Výstup a slet Elbrusu (5643m.n.m.)
Koncem července vyráží naše pětičlenná partička na horolezecko-paraglidingovou expedici na Centrální Kavkaz. Z finančních důvodů volíme značně levnější vlakovou dopravu, která se stává jedním ze silnějších zážitků naší cesty a vyprávět vám o ní by bylo ještě na několik dalších stran. Pojďme ale raději do hor… Po třídenním putování přijíždíme údolím Baksan do vesnice Azau, která je poslední civilizací před vstupem do území ledu a skal. Je zde několik hospůdek, tzv.Kafe, trh s převážně pletenými věcmi a výchozí stanice lanovky na Elbrus. Po vyřízení několika povolení a dokoupení zásob nasedáme do lanovky, která nás posouvá o 500 metrů dál do výšky 3000m.n.m., odkud už plánujeme pěší výstup. Z důvodu mé stále zlomené ruky volíme jako první cíl lezecky méně náročný výstup na Elbrus.. Až se trochu vyléčím, plánujeme výstup severní stěnou hory Donguzorun, stojící proti jižním svahům Elbrusu. Po výstupu z mezistanice lanovky pokračujeme ještě hodinovou chůzí na poslední stanici lanovky Mir, kde přečkáváme noc. Dalšího dne přicházíme k Prijutu 11, bývalé horské chatě, která je dnes využívána jako bivakové místo. Od místních alpinistů získávám informace o počasí a mé myšlenky na slet Elbrusu z výšky 5643m.n.m. se začínají pomalu rozplývat. Předpověď hlásí na příštích sedm dní vítr silný 15–25 m/s severních směrů. Já však potřebuji přistát na jižní straně kopce…Naděje umírá poslední, tak doufám ve zlepšení podmínek. S mým spolulezcem Majdou se rozhodujeme pro první vrcholový pokus už dnešního dne. Vstáváme do jasné noci a o půl jedné začínáme výstup. Kolem druhé hodiny ranní se začíná ledovec probouzet a za svitu čelovek začínají nudnou dálnicí šlapat desítky lidí. Nedostatečná aklimatizace a únava z předchozího výstupu je znát. Dostáváme se do výšky 5000m.n.m. nad Pastuchovy skály. Příliš rychlé tempo a bolest hlavy nás nutí k sestupu a o půl čtvrté znova uléháme do teplých spacáků. Díky příznivým povětrnostním podmínkám můžu následující den začít s prvními leteckými pokusy na Elbrusu a z výšky 4800m.n.m. startuji a přistávám u stanů na strmém ledovci. Zbytek týmu provádí aklimatizační výstup k Pastuchovým skalám. Vývoj počasí je každého dne stejný. Slunné a velmi teplé počasí doprovází převážně silnější vítr, který se kolem poledne mírně utišuje a posléze opět začíná nabírat na intenzitě. Občasný večerní převývoj oblačnosti přináší krátké bouřky, které však pro nás neznamenají větší nebezpečí. Teploty jsou velmi vysoké a i přes velkou nadmořskou výšku nám led taje pod nohama a strmými stěnami hor neustále hučí padající laviny. Po vydatné večeři (číňan s chlebem), uléháme a sbíráme síly na ranní výstup. Díky delšímu přechodu fronty vyrážíme až o půl čtvrté ráno. Opět je jasno. Za svitu měsíce stoupáme vzhůru. Pomalým tempem přicházíme v 11 hodin dopoledne na vrchol ve výšce 5643m.n.m. Povětrnostní podmínky jsou překvapivě velmi dobré. Slabý severní vítr do 3m/s dává naději startu. Po několika vrcholových fotkách rozbaluji křídlo na sněhové plato. Doufám, že síla větru bude i níže stejná a nebude zesilovat, jelikož by mohlo hrozit zafouknutí mezi ledovcové trhliny. Mám také obavy z rotoru, který na mě bude čekat za kopcem a snad mě neposadí na zem dříve, než mám v plánu. Zapínám padák k sedačce. Nasazuji přilbu. Z velkého vzrušení zapomínám dýchat a motá se mi hlava. Vše je připraveno. Čekám na závan větru. Zvedám křídlo nad hlavu a rychlými kroky nabírám rychlost. Řídký vzduch mě ještě chvílí trápí a po několika vteřinách konečně letím. Rychle vytahuji foťák, ten však křičí ,,Low baterry“. Z fotek nic nebude. O to víc si užívám let. Pomalu oblítávám západní vrchol a dostávám se na jižní stranu kopce. Pevně svírám řidičky v očekávání turbulence. Křídlo se jen lehce zavrtí a letí dál. Padají ze mě poslední obavy