Kam se, pánové, v tomhle počasí ženete? ptá se policista pasové kontroly Tomáše Lednika na přechodu v Hevlíně a zkoumá pasovou fotografii, na které Tomášovi chybí asi 75 centimetrů vlasů.*
Ále, do Rakouska, máme tam paraglidingovou výstavu, říká ledabyle Tomáš.
Panebože, já vás znám, vmísil se do hovoru celníkův kolega. Já sem vás viděl v televizi….
No jooo, Dolomitmen…,* dychtivě vpadnul do rozhovoru bodrý moravský policista a rychle přenesl zájem z pasové fotografie na realitu za volantem v autě. A není na to trochu zima? Nevěděli jsme, co má přesně na mysli, jen jsme slušně vysvětlili nevýhody a výhody zimního létání.
Tak jim to, Rakušákům, pořádně nandejte, podává nám do okénka pasy a my s autem nacpaným až po střechu ladně odjíždíme se stejnou pýchou, s jakou na Staromák přijíždějí hokejisté a fotbalisté. Máme s sebou mediálně proslavenou hvězdu!
Rakouskou pasovou kontrolu nezajímaly ani pořady České televize, ani my, takže vše šlo již hladce.
V čtvrtek v noci jsme přijeli do FULPMESu, vstupní brány STUBAIE, do místa, kde se s jistou nepravidelností koná přehlídka výrobců z oblasti paraglidingu, pořádají se demonstrační lety jednotlivých firem, probíhá vyřazovací soutěž v letu dvojic s jedním touch and go na trati, probíhají akrobatické lety, seskoky z vrtulníku a prodává se svařené víno a párky.
Již cestou do Innsbrucku nás naši rakouští známí ve sněhové vánici a dešti a osmdesátikilometrovém větru ujišťovali, že je to v pořádku, že STUBAI má mikroklima a že to tak nevypadá, ale že se létat bude.
Inu, nakonec se i létalo, mnohdy ale jenom podle GPS, mnohdy v hustém sněžení a většinou s větrem v zádech na startech.
Vítěz vyřazovací K.O. soutěže dostal jako první cenu padákový kluzák dle vlastního výběru, který pro něj pořadatelé zakoupí na přání, a proto nebylo na startu v silném větru a hustém sněžení nouze a účastníky. Někteří bohužel ale přistáli cestou, většinou naštěstí na nedaleké fotbalové hřiště nebo tenisový kurt. Protesty se nepřijímaly, zato se kontrolovalo, zda jsou padáky testované a piloti létají jenom s chráničem v sedačce.
Přesto se i navzdory počasí sjela spousta zájemců, nebe bylo obzvláště v neděli hustě zaplněné obrovskými sněhovými vločkami a spoustou letuchtivých zájemců. Dokonce se podařilo přiletět i helikoptéře, ze které Tomáš skákal na ATISU XS spolu s Mikem Kungem.
Oba dva během dopoledne uskutečnili dva seskoky, ale na plánovaný třetí seskok již nedošlo. Pilot vrtulníku měl strach, že se údolí zatáhne neproniknutelnou oblačností a on bude muset zůstat ve STUBAI. Rychle tedy odletěl, ale stejně rychle se vrátil. Obloha byla zatažená a poslední přistávající padáky v hustém sněžení připomínaly bludné plachetnice bez posádky.
Nezbývalo než rychle zabalit stánek, nacpat všechno do auta a rychle ujet.
Cestou zpět probíhalo vše hladce. Na celní kontrolu jsme se těšili, protože mediální hvězdy mívají vždy natažený červený koberec a projíždějí hranicemi (a životem) za světel fotografických blesků.
A co ste tam nakoupili? ptal se celník. Nic, my jsme tam vystavovali a všechno vezem zpátky, odpovídáme slušně celníkovi, který – zdálo se – bude prohledávat hromadu naší mokré a trochu zapáchající výbavy. A jen tak? Bez karnetu?
Hmmmm.....snažíme se vypadat poslušně. Tak jeďte…, říká celník, ve kterém očividně zvítězila slast, kterou zažíval v dobře vysezené židli, jež mu pod náporem jeho kilogramů a mohutného služebního kabátu dovolovala spíše ležet než sedět. Asi se nedívá na televizi. A to už to dávali třikrát…. Uzavřel drobnou anabázi Tomáš a my jsme byli skoro doma.