Jak se zde cestuje?“ Nikdo z nás neprošel kurzem luštění rozsypaného čaje, naštěstí jsou na nádraží nápisy i v latince, takže se snadno zorientujeme i na Tokyjském nádraží, kde denně projde 3 milióny Japonců + 3 češi. Stačí jen znát čas odjezdu a stíháte i minutový přestup. Japonci jsou neskutečně přesní a dochvilní. Jen za malé zpoždění se velice omlouvají. Necháváme se unášet davy, oproti místním jsme sice v menšině, avšak ve výhodě. S výškou nad 160 cm zde máte skvělý rozhled na všechny světové strany. Při nákupu lístků na vlak využíváme prázdninové slevy „Sej shun 18 kippu“ 8000 yen na 5 dní (100 yen „jeník“ = 19 Kč), který se vztahuje pouze na Local a Rapid Train. Takže pomalíky. Sen o projížďce Shinkanzenem si necháme zatím jen zdát. Nejlevnější lístek totiž stojí jako zájezd pro celou rodinu do Chorvatska k moři s plnou penzí. Můžeme jen závidět majetnému Pacošovi, který odmítá jezdit courákami.
Kam na výlet? Je pátek ráno, po 14 hodinách letu a probděné středeční noci, napolo mrtví s vidinou postele. Mrknem do mapy. S Radkem nemáme vůbec ponětí, pomůže nám náš manuál „Kapesní průvodce na cesty“ a Martinův „tahák“. „Tož když už jsme rozcestovaní, což tak dát útokem památky?“ a nabíráme kurz západ. Podle rozpisu budeme po 8 hodinách a devíti přestupech lokálkami na místě. Podle taháku omrkneme pár typů na ubytování v městečku Kjoto. „Bohužel nemáme místo“ omlouvá se majitel Hostelu. Vybrali jsme si opravdu nejlepší turistický čas, prázdniny a ještě k tomu kvetoucí sakury a sto miliónů Japonců na výletě.
Jedna v noci a my stále nemáme střechu nad hlavou. Po třech utrmácených nocí v letadle i autobuse máme oči jak tenisáky a sotva šmatláme nožičkami. Záchranu nacházíme v Osace, druhém největším město po Tokyu. Naše základní potřeby se vytříbily a seřadily takto: čůrat, najíst, umýt a spát. Na ceně nezáleží, a tak bereme útokem hned první pěti hvězdičkový hotel. Díky noční slevě máme dvojlůžkáč pro tři za 12.000 jeníků. Lepší luxus jsme si ani nemohli představit.
Stejně tak pokračujeme následující sobotní den v hledání ubytování. Krom toho jsme se podívali do útulného městečka Nary, historicky první hlavní město Japonska. Naleznete zde Chrám, největší dřevěnou budovu na světě ve které stojí impozantní socha zlatého Budhy. Díky častým zemětřesením mu již několikrát upadla hlava a náš Kapesní průvodce nás upozorňuje na odlišný odstín od těla. Bedlivý pozor si máme dát v parku na velice agresivní koloušky, které však přelstíme a v lehkém převleku zakoupeném ve stánku se s nimi skamarádíme. Místní gastronomie je dobrodružstvím sama o sobě. To, co vypadá jako sladké, je ve skutečnosti slané či kyselé, nebo všechny chutě dohromady, různých prapodivných barev, tvarů i chutí. Nejvíce zabodoval místní čaj, který by se dal přirovnat jak barvou tak i chutí k vývaru z týden nošených ponožek. Z toho všeho jsme si oblíbili na oběd rýži nebo nudle s něčím a na svačinku Japonský sendvič – plněná rýžová koule s překvapením, zabalená v zeleném chaluhovém ubrousku. Opět jsme v Osace, tentokráte se pokoušíme najít levnější ubytování. Po další hodnině šmatlání nočními ulicemi mezi mrakodrapy a několikátém odmítnutí v hotelu se zjevují dva andělé. Dvojička amerických blondýnek, snažící se pomoci, nám ukázaly pár dobrých typů, jak přečkat v Japonsku noc. Jedna z možností byla ubytovat se v Love hostelu, či strávit pár hodin v internetové kavárně v boxiku s osobním křeslem i sprškou. Strhla se bouřka a tak využíváme průchod městem podzemními chodbami. Vzdáváme to a po dnešní návštěvě tři měst nakonec končíme ve stejném hotelu, kde seženeme tentokráte jednolůžkáč po slevě za 12.000 jeníku. Hold Oslík neumí na recepci tolik kroutit prdelkou. Naštěstí nikde nepsali, kolik lidí tam může přespat.
Neděle 1.4.
