Na kopec jsem šel pozdě, byl první letový den po dlouhé zimě, nad kopcem viselo klubko padáků, start je malý, nechtěl jsem se tam motat, čekal jsem, až všichni zmizí a bude klid a ani jsem v nějakou termiku nedoufal, chtěl jsem si sletět, pokud to půjde, někde trochu přitočit…
Ale co, kašlu na jejich debatu.. „Ahoj,“ kývnu na pozdrav a sednu si… Musím trochu popadnout dech, sníh byl místy nad kolena, místy měkký jako kaše, kondice v háji, s velkým batohem bych sem ani nelezl, tedy nebyl schopen vylézt…
„Hele, vole, co to máš za kapesník,“ dává se se mnou do řeči pilot. Chápu to tak, že chtěl odpovědět na pozdrav, ale to by ho zdrželo, tak šel rovnou k jádru věci… „Cimu se sedačkou a záložkou.“ „Týýý, ##čó, se chceš zabit, nebo co, to dělá skáj, néééé,“ vpadnul do naší debaty poučený kolega odvedle… „Ani né, jo, je to set od Sky….,“ na takové řeči nemám dnes náladu. Bylo skoro půl čtvrté, chtěl jsem letět, večer jsem chtěl ještě něco udělat do práce a začal se pomalu chystat… „Hele vole, počkéj, ty s tou sračkou od Skáj můžeš letět až po nás, my jdeme na přelet, musíme startovat najednou.“
Coby ne, jsem starší (asi tak o 20 let) a nemám chuť se s někým tahat na malé startovačce, jsou tři, chtějí letět, tak ať. Na přelet se dnes startovalo o půl dvanácté, ale pánové s těmi budíky, které právě naštelovali, kombinézami, závodními sedačkami, brusy o vysoké štíhlosti, jistě ví, co dělají…. A my s obyčejnými padáky nižších kategorií jim nesaháme ani na paty, že?
Závodní padáky šustí, jeden z nich má na sobě nitě z výroby, pilot stále zdůrazňuje, že mu jej teprve ráno vyvázali a že na něm tu třicítku dneska dá, i kdyby se měl ##srat…Skoro jsem si chtěl padák prohlédnout a aspoň jej požádat, ať to nafoukne nad hlavou, ale mlčel jsem, na další rozhovor, který bude obsahovat další výrazy čtvrté cenové skupiny a zbytečné sebevědomí jsem neměl náladu…
„Hele, vole, narovnej mně to,“ žádá pilot, co právě zkazil křížák, nefouká a sprint po zádech mu nejde… Napadá mne něco o slovíčko prosím, ale mlčím a jen rovnám, vždyť mně by taky někdo pomohl, kdybych zkazil start potřeboval povytáhnout hadr…
Druhý pilot z trojici oznamuje kolegům, že na ně ##re, že letí a taky odletí… Sice prolítne skrze dva smrčky, ouška má trochu zabalená, ale startuje, souká se do kapotáže své závodní sedačky, trochu zapomněl zatočit blíže ke svahu a vesele klesá nad údolím a stále se sedačkou zápasí, ale co, to není moje starost, letí, tak už to nesleduji….
Chvíli ještě pomáhám dalším dvěma a po patnácti minutách mám start jenom pro sebe…
Konečně ticho… Tak se nasoukám do horského lehkého postroje – batohosedačky, zkontroluji padák, připnu se a odstartuji. Kombinézu jsem neměl, s váriem nelétám už 5 let a kompasy a GPS taky nepoužívám. Nemám zapotřebí se rozptylovat pro mne zbytečnostmi…
Jsem ve vzduchu a chvíli se vozím kolem hřebene, chvíli jsem nad startem, chvíli pod startem, stromy jsou holé, lístky termiku neukazují, ale tu a tam se objevují ptáci, pod které se zařadím a s nějakou bublinkou se vždycky vyvezu…
Po půl hodině se rozhlížím do dálky a hledám přeletáře… Počasí je pěkné, ale podmínky slaboučké.. Koukám po větru, na Lysou horu a dívám se, kdeže jsou…
Aha, támhle, na přistávačce, dva z nich mají sbalené batohy, třetí pobíhá kolem rozloženého padáku na zemi, nejspíš vysvětluje závadu na vrchlíku….
A pointa? Ta se nekoná, odletěl jsem, po hodině a půl jsem nakonec přeskočil na druhou stranu hřebene, měl jsem tam auto, vrátil se do práce a kreslil dále výkresy. Vůbec jsem v sobě neměl pocit zadostiučinění, či škodolibé radosti… Je mně to jenom líto, mezi padáčkáři byl vždycky takový klid a pohoda… Inu, snad nebude hůř, Čechy krásné, Čechy mé….
Petr Soukup, Ostrava a Beskydy 11. 4. 2006
