První závodní den byl plánován na neděli. Jelikož však předpověď počasí slibovala slušné podmínky i na sobotu, vyjeli jsme pro jistotu se Standou Hlavinkou – Lahvinkou dříve. Sraz v Ostravě, v centru na Stodolní, a nákup tradičních dvou pětilitrových demižónků vavřineckého a rulandského modrého vína sliboval začátek dnešního večírku velice brzy.
Je pátek tři odpoledne my a vyrážíme škodou 120 směr Slovensko. Z obavy před zácpami na cestách a možným zdržením otevírám urychlovač (vavřinecké). Řidič však s lítostí odmítá tento lahodný mok v parném dni, a tak nezbývá, než jako jedinému spolujezdci, popíjet sama.
Po prvním deci jede škodovka neuvěřitelnou rychlostí a po dalších dvou zjišťuji, že se blížíme k cíli. Přivítání se konalo na chatě Bjórnson s „organizátormi“, kde se řešila hlavní otázka večera: „Tak čo je lepšie, vavřinec alebo ruland?“
Závěr jsem bohužel neslyšela, jelikož jsem se stihla včas ubytovat pod čtyřmi smrky do spacáku – ti movitější a závislí na elektřině do hotýlku. Večer však k odpovědi na otázku nedospěl nikdo, jelikož se oba demižónky stihly vypít dříve než někdo mohl pronést něco moudrého.
SOBOTA
„Stando, co hledáš?“ „Ále, jen mi někdo zašantročil skleněný demižónek! Ale je to pořád lepší, než loni, když jsem hledal zmizelé rogalo…“
Teprve teď mám možnost si prohlédnout přímo ze spacáku svou ložnici, nacházející se přímo u parkoviště hotelu, skrytou pod čtyřmi smrky, s výhledem na lanovku a hory. Dokonce si šteluji sluneční hodiny. První sluneční paprsky se derou mezi stromy na toto místečko již o půl osmé, nejvyšší čas vstávat. Z rozjímání mě vyruší správce chaty Fero: „To stě spala tuna? Veď ja som na vas čakal v moji izbe, pekne ustlaná postielka. Veď tu medvedi obchádzajú!…“
Hledím na něj s velkými otazníky v očích, matně si vybavuji včerejší večer… tak tohle Standovi nezapomenu… S odpovědí, že žádný „medveď neprišiel“ se klidím raději do koupelny (místní dravý potůček vzdálen cca 300 m od ložnice).
Paráda, azůro, první chmurky naskakují už v 9 hodin. Beru bágl a hurá na lanovku. Zde se seznamuji s Poláky znajícími terén a tahám z nich moudra o tom, jak se tu lítá. Míjíme start na horní stanici lanovky a šlapeme o 200 m výškových více na lepší místečko. Loučím se s nadšenci. Startovat tak brzy se mi nechce, vyhnít už vůbec ne a další kilo za lanovku…? To si raději vyšlápnu na Chopok a trošku se tu porozhlídnu… Při pomyšlení, že budu létat nad těmito roklemi, kotli a skalnatými horami mi běhá mráz po zádech a navozuje se lehká nevolnost okolo žaludku…
Vrchol Chopku je zdolán již v 11 hodin a poté se vracím na horní startovačku. Potkávám partičku slovenských závodníků a s jedním si ochotně vyměňuji padáček Brontes za Transe 24. Trošku hard v neznámých podmínkách… Kumuly už pokrývají 4/8 oblohy ve výšce 2400 m rozhodujeme se tedy startovat před 12 hodinou.
Celkem divoké podmínky a silnější termika umocňují pocity z jiného křídla. Není problém se zachytit a vytáčet až k vrcholu Chopku. Výborná viditelnost umožňuje přehlédnout celý hřeben Nízkých Tater, údolí Liptovské Mary i Vysoké Tatry. Super, vytřepaná po hodině driblování u kopce, přistávám na oficiální louce – Lůčky společně s Dušanem. Velice ochotně si beru zpět zlatý Brontesek a fičíme stopem znovu lanovkou Luková. Tentokráte vydržím ve vzduchu dvě a půl hoďky a seznamuji se s okolními kopečky. Na hraně hlavního hřebene se míchá severní proudění s nasvícenou jižní stranou, proto nebylo nic neobvyklého potkávat běžné frontstally a třičtvrtěklapy. Největší překvápko přichystala Krakova hola a její kotel.
