Jaký mám z tohoto místa dojem? Je nádherné slunečné ráno s průzračně čistým vzduchem, který až štípe v nose. Probouzí nás příjemná hudba a první sluneční paprsky začínají prohřívat stan. Zvykla jsem si na teplo a nepočítala jsem s návštěvou vysokých hor. Základna tábora leží u kraje lesa, vedle přistávací plochy, která je 1200 m nad mořem. I v těch největších vedrech poskytuje les ochranu a úlevu.
To vše na mě působí hned po probuzení, kdy odepínám stan postavený na mechu a kapradí. Zvuky lesa, pohled na orosenou trávu a paprsky slunce, prosvítající skrze koruny stromů mi vrývají do paměti nezapomenutelný obraz. Čas se úplně zastavil a člověk má tu možnost prožívat přítomnost a vnímat přírodu.
Lidé z této oblasti, přesto že nemají moc peněz a hmotných statků, dokáží život prožívat a udělat si jej velice příjemný. Nekazí si radost stresem či honbou za majetkem. Tady platí úplně jiná pravidla. K životu jim stačí málo, ostatně jako i jiní obyvatelé hor jsou příjemní, skromní a pohostinní. Hory učí pokoře a my piloti jsme tady také, abychom se jim poklonili. Rila, magické místo, zcela neposkvrněno turistickým ruchem až na pár známých lokalit.
Jednou z nich je lyžařské středisko Borovec. Lanovkou je možno se dostat na místo křižovatky turistických a lyžařských cest. Několik táhlých travnatých i skalnatých hřebenů, kosodřevina a vůně hor mi silně připomíná Tatry. Ze startoviště v 2400 metrech se naskýtají pohledy na celé pohoří, včetně nejvyššího vrcholu Bulharska, Musala s výškou 2925m.
Závody navštívilo 31 pilotů převážně domácích, ale i z Ruska a Makedonie, a samostatné jednotky Řecko a ČR. Dalo by se to přirovnat k České lize. Příležitost k setkání a sdílení společných zážitků. Nejen létání, ale místo společných večerních ohňů pod noční oblohou. Nikdy jsem neviděla tolik hvězd, jako tam.
Létání v těchto vysokých horách nebylo vůbec jednoduché. Člověk musel počítat s úzkou a ostrou termikou, silnou údolkou, nesnadnými přeskoky a malou šancí najít nouzové přistávačky. Zato pohled na skalnaté hory zpod základny v 2900m stály zato. Většinou startujeme okolo 14 –15 hodiny. Letět 2 hodiny 30 km nebyla žádná ostuda, velkým úspěchem bylo dolétnout vůbec do cíle.
Stejně jako silné stoupáky byly zde i klesáky, které nás přibíjely k zemi. Udržet se ve vzduchu a probojovávat kupředu byl opravdu výkon a navíc silný zážitek. Po čtyřech nádherných dnech a třech uletěných kolech se závod chýlí ke konci s úspěšným celkovým 5. místem.
Do následujícího dne zůstává hrstka lidí, nadšených pro další volné létání. Vyzkoušíme další startoviště, na které se jinak než Ruským strojem dostat nedá. Po hodině a půl jízdy lesní kamenitou stezkou jsme konečně nahoře. Nevím co byl silnější zážitek, zda drncání v jeepu vzhůru, či následující let. Každopádně to umocnilo celkový dojem z Rily.
NÁVŠTĚVA SOFIE a HORY VITOŠA
Po závodech v Rile se mi opravdu nechce odjíždět někam pryč, do města, do nížin .. návrat z panenské přírody do civilizace. To je tak vždy. Sotva člověk pozná nějaké místo a zamiluje si jej, blíží se čas odjezdu a loučení. Dny během závodů trávím u přátel Daniely a Milen v Sofii.
Při té příležitosti využíváme počasí a jdeme létat na Vitošu. Obrovský masív, tyčící se přímo nad hlavním městem vypadá monstrózně. Startoviště s převýšením 900 m vypadá ideálně. Jak to že tu nikdo nelítá? Pouze hrstka pilotů? Takové možnosti, krásnou přírodu, spousta hor a pouze něco kolem 350 padačkářů?
Dnešní den nebyl přímo ideální pro tento start, to si ověřuji hned třemi pokaženými starty, které končí přetrženou řidičkou, zahučení do malých smrčků a nakonec balení křídla a čekání na svoz dolů. No jo, není každý den posvícení.
Z chmur mě dostává návštěva historického centra Sofie a oslava narozenin jednoho pilota zakončeno diskotékou v brzkých ranních hodinách. Že by po ránu pomáhal šťavnatý meloun? Nebo studená okurková polévka Tarator? Každopádně včerejší ochutnávky domácího kalvádosu byly náročné.