a užívám si svahování nad rozlámaným bílým ledovcem . Pode mnou se táhnou nekonečné řady alpinistů se snahou dosáhnout co největší výšky. Po půlhodinovém svahování začínám pociťovat chlad zesilujícího větru a chystám se přistávat. Poslední soustředění, volba správného rozpočtu a dosedám na strmý ledovcový svah proti našim stanům. Povedlo se! Začíná zasloužený odpočinek a čekání na kluky. Pomalu si začínám uvědomovat jaké jsem měl štěstí v perfektní podmínky, jelikož se chvíli po mém přistání začíná vítr velmi zvedat a nedovedu si představit jak by to dopadlo, kdybych letěl o 15 minut později.. Ráno balíme tábor a vracíme se zpět do Azau. Já využívám opět příznivých podmínek a slítávám s těžkým batohem k horní stanici lanovky Miru ve výšce 3500m.n.m. Konečně fotím pár fotek ze vzduchu a děkuji svému křídlu za to, že mě ušetřuje od šlapání dlouhých kilometrů nudnou sněhovou dálnicí.
Donguzorun a Nakratau
Po sestupu z Elbrusu je naším dalším cílem severní stěna hory Donguzorun, která se svou obtížností a extrémním výskytem padajících lavin řadí mezi nejnebezpečnější stěny v oblasti. Namodralé jezero ležící pod jejím úpatím se stává naším base campem pro dalších pět dní. Strmé travnaté svahy spadající až k rovině jezera nabízejí možnost lehkého startu. Problémem je silné údolní proudění, vanoucí až do pozdních odpoledních hodin.
Vstávám už na sedmou a využívám odpočinkového dne k lítání. Hodinovou chůzí stoupám do výšky 3000m.n.m., ze které startuji ve stále ještě slabém větru. Výhledy jsou fantastické. Pod mohutnými severními stěnami hor Donguzorun a Nakratau si připadám jako komár lítající okolo a tyrkysová záře jezera pode mnou zážitek jen prohlubuje. Po čtyřiceti minutách přistávám vedle našich stanů. Slunce začíná nabírat na intenzitě, tak se jdeme schladit pod nedaleký vodopád ledovcové říčky. Po obědě se dělíme na dvě skupiny. Já s Majdou vyrážíme pod severní stěnu Donguzorunu a ostatní na horu Nakratau. Doufáme, že se spolu po dvou dnech výstupu opět při sestupu setkáme. Nepřetržité padání lavin v severní stěně a rozlámanost cesty nás nutí změnit rozhodnutí a volíme průstup neznámou východní stěnou na severovýchodní hřeben hory, ze kterého vede již známá lehčí cesta za 4a ruské klasifikace. Vypadá to na náš první prvovýstup ve velkých horách! Nalézáme do prvních délek stěny. Skála je zatím kompaktní a my si užíváme krásného horského lezení. Obtížnost délek dosahuje až 6 UIAA. Situace se ovšem mění od poloviny stěny, kdy se začínáme prodírat hromadou suti, která výstup značně znepříjemňuje. Kolem sedmé přilézáme na hřeben a bivakujem. Bouřky blížící se údolím se naštěstí zastavují o náš hřeben a nechávají nás celou noc spát v suchu. Ráno vstáváme o hodinu později, než bylo v plánu. Rychle balíme a vyrážíme na výstup. Hřeben se pomalu začíná zvedat a nás čeká posledních deset délek těžšího mixového lezení. Jsme ve výšce 4200m.n.m.Teploty stále přesahují +15 stupňů. Snažíme se jištění zakládat do skály, která stejně jako led drží jen sporadicky. Pod heslem: ,,V horách se nepadá“, dolézáme předposlední délku k hraně mohutné vrcholové ledové čepice. Poslední délka kolmým ledem a pak jen pár kroků na vrchol. Jsme tam! Jsme na vrcholu! Úplně sami! Je půl osmé večer. Mraky se kolem nás honí a jen zřídka nám poskytnou menší výhled do dálky. Vrcholové foto a mažem dolů. Bivakujem vedle hluboké trhliny u sedla Nakratau. Bouřky nás ani dnes nemíjí a zasypávají nás haldy krup a sněhu. Aspoň že máme ty žďáráky…Další den chceme sejít až k jezeru Donguzorun a po cestě potkat kluky, jenže se nám cesta o den prodlužuje. Trávíme dva dny v nebezpečné Gruzii, ve které můžem být, podle slov místních, bez milosti odstřeleni. Spoléháme na odlehlost hor v nichž se nacházíme a šťastni sestupujem dalšího dne k jezeru. Teď už nás čeká jen sestup do Čegetu.