Zaručené místo se sedmičkovou kabinkou. Když však přiletíte pod její úroveň, nestačíte rozhazovat nožičkama a máte plné řidičky práce uhlídat si hadřík nad hlavou. Teprve 300 m nad kopcem se rozbité stoupáky slijí, poté stačí jen polykat ať vám nezalehnou uši a šroubovat do základny. Kolem čtvrté odpoledne se celé údolí nahřeje natolik, že máte problém vyklesat. Dneska to už stačilo, a tak spiráluji na Lůčky.
Na hotýlek se pomalu sjíždějí závodníci. Samozřejmě večer nechybí bez uvítacích ceremonií. Dokonce budu mít dnešní večer nějaké nájemníky v přírodní ložnici!? To ještě netuší, že tudy vede oblíbená medvědí stezka..
NEDĚLE
Ze spánku nás vyruší cinkání nádobí Radara s rodinkou připravující si snídani na skládacím stolečku vedle naší ložnice… snídaně v trávě? Také se přidáme… Rozespalí závodníci se trousí na ranní a uvítací briefing. Účast je letos opravdu bohatá, celkem 53 pilotů a pilotek ze Slovenska, Česka i Polska. Počasí hlásí velice dobré po celý týden a tak se další briefing s připravenou disciplínou koná na horním severním startu. Akorát Ďuro Kleja využívá dopolední termiky a bez šlapání přistává na místo, kde zbytek obtěžkaných batohy vypouští duši.
DISCIPL: Speed run, S01-severní start, 10B-sedlo Polana směrem na západ, Cíl-Šumiac pod Královou holou. Celkem 48,1 km, se startovním oknem od 12:30–14:30.
Termika zde funguje velice brzy a naskakující chomáčky dávají znamení, že je zbytečné otálet se startem. Přesto většinou vyčkáváme, co to udělá s prvními piloty. Většina z nás tady nikdy nelétala a netajíme se s menší nervozitou a střevními potížemi, které můžeme svést také na místní pivo. Fouká ze SZ, protivítr k 1OB vzdálenému 3,5 km od startu. Stačí natočit u Chopku, přilepit se na hřebínek a přesvahovat tam i zpět. Jako první vyrazil na trať znalý Ďurko, asi měl naspěch, jelikož si zapomněl boty s ponožkami a letěl jen v sandálech. Chlad jej pravděpodobně hnal do cíle a trať zvládl za 1:37.
Zato příběhy ostatních pilotů stojí za vyprávění. Při pohledu na hluboká a zalesněná údolí bez známky života, to několik lidí to zavčas zabalilo a vracejí se na Lůčky. Nejobtížnější přeskok se ukázal okolo Ďumbieru. Byly zde dvě cesty, severní a jižní. Vzhledem k tomu, že převládalo SZ proudění, volí většina pilotů tuto cestu. Chtělo si to však přitočit na jeho úpatí a letět alespoň v jeho výšce. Spousta odvážlivců se pouští do hrůzostrašného kotle plného balvanů a suťoviska v psích výškách. Vidím dokonce dva padáky to zapíchnou na rozhraní kleče a balvanů. „Fujtajbl, hýbou se… To se hoši asi projdou“, pomyslela jsem si. Dokonce někteří dobrovolně přistávají na samotném hřebení Ďumbieru a volí variantu hřebenové pěší turistiky před setkání s medvědem v jeho rajónu.
Takových paratrekistů posedalo okolo této hory 16. Mezitím sleduji zdálky červený záchranný vrtulník, který se blíží k Chopku. Bohužel jsem bez vysílačky, tak nemohu sledovat události z první ruky. Jak jsem se později dozvěděla, jeden závodník spadl a polámal si páteř a další dva záložáky hodili rekreační piloti. Trošku ostřejší podmínky po přechodu studené fronty… Včera to se mnou pořádně zacvičilo, takže se mi dnešní termika nezdála už tak brutální. Ale pokračujme v letu.
