Ufff, to bylo stresu, přesto pokračujeme, vychytáváme skvělý timing tvořících se mraků, jde to jak po másle. Po horách následuje přeskok údolí. Vychyluji se z kurzu a namířím to přímo na zajímavý skalnatý útvar, připomínající zeď. Tam to určitě bude. No někde to bylo, uteklo to a tak se plácám opět v psích výškách. Poslední záchranu vidím v sedýlku. Proti větru v silném klesáku, dávám 50 na 50 že tam doletím. Dalo mi to tak 50 m nad stromy, následuje brutální katapult pod základnu. Hurá, zase ve výšce, ale kudy teď? Zbývá 40 km rozsáhlými horami, kde lišky dávají dobrou noc, bez civilizace či cest. Rovinami by to bylo na dlouho. Většina volí trasu horami, budeme si pomáhat. Člověk má natočeno 2700m, ale když mají okolní hory 2200m nemáte moc pracovní výšky.
Opět vidím sestavu, tentokráte našeho kamaráda Honzíka Jílka, kterému se záložák zamotal do padáku a v rotaci spadl na zem. Vidím ihned jednoho pilota přistávat k němu. Následuje záchranná akce a převoz vrtulníkem do nemocnice. Otřesena z tohoto dalšího zážitku, teď už sama uprostřed hor, masakr. Opět nízko, když mi nedá tohle sedlo, tak nevím kam tady přistanu. Zasekané zalesněné údolí, pár minut stresu, sedýlko přelétám, odměnou opět bomba do plachty a v rohlíku to šroubuju nahoru i kdyby to měl být čertík. V horách nezůstanu!
Pod tmavou základnou opět ten osvobozující pocit, následuje přeskok další přehrady a pohled na úžasně zvrásněné pohoří. Poslední nasávačka 20 km před cílem, kdy po zbytek trasy letím na uších a speedu. Nad páskou mám ještě 2 km výšky. Zjišťuji že jsme letěli opět všechny holky spolu vzadu na ocasu. Bohužel byli i tací, letící v čele, kteří vyhnili 6 km před pásku. Vítězem kola je Stefan Wyss. Dnes neuvěřitelných 108 pilotů v cíli po náročných 104 km. S tím ovšem organizátoři nepočítali. Některá auta hledala ztracené piloty v horách a tak se všichni nevlezli do busíku. Tak co, v cíli pivko i osvěžující bazén. Avšak po 5 ti hodinách zewlingu nás to přestalo bavit a začalo pěkně štvát. Organizátoři to neměli moc ošéfované. Konečně dorazila dodávka s řidičem, který však netušil kudy jet. Namísto zkratky si užíváme průjezd hor a územím nikoho, serpentýnami a lesy plné divoké zvěře. Hurá městečko, zastavujeme u Tapisérie a po 12 hodinách půstu, jen pivko na lačno, konečně nějaká dobrůtka. Najezený pilot, spokojený pilot. A tak už nám ani nevadí, že přijíždíme po půlnoci do kempu. Nemáme sílu se ani okoupat a tak rovnou zaplujeme do spacáku.
9.6. SOBOTA
Poslední den jsou všichni pořádně znaveni po náročném létání i pozdního návratu do kempu. Dnes vymysleli 54 km dlouhý task podél skalnatého hřebene, na jehož úpatí byl 1 ob, přeskok přes přehradu, na další bod starou zříceninu uprostřed kopců, poté přeskok údolí na poslední ob a zbývá 20 km do cíle přes zvlněný terén a území nikoho, jak je tady zvykem.
Zpočátku však nikdo nevěřil, že se něco uletí. Pro validaci letu musí dnes 20% pilot dát minimální vzdálenost 40 km. Ocitli jsme se právě na okraji tlakové níže a v noci přešel rozpad fronty. Zbytky oblačnosti a cirů, nízká sluneční aktivita, silnější vítr, to umožnilo všem 130 pilotům tak akorát svahovat na hřebeni. Sem tam bublinka, do které naletěli samozřejmě všichni.
„Já se bojím!“ křičí Karlík „Já taký!“ opětuje Davidek, ale všichni se v rojnici drží zuby nehty i tohoto slabého stoupání. S otevřením 3km startovního cylindru okolo oblíbeného A 48 umístěného 5 km před startem v rovině, se vydáváme na trať. Tomík s Davídkem to smaží nad rovinami, čímž získávají náskok oproti ostatním, kteří se vrací ke skalám a letí podél hřebene. Já volím kompromis, není času a drtím to nad plochou náhorní planinkou v plné šlapce s první skupinkou. Sice o 200 m níže než ostatní, přesto v čele až na konec hřebene. Hodně pomáhali dravci a odměnou za tento odvážný kousek byl pořádný stoupák.
Jedna skupinka v čele s Krýglem to vzala kousek zpět po hřebeni, my co jsme chytli kabinku skáčeme rovnou přes přehradu na další hřebínek. Nad zříceninou se obě grupy setkávají a pokračujeme proti větru na poslední ob. Záludnost byl nízký hřeben, kde foukalo po kose a kdo byl nízko, měl smůlu. Ti co přiletěli se 100 m nad hřebínkem, chytli interval a už vytáčí pod chmurku. Zbytek zevlujeme nad kamenným městečkem. Někdo to riskl do rovin, kde se buď chytl, nebo vyhnil.
Konečně metr nahoru, ze kterého se vyklubaly dva, tři a hurá, už jsme také pod mráčkem ve 2300m. Zdržení bylo veliké, tou dobou měli už dvě početné skupiny pilotů otočeno a vidím jejich let namířený do pásky. V pěti si navzájem pomáháme přes zvlněnou krajinku, od posledního otočáku to bylo na jeden stoupák do cíle. Spolu s Caroline Briele opouštíme stoupání a zbývajících 10 km v plné šlapce. Byl to solidní souboj, trochu stresu jestli nám to dá, ale za žebírkem nás to podrželo. Nakonec mi to dalo náskok 4 sec a dnešní vítězství v ženách. Radost neskutečná. Vítězem kola se stal zasloužilý umělec Hauzi, který patří také do kategorie brontosaurů těchto paraglidingových závodů.
Naše umístění nesmím porovnávat s muži, kterým tyto podmínky neskutečně seděly. Tento terén nebyl jednoduchý, skalnaté hřebeny, obtížné přeskoky přes zasekané údolí, přehrady v kombinaci se silným větrem i rovinami zde opravdu umožní vyhrát těm nejlepším a nejrychlejším. Každou disciplínu doletělo minimálně 80 pilotů, takže zde šlo především o to držet se vepředu, letět dobrou stopu, sledovat timing tvořících se mraků a takticky řešit, kterou cestou se vydat a bude rychlejší. Spoustu zkušeností a zážitků. Silná termika, lety přes území nikoho, to bylo opravdu o pevné nervy. V celkových výsledcích jsme se s holkami setkali až okolo 90 místa. Chlapi i ženy závodili sice zároveň, ale zvlášť.
Suveréním vítězem se stal Švýcar Christiam Maurer (Krýgl), druhý Francouz Jean Marc Caron (Makarón) a třetí jednadvacetiletý talent Švýcar Stefan Schmoker. Z žen první Švýcarka Eliane Ueltschi, druhá Francouzska Elisa Houdry a třetí zaslouženě naše Hanče Matyásková. Mezi týmy zabojovali a první příčku si odnesli Axis, dále Advance a třecí Mac para. Následovala bujará oslava a ještě oslavnější loučení a odjezd naší beruškou směr Itálie.
