Podle kurziků naházených ve vzduchu sondujeme, že to začíná fungovat už kolem 11 hod. Vítr zesiluje od západu, proto není na co čekat a v jednu startuji. Půl hodiny se zvedám v zesilujícím větru na západní straně Onřejníku a vytáčím dvojku do 1900m, kde se začíná tvořit chmurka.
Podmínky nic moc, tak to dneska vypadá jen na nějaký záfuk. Namířím si to na Kyčeru přes údolí Frýdlantu, kochám se krajem s pořizuji nějaké snímečky. Na hraně překvapivě chytám čtverku do 2000 m a pokračují na Prašivou. Nečekaně mě drapla sedmička do výšky 2100 m, základny mraku, které začaly nad horama kongestovat. Podmínky se začínají očividně zlepšovat, takže to vyhráli ti, kteří startovali hodinu po mně.
Nad Javorovým byl obrovský rozpad a zastíněné údolí. Vidím rozložené padáky na severním startovišti a dva piloty vyhnít na přistání. Mířím směr Třinec kde je údolí pěkně nasvícené, bohužel, termika se ještě nezačala tvořit. Mohla jsem se držet jen v nestabilních bublinách. Vítr zde svištěl solidně, takže jsem na dokluz přistála poblíž Polských hranic, mezi Třincem a Jablůnkovem, po dvou hodinách letu. Po sbalení padáku jsem upřela pohled na Javoráč…no jo, zase jsem se ocitla na správném místě v nesprávnou dobu. Hejno padáků to vytáčela kilák nad kopec.
Osvěžení v tomhle pařáku bylo v řece a poté nastala otázka, jak nazpět. Zbylo klasicky na stopování. Přitom člověk pozná opravdu zajímavé lidi, počínaje mnichem a jeptiškou, konče chirurgem ve Frýdku Místku, specialistou na úrazy, obzvláště na padáčkáře.
V šest hodin jsem zpátky na Huťaři, kde vaří mooc velké dobroty se zlatavým mokem.