Za hřebenem Ďumbieru se údolí stáčelo do podkovy a fungovala zde dýza, což se pro dva padáčky letící pár stovek metrů pode mnou nevyplatilo a jako přistávačku si vybírají úzký průsmyk v lese. Přilepím se na druhou stranu hřebene a smrčkoplazím se přes zvyšující se žebírka na Rovnou holu. Situaci ztěžuje silná dýza a rotůrky za žebírky. Počítám i s nouzovou situací, kdy přistanu na kopci do kleče a půjdu 5 hodin nazpět. Tento obtížný úsek se nám s Arthurem podaří překonat a na vrcholu kopce, přímo nad hlavami turistů vytáčíme pod chmurku. Zde se připojujeme ke skupince dalších čtyř pilotů a čeká nás přeskok širokého údolí Čertovice se známkami života. Odpojuji se od skupinky, která se drží nevýrazného stoupání. Poté přeskakuje na jižní stranu hřebene. Volím severní směr a pěkně nasvícený hřebínek, kde se motáme společně se třemi padáky v nevýrazných bublinách a nakonec přistáváme v Nižnej Boci. Vloudila se chybička, které hluboce lituji (nadávám jak špaček) a smiřuji se tím, že na tom nejsme nejhůře. Co nám může chybět? Civilizace s občerstvením tu je, nemusíme absolvovat žádnou hřebenovku, ani se prát s medvědem, takže můžeme být v klidu.
Celkem 7 pilotů přistálo v tomto údolíčku. V malé hospůdce jsme se rozhodli zůstat a vyčkávat na svoz společně s Mončou a Peťom. To jsme ještě netušili, že zde ztvrdneme 5 hodin. Bohužel v hospodě nevařili a tak jsme zaháněli hlad tekutým chlebem. Asi 15 závodníků posedalo po trati směr Královka, jako druhý v cíli se objevil Jacek Profus. Ve 20 hodin došla od pořadatelů sms zpráva od slovenského pilota, který právě dorazil na chatu hrdinů na Štefáničku, kde hodlá i přenocovat. Do 22 hodin se šťastně shledává zbytek závodníků s různými zážitky, někteří měli tu možnost potkat i medvěda.
PONDĚLÍ
Jaj, to pivo je životabudič!!! Střevní potíže mě vyhání ze spacáku již v šest ráno ke sportovní aktivitě. Na ranním briefingu je vyhlášen vítěz včerejší soutěže s věcnou cenou teplé ponožky. Nebe se zatahuje jemnou cirrovitou oblačností a na startu se znatelně ochlazuje. Dnešní disciplínu nasměrovali pořadatelé pro jistotu ven z hor do rovin.
DISCIPL: Speed run, dlouhá 45,3 km se startem Lůčky, 1OB Chopok, 2OB antény v Závažné Porubě, a s cílem v obci Važec.
Oblačnost odplouvá, start se nasvěcuje a začínají se tvořit první mráčky. Okno je otevřené již od 12:30 – 15:00 hod. „Dněska som si zobral poriadnu svačinu a 2 l vody“ konstatuje Mišo Čierny společně s Kolesom a Hormonom po včerejší pětihodinové turistice. „Už nikdy nechcem zomierat hladom ani smadom“.
Zatímco se závodníci věnují předletové přípravě, TV JOJO natáčí reportáž s organizátormi súťaže. Během hodinky jsou většina závodníků ve vzduchu a jako nejobtížnější přeskok se ukazuje zdejší Damanovská dolina z Chopku na Krakovu holu. Spousta pilotů končí na oblíbených Lůčkách, někteří i poblíž na vysokých smrkách. Krakovka opět dává 7 m stoupání pod základnu do 2450 m a tím umožňuje přeskok na Poludnicu k OB anténám. Údolím Liptovské Mary však fouká svižný západní vítr, který znemožňuje točení rozbitých stoupáků až pod mrak. Většina pilotů už sedí po trati na zemi, přistávám za vesničkou Hybe (místo působení slavného zbojníka) asi 9 km od cíle. Za pásku se dnes dostali pouze trojice českých pilotů,kterými jsou Radar, Pavel Dohnálek a František Sperl. Svoz autobusem je plánován na dřívější hodinu, z důvodů sesbírání ještě střízlivých padáčkářů potřebných k odevzdání GPS.