Už se nedivíme, proč je v Japonsku nejnižší nezaměstnanost. Na jednu profesi tady mají nejméně tři specialisty. Na přechodu pro chodce uvidíte 4 policisty, megafon, píšťalka, plácačka a obušek. Všichni mají jediný společný úkol, na který v Evropě bohatě postačí semafor. Krom červené naběhne tato četa a začne řídit plynulost přechodu davu přes cestu. Tak to funguje kamkoliv se podíváte. Na nádraží se rozhodujeme, kam dnes. Volbou je výlet na hrad Himenji, jediný japonský palác, dochovaný v původní podobě. V podstatě se jedná o několika patrový věžák, postaven z trámů a kamení. Specialitkou této konstrukce je, že s přibývající výškou se zmenšují se patra. Do této stavby proudí davy lidí a my s nimi stoupáme unášeni do vyšších poschodí. S přibývající výškou začínáme mít problém nejen s klaustrofobií, ale i naší tělesnou schránkou tak. V posledním stupni jsme si museli podávat batohy napřed, abychom se proplazili úzkou škvírou. Kdyby v oknech nebyly mříže, polovina lidí by byla vytlačena ven. Naštěstí v pravý okamžik zasáhnou pohotoví dozorčí, kteří zastaví venku nikdy nekončící přítok turistů a nechají odtéci přeplněnou věž. Krom hradu jsme pořídili stejně jako většina turistů tisíce fotografií kvetoucích Sakur, což byl jeden z hlavních důvodů návštěvy památek.
Po takových zážitcích pěkně vyhládne a zajdeme si na nějakou Japonskou dobrotu. „Co si dáme na jídlo?“ Na výběr máme nudle nebo rýži s něčím. Sice nepřekvapí, ale také nezklamou. Ale vida, dnes již po třetí potkáváme mladý slovenský pár, který mimochodem zdraví Hormóna a Kolesa do Brezna. Dnes nás nečeká žádná pastička ani noční dobrodružství, míříme rovnou do Kjota do zamluveného Hostelu. Ve skromném ubytování nás vítá stařík s otevřenou náručí a plechovkami piva. Po náročném cestování si nenecháme ujít příležitost a jedinou možnost očisty těla, místní lázně. Ve dveřích nafasujete mini kbelíček, v jedné místnosti se namydlíte, opláchnete v dřepu pod pikolo sprškou a teprve poté si vlezete do jednoho z horkých bublajících bazénů s tryskami a vířivkami. Můžete to nakombinovat s ledovou vodou a saunou. S blaženým pocitem a další novou japonskou větou přání dobré noci: „Ó jen si mě nasaj“ (Ójasumi nasaj) uleháme ke spánku.
Pondělí 2.4.
Ráno si máme možnost konečně prohlédnout naše ubytko. Několik na sebe naskládaných maringotek, vzájemně propojené schodištěm a žebříky, posuvnými dveřmi, každé prkno origoš, s jednou společnou místností a kuřáckým koutkem. Spaní na první pohled připomínalo místnost v kotelně se spoustou poschoďových postelí a neskutečným množstvím lidí různých národností. Po společné snídani vyfasujeme kola araby a vydáváme se na projížďku městem. Tomu se říká jízda, můžete jet po chodníku, proplétat se davy, na silnici v protisměru i na červenou přes křižovatku. Projíždíme chrámy, uličky i pověstné zahrady, které vypadají jako úhledně upravené okolí stavby s hromady štěrku a písku uhrabané do úhledných řádků s přesností jednoho milimetru.
Úterý 3.4.
Dnešní den stal opět odjezdovým a volíme přesun směrem k Tokyu, konkrétně s cílem do vesničky Fuji Joshida pod posvátnou a nejvyšší horu Japonska, Mt. Fuji. Čeká nás přejezd 400 km, 10 hodin cestování s několika přestupy. Zběhlejší si tentokráte volíme rychlejší spoje Rapid train. Neodoláme a zakoušíme luxus a pohodlí expresu, ale i po druhém pokusu nás průvodčí s úsměvem a poklonami vyloučil. Nezbývá nám než pokračovat lokálkami, což nás začíná zmáhat a stále častěji upadáme do stavu hibernace. Po probuzení na konečné zjišťujeme, že venku poletuje sníh. I tak večer před výstupem vládl v basic kempu optimistická nálada zítřejšího výstupu. Cíl byl jasný. V teniskách a šusťákovém hardwearu překonat 3000 m a vystoupit na vrchol Mt. Fuji alpským stylem.
Středa 4.4.
Ráno nakupujeme energetické zásoby v místním kiosku a začínáme výstupem po asfaltové cestě. To jsme ještě netušili, že má 10 km. Využíváme první z naší špičkové výbavy, deštník proti mokrému padajícímu sněhu ze stromů. Cestu si usnadňujeme krátkým stopem, který končí zátarasem. Dál už jen pěšky. S nadmořskou výškou přibývá sněhu a v teniskách ubývá suchého místa. Opět jsme donuceni použít speciální výbavu, a to ponožky „ala igelitka“. Postupně procházíme šesti výškovými tábory a dostáváme se na hranici lesa a ledových plání v nadmořské výšce 2500 m. Cesta dále je méně schůdná a zavátá několikametrovou vrstvou něhu. Ne že by to byla pro nás nějaká překážka, ale dochází nám zásoby jídla a z obav před omrzlinami a dehydratací zahajujeme sestup. Cestou dolů se navíc začínají projevovat naše válečná zranění a dva ze tří invalidů odpadávají. Zachraňuje nás láhev Black Red, který nám dodal sílu, chuť pokračovat dále a přitom neumrznout. Úplně jsme zigráčkovatěli, ale došli do basic campu. Vysvobozením je horká koupel a dvojitá porce instantních nudlí. Usínáme vyčerpáním. Orlíkuv přidřený kotník nám předurčuje dnešní program, zewling ve vlaku směr Ibaraki, místo závodu.