Už nějakou dobu se piloti v naší republice snaží uskutečnit přelet české republiky. Dokonce se o to i někteří lidi pokusili, ale neúspěšně.
I já jsem byl mezi nimi a na jaře, pln očekávání jsem jel odstartovat do Mikulova. S velkým očekáváním, že to dnes půjde, jsem dorazil na start. Svítilo sluníčko, svozové auto připraveno, vítr pěkně z jihu. Jen jeho sílu jsem lehce neodhadl. Dojel jsem tam, vystoupil z auta a vítr mi přibouchl malíček do dveří. Hm, uhodli jste, foukalo fakt hodně. Dal jsem si tedy v Mikulově kafe a jel zpátky domů. Byl jsem hodně rozčarován, neboť den před tím, jsem na internetu zalarmoval spousty kamarádů a někteří byli i ochotni čekat na mne v cíli mojí cesty. Tím mělo být letiště na Červeném Potoku, je to cca 2km od polských hranic.
Tentokrát jsem byl prozíravější. Domluvil jsem se s Pepou Waisem, že jdeme do toho spolu. Oba teď máme padáky od SKY a to ANTEA – M. Trať už máme, a že teď budeme čekat jen na ten správnej okamžik. Oba dva jsme denně strávili několik hodin sledováním meteorologických předpovědí, až jednoho dne, nastal den „D“.
Ve středu večer, telefon. Volal Pepa.“ Zítra to půjde, jdeme?“ Malinko jsem byl již připravený, protože jsem věděl, že ony pověstná tornáda na vysočině mají příjít až odpoledne, ale hrál jsem děsně nechápavého. Snažil se mě tedy přesvědčit perfektním svozovým autem značky Mercedes, ale ani to se mnou vůbec nehlo. Až teprve chladné nápoje během cesty na start a stévartka na palubě zabraly a tak jsme se domluvili na ranní nekřesťanskou hodinu. Nejsem zatvrzelej křesťan a tak jsem si natáhl budíky na 3:45.
Ráno budíček, jedno rychlé kafe, obléct a vzhůru k Pepovi domů. U něj před domem jsem byl něco po čtvrté ranní. Ten již stál před domem a s úsměvem, “No kde seš, sis zase trochu pospal, že jo?“ (Na podobné provokace po ránu, už nereaguji). Svozové auto byl opravdu Mercedes Vito. Chladné nápoje nebyly a stévartka už vůbec ne. Chtěl jsem tedy jet domů, že jsem byl podveden, ale když se vykodrcal náš svozový řidič, evidentně po flámu, zželelo se mi jej a raději jsem způsobně nasednul do auta.
Po příjezdu na místo jsme zjistili, že vítr sice jde z jihu, ale lehce z boku. Takže jsem pro start musel zvolit vedlejší rozblácené políčko, plné jakéhosi bordelu. Pepa si rozložil tříkolku pěkně na asfalt a po chvilce jsme již oba dva byli ve vzduchu. Bylo 7:00.
Po stratu jsem zamířil hned k novému hraničnímu přechodu, trochu podráždit celníky. Nafotit si jejich rozpačité obličeje a vzhůru letem na sever. Ve vzduchu byl naprostej olej. Slunce pod mraky a vítr tak 3m/s do zad. Pustil jsem si tedy MP3 do sluchátek, založil ruce do klína, odtrimoval jsem si a naháněli jsme se ve vzduchu s Pepem. Prostě pohoda.
U Pálavy jsem si v duchu zavzpomínal na moje začátky s padákem. (Kdo by si tehda pomyslel, že tady poletím s padákem a skončím až na druhé straně republiky?)
Nad Mušovskými jezery jsem si udělal pěkné fotečky. Pak Pohořelice, před Brnem jsme to namířili poctivě na západ ( abychom neprovokovali řízení v CTR Tuřany). Pepa valil přes Čebín a já si to švihnul pěkně přes Tišnov. Trochu se připomenout kamarádům, kteří zrovna spíchali do práce. Před Letovicema jsme ale zase letěli pěkně vedle sebe.
Před Moravskou Třebovou to začalo pěkně drncat. Vysvitlo nám sluníčko. Potvora. Země pod náma se začala nahřívat a snažila se do vzduchu vypustit to, co před tím nemohla. A bylo to výživné. Byl jsem moc rád, že mám spolehlivém padáček, ale přeci jsem pilot opatrný a tak jsem trochu vyměkl a zatrimoval si. Toho náležitě využil Pepa, který má ANTEU jen zatím na zkoušku a zmizel v dáli přede mnou. Dál jsem tedy letěl sám. Vítr taky zesílil a okolní kopce dávali tušit, že si to fakt užiju. Přilepil jsem se tedy k zemi a s větrem v zádech pokračoval v letu.
Pře obcí Káliky vidím Pepu, jak blbne nad polem. „Buď chce přistát a nebo se prostě jen nudí.“ Pomyslel jsem si. Za chvilku toho nechal a letěl zase dál. Tak asi za „B“ bylo správně. U bývalého přechodu do Polska, jsme se zase setkali, nafotili si ho a ukázali si směrem k letišti.
Jenže to bylo na traverz proti sílícímu větru a tak jsme ty dva kiláky letěli asi patnáct minut.
Nicméně jsme po chvilce úspěšně přistáli na domovském letišti Spolku Přátel Vzduchoplavby. Žádné stany, žádné transparenty a žádné uvítací špalíry. Nebyla tam ani noha a celé to působilo velmi smutně, než jak jsme zvyklí ze sletu. Ale let to byl krásnej.
Svozové auto přijelo asi za hodinu a tak jsme měli pěkně čas, celý let si pěkně rozebrat. Pepa se mi pochlubil se svým vynálezem. Velmi vynalézavě si opatřil zařízení na odchyt moči pro dlouhé lety. Pořídil si bezva plínku. Bohužel si ji ale nasadil obráceně a tak sice neměl hnědá záda, ale prej už se děsně těší domů do sprchy.
Cesta nám trvala z Mikulova do přistání necelé tři hodinky. Auto přijelo o hodně později. Z toho plyne, že se vyplatí, přes republiku cestovat raději na padáku.
Váš Berx