ÚTERÝ
Sluneční hodiny ještě ani neukázaly půl osmé a už se tu objevil neskutečný rachot…že by nálety? Po chvilce sledování událostí dírkou ze spacáku shlédnu příčinu tohoto rámusu, jímž je vrtulník.
Po hodině práce, kdy vozil cisterny s betonem na kopec, skončil svou šichtu, nastala všem rozmrzelým spáčům slastná chvíle ticha. Ta však nevydržela dlouho, jelikož se pro změnu objevili popeláři a zaneřádili čmoudem naší útulnou ložnici. Rychle pryč!!!
Stejně jako včera je výjezd lanovkou v deset a vychutnáváme si opět půlhodinový výšlap do výšky 1850 m. Aby to nebylo dneska tak jednoduché, vymysleli si na nás organizátoři pastičku. Jak jsem to nazvala – FAI hvězdička s 8 OB o délce přes 60 km. Otočné body byly všechny poblíž doliny, a tak mohli turisté sledovat z vrcholu Chopku závod v přímém přenosu. Některé piloty již tradičně uvítala Lůčka, většina však skončila mezi 7 – 15 km. Trať samozřejmě vedla přes oblíbenou Krakovu holu, která se neobešla bez tance loutkových figurek. Svižný severní vítr, nízká výška a silná dýza za Poludnicou nám neumožnila s Peťom Borgulou přeskočit do údolí. Čtyrkový klesák nám nedal nejmenší naději, a tak se s obtížemi trefujeme na malinkou loučku ve svahu v hluboce zařezaném údolí Poludnice.
V těchto podmínkách se vyplatilo mít co nejvýkonnější padák, protože zde hrál důležitou roli každý metr výšky. Při pohledu na nebe jsme jen tiše záviděli stále letícím závodníkům. Naopak nás čekalo hodinové šlapání do nejbližší civilizace. Cestou jsme si mohli osvěžit těla v malé přehradě, ovšem místní hospoda byla zatvorená. Využili jsme však MHD do Liptovského Mikuláša, kde jsme potkali Kolesa a Pištu Vyparinu na terásce ve stínu se zlatavým mokem. Zde se již lépe čekalo na svozový bus. Do pásky se dnes podařilo doletět celkem 9 pilotům, z nichž nejlepší čas měl Radar, Oroš a Pišta Bendik. Na večírku Vyparinovci pekli prasátko, zbytek griloval masíčka a klobásky ..
STŘEDA
Jako milé překvapení nás opět čekala trať vedoucí přes Ďumbier na Kralovu holu s cílem v Rozhozné u Brezna, dlouhá 78 km. Lůčky čekaly na své první ovečky s otevřenou náručí, zatímco se zbytek vydává na trasu. Stoupání dnes není nijak výrazné, jen do 2100 m. Proto většina taktizuje a vyčkává na lepší podmínky u kopce. Jako první dva závodníky můžeme sledovat Jandůcha a Ďurka, kteří bez větších problémů přeskočili Ďumbier. Osmičlenná skupinka se vydáváme za nimi. V sedle pod Ďumbierom svahujeme opravdu blízko stráně. Nemám nervy lízat svah a stále se někomu vyhýbat, pouštím to po žebírku s nadějí, že něco přijde. Bublinka se dostavila, čehož si všiml zbytek pilotů a jako vosy na bonbón se slétli k tomuto místu. Naštěstí jsem už měla natočeno a mohu se kochat pohledem do kraje. Ve třech se pouštíme přímo nad vrcholek hory. Fever dostal takový frontstall, že se mu políbily uši a asi 30 m nad skalami to rozchodil. Do nás jako když střelí, rozletěli jsme se každý na jinou stranu. Východní stráň Ďumbieru opět dává a společně s Radarem a Pavlem Dohnálkem točíme pod mrak.
Volí severní cestu, zatímco já si to namířím rovnou přes celé údolí Čertovice na jižní stranu. Hlídám si stále výšku kousek pod základnami mraků, které docela tmavnou. Oroš mě zase přesmažil. Opět potkávám Vrabce a společně letíme jižní stranou hřebene Nízkých Tater. Bohužel nedaleko Královy holy je velký rozpad mraku, který umožnil většině pilotů přistát ve vesničce Pohorelá.
