„Kdepak se potkáme?“, volám Olomouckým kamarádům na cestě do Beskyd. Zároveň pozoruji kumulující se ranní kumuly nad ostravským eNHáčkem. „Takže ve Frýdku. Do půl hoďky se tam určitě dostopuji“. Končím hovor, natáhnu ruku a „kupodivu“ první auto zastavuje. Skvělé, veze mě přesně na místo určení. No jo, asi to máme ženský v tomhle fakt jednodušší.
Pod mostem se snažím naťukat koordináty plánované tratě do GPS, ale v tom se přiřítí kamarádi, a společně míříme na Javoráč. „Což takhle Stolovka, chlapci?“ „ Na tu se musí pěšky.“ Přehlasovali mě a dáváme přednost jednodušší cestě lanovkou na kopec.
Nějak se to dekuje…u Lysé hory první přeháňka, pár pesimistických telefonů s lidmi, kteří dnes musí pracovat. Přesto si nenecháme zkazit náladu a věříme v to, co předpovídal náš dvorní meteorolog Jančík. Něco se uvaří, zaprší, rozpadne, nasvítí, zkumuluje a td. Stačí jen trefit ten správný okamžik. S malou přeháněčkou vysedáme na horní stanici lanovky a zbývajících 10 minut šlapeme na startovačku. Údolí je celé zastíněné, tak si stihneme dát ještě pivko a polívku v místní hospůdce.
Za hoďku je to tady. S přibývajícím sluncem přichází další skupinky padačkářů, krom známých tváří i návštěvníci z Anglie. Není na co čekat. První dva chrousti sice vyhnili, ale už je to trošku nakoplo. Neváhám a startuji. K mé nelibosti však slušně hniju. Risknu skočit do nasvíceného západního kotlíku, přesto že fouká slabší SV. Vyplácí se a s úlevou vytáčím první trojku. Jakmile se objevím nad vysílačem, nastává na startu docela zajímavá podívaná. Panikááá. Borci však hnijí podobně a horko těžko se škrábou nahoru. Ve tři hodiny nám to krásně zapnuli a pravidelné kabinky končící tvořící se chmurkou nám ukazovaly, kudy nastupovat.
Ve výšce šel čistý sever, proto se rozhoduji změnit původní plán letu do Vsetína. Což tak na Slováky? Napadlo mě, neváhám a za přehradou Morávky skáču na hraniční hřeben, Slavíč, Bílý kříž, nad Bumbálkou mávám celníkům občankou a švihám k našim braťom. Z 2000 m je krásná viditelnost na Fatru i Západní Tatry, které jsou celé pod sněhem. Také na zvlněné Vsetínské vršky, Javorníky a Beskydy je hezký pohled. Let však není zcela zadarmo. Rozbité stoupáky se špatně ustřeďovaly, točila jsem co se dalo. Hodně mi pomáhal viditelný kouř a pyl. Proto skoro celý track log vypadal jako jedna velká kudrlinka. Zatímco se za mými zády mraky uvařily, slily a někde taky skráplo, směrem na Slovensko se stále tvořily chmurky. Pod tmavou základnou však nebylo žádné teplo, ještě že jsem si prozíravě navlíkla zimní rukavice, návleky a kuklu. V tuhle roční dobu se obvykle těchto věcí zbavuji, ale teď jsem byla mooc ráda.
Nad Povážskou Bystricou je big blue flek, nikde ani ťuk a tak v půl šesté, po necelých třech hodinách letu londuji v kotěhůlkách horní-dolní. Ještě si vychutnávám pohled na Sulovské skály, které jsme nedávno navštívili v průběhu závodů na Straníku. 53 km let byl příjemný balzám po dvou týdnech špatného počasí.
A jak domů? Jednoduše, tak jako vždy stopem. V osm večer jsem už v Rožnově, kudy se právě přehnal déšť a slunce vytvořilo dvojitou duhu v pozadí s Radhoštěm. Moc hezké. Pár nechápavých telefonů od pracujících kamarádů a odvoz domů byla třešnička tohoto dne. Tak zítra jdeme zas ne?