Ledovec Shelda a údolí Adyl-Su Dalšího dne nás čeká přesun z Čegetu do vesnice Elbrus. Cíl naší cesty: z kempu Elbrus přes kemp Shelda na Aristovy Nočovky, kde chceme strávit noc, pak pokračovat přes Německý bivak na Ušbinský ledopád a dále na samotnou Ušbu. Po prozkoumání mapy zjišťuji, že létání na Sheldě bude asi problém, jelikož je ledovec velmi nestabilní a vhodných míst ke startu je zde velmi málo. Se slzami v očích zanechávám padák v kempu Shelda a doufám, že po mém příchodu nebudou mít osadníci kempu nové šusťáky.. Cesta k Aristovým Nočovkám vede značenou pěšinou, která se po čase ztrácí v kamenném poli. Správnou cestu nám ukazují pouze mužíci, což jsou na sobě naskládané kameny značící správnou cestu. Z předchozího výstupu v pevných skeletových botách mám otlačené nohy, proto dále stoupám jen v sandálech. To se mi stává osudným a při jednom špatném došlápnutí končí má noha pod kamenem. Bylo by třeba šití,
však bez režné niti.
Je to v …
Zalepenou nohu soukám do mokré ponožky a pevné boty. Přes ustavičnou bolest pokračuji s kamarády k Aristovým Nočovkám. Lezení pro mne na čas končí, ostatní se dalšího dne dostávají do Německého bivaku. Chtějí prostoupit Ušbinským ledopádem, který se pro ně po zhlédnutí stává nelezitelný z důvodu propadlých sněhových mostů. Volí výstup na menší vrchol v okolí. Já jsem nucen zůstat na místě a počkat do jejich příchodu. Jsme stále spojeni vysílačkou, kterou mi následujícího dne hlásí dobytí Pik Vulej. Po pěti dnech strávených na ledovci Shelda sestupujeme do stejnojmenného kempu k místní hospůdce. Hlad nám zahání tři kila vařených brambor s máslem a solí a žízeň jak jinak, než místní pivo těrek…Dětmi obsypaný kemp večer ožívá pod hlučnými ruskými hity, kterým unikáme spánkem v nedalekých rozbořených boudách.
Po sestupu do Elbrusu navštěvujeme překrásné údolí Adyl-su a trávíme dvě noci v kempu Džantugan. Výletem do Zelené Gostenice končíme své putování po Kavkazských horách a jedem ze sebe smýt špínu do Černého moře na Krym.
Je půl jedné ráno. Přesně po třiceti dnech přijíždíme zpět do Brna na hlavní vlakové nádraží. Rychlými kroky míříme do přilehlé restaurace a objednáváme pět dvoukilových vepřových kolen a deset piv.
Všude dobře, doma nejlíp…
Z Ruska jsme si přivezli spoustu zážitků a dobrodružství, které byly nezapomenutelné a psát o všech by bylo ještě na několik dalších stran. Ruský lid na nás svým temperamentem velmi silně zapůsobil, jak kladně, tak záporně. O tom všem však cestovaní je. Krása a divokost odlehlých hor je však úchvatná a strávit v nich delší čas by jistě nebylo problém. Na delší čas však máme Ruska po krk a další výlet bude do krajů přívětivějších.
Je na řadě poděkovat našim sponzorům, bez kterých by se naše expedice těžko uskutečnila. Velké díky patří firmě SkyParagliders, která mi zapůjčila padákový kluzák Cima, magazínu Xstream za mediální pomoc a značce Canard za skvělé termoprádlo. Veřím, že nám i teď děkují ukrajinští strážníci a ruští vojáci, kterým jsme na oplátku dělali sponzory my…zdrástvujtě
Miky