Přilepím se na nasvícené žebírko a balónuji v nulkách až půlkách nad lesem. Vymodlený stoupák se dostavil a vytáčím opět nad hřeben. Bohužel zde už funguje východní údolní proudění a stoupák má snos na opačnou stranu než je OB. Na tomto obtížném úseku nás přistálo 7 pilotů.
Ďurovi se jako jedinému pilotovi podařilo doletět do cíle. Měl půlhodinový náskok a předešel velkému rozpadu mraků. Radar a Pavel Dohnálek chtějí za každou cenu dát Královku, let jim znesnadňuje východní proudění a tak přistávají na hřebeni. Po 3:30 hodinách přistávám na 38 km trati v cikánské vesničce. Ke společné radosti potkávám na hlavní cestě zbytek vyhnívek a společně sledujeme místní život. Huráá autobus! Jedeme do Šumiace pro další várku pilotů a poté se vracíme známou trasou přes Brezno a sedlo Čertovicu do Damanovské doliny. Do půlnoci konečně dorazili také dva největší turisté dne, kteří si užili 4 hodinové šlapání klečí z Královy holy.
(přímo ze zápisků deníčku) Dnes začnu od úplného konce, protože mám v tom značení dnů v týdnu pořádný chaos. Situace, pohoda, su najezená, čisťoučká a okoupaná, sedím s přáteli u pivka po krásném dni, kdy jsme museli opět letět… …a tak to dopadlo, že tohle vlastně píšu až další den na kopci, po klasickém čím dál náročnějším výšlapu, kdy člověk vypotí veškerý alkohol z těla z předešlého dne…pak sebou švihne do trávy, odpočine si, vybalí padáček do květáčku, sluní se nebo se radějí stíní a čeká na breefing o dvanácté…
…ale vraťme se k předešlému dni. „Hančo!!! Slavíme!!! Zvu Tě na pivko!“ „Renča a ja Ťa zvem na panáka!“, vravila Monča Tranziková, „veď som Ti to sľůbila, keď doletíš do cielu.“ Borovička nebo Demanovka? Z čeho mi bude méně blbě. Tak jako tak se alkoholu ani dnes nemám šanci vyhnout. Ale doletět do pásky se nepodaří každý den, tak ať to stojí za to! A jak to vlastně probíhalo?
Ráno jako vždy mělo stejně projímavý účinek a výstupy se den ode dne stávají náročnější. Čtvrteční disciplínu zvolili organizátoři o něco kratší a opět do rovin. Start na sedle Polana s OB Poludnicou, kostelem v Nižné Boci a Králove Lehote a cílem ve Východné. Celková délka 42,5 km dávala naděje pilotům o jejím zdárném dolétnutí. Dostupy jsou dnes fantastické dokonce vário ukazuje 2950m a 7m zprůměrovaný stoupák. Ale vedle toho byly silné klesáky, které předčasně přišpendlily některé závodníky až na zem. Dnes si dávám pozor na přeskoku Krakova hola a Poludnica, nechce se mi opět skončit v úzkém údolí. Ovšem za ní směrem zpátky do hor mám 4 klesák a zachraňuji se na nasvíceném žebírku, kde opět vytáčím pod chmurku. Stále se držím mraků směrem k Nižné Boci. V tomto údolí vidím přistávat spoustu padáků, byl to nejobtížnější OB.
Široké údolí nabízelo akorát stabilní klesák. Záchrana spočívala v nalepení se na nasvíceném žebru na druhé straně údolí. Opět kopu do šišek a dělám si rozpočet na přistání v místě, kde by to snad mohlo být…chvilku to bublá a opět se dostavilo krásné stoupání. Držím se jej zuby nehty, přestože má snos do hor a trať míří ven do doliny. Několikrát takhle dotáčíme pod chmurku společně s Arthurem a letíme k dalšímu OB proti větru, kostel v Králové Lehote.
S výškou 2700 m to máme na dokluz údolím přímo do 6 km vzdáleného cíle. Let usnadňuje západní proudění a rychlost na GPS 60 km/h. No to je paráda, snad se mi to také konečně podaří! Sleduji na GPS ubíhající kilometry, vidím louku s padáky, stihnu ještě vytáhnout foťák a nacvakat pár snímečků… už se to blíží… HURÁ!!!! Konečně v cíli!!! Mám velkou radost, po třech hodinách letu, sice poslední z 16 pilotů, ale přeci! Tak tohle se musí oslavit!!! A zbytek již znáte…
Krom toho se na večírku promítaly zajímavé kuriozitky z krizovek v Polsku, kdy se piloti pokoušeli dostat do vzduchu na odvijáku za člunem.....další zábavou bylo prohlížení track logu v 3D. Pro Ty, kteří se nacházeli již v jiné dimenzi a na jiné komunikační úrovni stačil prásk.
Třešnička na dortu večera byla příchozí skupinka motorkářů se svými mazlíčky. Svým zjevem budili dojem drsňáků, ale po pár štamprlích padly zábrany a komunikace nevázla. Vzdávám se a jdu ulehnout do předem ustlaného spacáku.......sotva však zavřu oči, slyším jakoby zdálky: „Slečna, vstavjťe…veď zmrzneťe, su len 3 stupne.....nachladíte sa na ledviny.......už som vám v izbe zakůril.......tož tam chodzte.......“ Nechápavě hledím na dobračiska Fera, ale nejsem schopna komunikace, raději se zachumlám a spím dále…
…Nad ránem mě budí chlad, hmmm, že by se mi to jenom nezdálo? V noci musela být pořádná zima! Raději se jdu vyhřát do hotelové sprchy a poté rozjímám na spacáku.
„Jestli se mi udělá dnes dobře, tak se možná i nasnídám“. Po pár hodinách hladovění se přemůžu a něco málo sním. Doufám, že mě výstup probere, když už nic, tak alespoň tohle zabere vždycky. [page]
Páteční disciplínu naplánovali pořadatelé záludně ze začátku proti větru, aby oddělili zrno od plev. Se startem na sedle Polana, 1OB Chopok, 2OB sedlo Polana, dále proti SZ větru na 3OB Latiborsků holu vzdálenů 15 km, po větru zpět na Lukovu a cíl ve Važci. Celkem 72,5 km, speed run. Nejobtížnější rameno trasy je proti větru a veškerá taktika letu spočívá ve svahování hřebenu a točení pouze silnějších bublin, jelikož ty slabší zanášely na jižní stranu. Celé závodní pole šlo pozorovat v různých úrovních a výškách nad hřebenem, dokonce i pod jeho úrovní.
Vítr zesiloval v nárazech a tak se chvílemi zdálo, že všichni stojí na místě, jakoby je někdo přišpendlil na oblohu. Velice záludný byl úsek za Chabencem poblíž Latiborské holy, kde se masiv snižoval a vytvářel kotel ve tvaru U. Kdo se dostal jen malinko za hranu, měl smůlu, jelikož zde zesilovala dýza. Jako první jsem se nechala nachytat a jako šutr padám k zemi a přistávám přímo na hřebenovou stezku. Vidím, že nejsem sama, na stejné místečko se přidává i Monča Tranzikova a Peťo Magnusek… No to je skvělé, v této sestavě jsme vyhnili také prví den…
První nadšení opadlo po chvíli, když jsme sledovali většinu závodního pole, jak skoro bez problému přesvahují hřeben tam i zpět. Udělali jsme zásadní chybu, nechali jsme se snést nad hranu s malou výškou. Napadlo nás znovu odstartovat, ale na tomto úseku chodily opravdu silné poryvy. Balíme si padák v závětří na borůvčí.Tohle místo je snad zakleté, po marném boji zde skončil také Hormon, Mišo Čierný, Martin Lexa a jeden z Polských závodníků. Ne moc nadšeně vyrážíme na namáhavý pochod směr Chopok. Po spatření rozcestníků s označením 5 hodin na plánovanou horu, měníme rozhodnutí a volíme snazší cestu do údolí Magurky. „Přeci nemůžu odjet z těchto hor, aniž bych absolvovala paratreking! Většina lidí chodí nahoru, aby polétala, někteří přistávají nahoře, aby mohli jít dolů.“
Po hodině a půl strmém sestupu s kilometrovým převýšením toho máme plné brejle, nožičky pořádně vytřepané z věčného brždění, a civilizace Magurky nikde. V tom Mišo zpozorní: „Ha, vidím kůr, kde je kůr, tam je ohen. Kde je ohen, tam je i človek.“ Po pár stech metrech objevujeme chaloupku na samotě u lesa, v místech, kde by ji nikdo nehledal. Pro nás to znamenalo možnou záchranu.
Pro jistotu vyslali něžné pohlaví vyjednávat, kudy dál a poprosit o svoz. Než jsme se však nadáli, všichni jsme seděli v jednoizbové chalupe na palande s lahváčem v jedné ruce a deckou pálenky v druhé. To vše vytáhli z kouzelné skříňky, která sklidila náš hluboký obdiv.
Milí lesníci už odpočívali po šichtě u půllitru houby a s vřelou náladou nás takto pohostili. „Odvoz? To není problém!“ A už nás skládají do přívěsného vozíku zapojený za Nivou. „Pojedu pomalinku, jako se zlatem!“, křičel řidič z okýnka. Nebýt toho, že jsme byli ve vozíku namačkáni jak sardinky, určitě by nás svou jízdou přes výmoly někde vytřepal. Tuto spanilou jízdu končíme v dědince, kde nás již očekával celý záchranný organizační team s odvozem zpět na hotýlek.
Myslím si, že setkat se s takovými vřelými a pohostinnými lidmi, nezapomenutelná projížďka neznámým krajem, předčila zážitky některých závodníku v cíli. Na chaloupce je zábava již v plném proudu, na terásce se rozlíná vůně vařeného guláše připravené hlavními organizátormi. Jako zodpovědné osobě mi přidělili funkci kuchaře a číšníka, za což se musím ještě jednou omluvit jednomu nejmenovanému pánovi, kterému ukápla část jeho porce na čisté kalhoty. Ihned padaly návrhy, jak vylepšit vzhled kalhot, například vystřihnout kolečko a pod. Další chybička, která se vloudila, bylo zjištění, že závodníků a jejich hladových poloviček je více než talířů…no, nebudeme fajnovky, když tak se sejdeme na kožním…
„Každý má ještě dve piva grátis!“ hlásí Ivan Priesol a jako odměnu za kuchařské dovednosti nese panáka laku na rakve. Fernetová smršť? A jéje, jak tohle dopadne.....
SOBOTA
…jak jinak by to mohlo dopadnout, než klasicky.....většina lidí si dnes ráno přála umřít a nalézt vysvobození od tohoto utrpení…Ale co vás bere, stačí si po ránu vyšlápnout kopec s batohem a jste čilí, jako rybičky…
Počasí jako vždy hlásí slabý sever, takže zase budeme muset letět! Dnes je již poslední sedmé kolo s večerním vyhodnocením. Proto pořadatelé vytvořili kratší disciplínu 48 km dlouhou, podobnou FAI hvězdičce po okolí, pro usnadnění svozů. Pro urychlení je vyhlášen race to goal s otevřeným oknem již ve 12:30 na sedle Polana, které se dnes stalo nejoblíbenějším OB, jelikož jsme jej navštívili tuto disciplínu hned třikrát.
Většina startovního pole nelení a během hodinky jsou všichni ve vzduchu. Dnešní dostupy jsou do 2800 m a po většinu trasy neřeším výšku. Je to skvělé, když má člověk přečtený terén a ví, kde to nosí. Po 4 hodinách ve vzduchu s nejhorším časem 3:30 hod, přistávám jako 14. závodník v cíli. To je úžasné, mám obrovskou radost! Asi ty náročné večírky přeci jenom budou mít vliv na výkonnost…
Slavnostní vyhlášení je již v sedm večer. Celkově zvítězil Mirek Stěhula, o pár bodů druhý skončil Juraj Kleja a na třetím místě Pavel Dohnálek. V Hobby kategorii vyhrál Peter Vrabec, druhý Matůš Škvarka a třetí Pavel Orolin mladší. Dokonce vyhlásili i ženskou kategorii, kde jsme si rozdělily každá jednu pozici společně s Julii Briatkovou a Monikou Tranzikovou.
Slunce v duši má u nás velké plus za zajištění extremně dobrého počasí, poděkování patří také organizátorům a autobusákům za odvozy.
Můžu říci, že lepší a kvalitnější závody jsem doposud nenavštívila a vřele doporučuji příští rok…