V Okolí Montany jsme měli možnost letět ze třech různých startovišť jak v pohoří Staré Planiny a Vitoši tak i z Pastriny (boule uprostřed rovin). A co piloti? Po třech týdnech zde strávených mám už pocit, jako bych byla domácí. Ten dojem jsem získala ihned první tréninkový den po nastoupení do autobusu a setkání se spoustou známých a zubících se tváří. Jo, autobusy a výjezdy na kopec, to byla další nezapomenutelná kapitola. Člověk si myslí, že je to lesní pěšina pro turisty, ale kdepak. Bulharští řidiči jsou se svými naloženými a oprýskanými stroji schopni vyjet kamkoliv…hlavně ať se tam dá odstartovat.
První dny závodu bylo opravdu neúnosné vedro, naštěstí organizátoři připravili pro všechny piloty přístřešek, aby jsme nezhynuli hned na startu. K tomu svačinky a voda, no úžasný servis. Za normálních podmínek bych řekla že to bylo přehřáté a že se v tomhle vedru nemá šanci vytvořit jakákoliv bublina. Opak byl však pravdou a těm trpělivým se podařilo něco v údolí posbírat a přemístit se dále než na dokluz z kopce. Varianta letět pouze v kraťasech a triku se vyplatila, navíc přistání po hodině letu na fotbalové hřiště právě kropeného ledovou vodou skýtalo skvělé osvěžení. Vzdálenost 16 km mi dnešní kolo stačila na 6 místo. Vítězkou kola se stala nejtrpělivější Japonka Keiko Heraki s 18 km.
Ještě fotka a jsme kompletní. Kdo? Přeci 6 členů našeho týmu. Původní název DREAM TEAM se po první diskotéce změnil na DRINK TEAM a po výsledcích v druhem kole oprávněně na DRINK and LOST. Je 17 hodin a náš tým stále ještě zevluje na startu Pastrina. Po přechodu studené fronty se konečně přijatelně ochladilo z původních 40 na 30 stupňů, zlepšila se dohlednost, zato se zvýšila větrnost. To byl vlastně hlavní důvod, proč tu naše partička ještě sedí. Pár pilotům se podařilo odstartovat ještě před zrušením kola a na jeden stoupák doletět do cíle vzdáleného 40 km. Zbytek to vzdal a jel autobusy zase zpět do Montany. Jenom skalní zůstali s nadějí, že to přeci jenom večer zdechne. „Zdechneme leda my, a to na hlad a žízeň.“ Hladový Vladi se už pokouší ochutnat kobylku. Se zacházejícím sluncem se zmenšuje naše naděje na večerní svahovačku. Nakonec se sklopenýma ušima to vzdáváme a voláme si svoz zpět.
S přechodem zmiňované studené fronty podnikáme s našim LOST týmem výpravu do pohoří Vitoša, okoštovat něco z místních domácích zdrojů. „Jestli se z toho nepo…, tak už z ničeho.“ Skvělé čerstvé mléko a sýr, kvalit nevídaných, kupujeme od stařenky přímo na malé farmě. Z hor se vydáváme do údolí lesní cestičkou, spíše kozí stezkou, která nám nachystala malé překvapení. Na tuhle cestu by se spíše hodily kopyta než naše ušmatlané a bolavé nohy. Všechny nástrahy jsme zvládli a šťastně dorazili k přátelům, kteří si zvolili raději cestu dolů automobilem.
Následující dva dny slibovaly skvělé letové podmínky. Startujeme opět z Pastriny a čekají nás dva platné Tasky o délce kolem 60 km. Trasa vedla rovinami a napojovala se na hřeben Vitoši. Létat v rovinách byla velice zajímavá zkušenost, chtělo to dobře číst terén a mraky. Stejně jako v Cornizollu jsem si tento druh létání velice oblíbila, taktizovat a umět se správně rozhodnout v daný okamžik. Skvěle se dalo orientovat i podle pulzujících kouřů. Zrovna bylo období pálení trávy, a tak jsme mohli hledat termiku i podle ohňů. Ale nic zázračného, řeknu vám. Štípe to v očích, smrdí a zabordelí padák. Za odměnu jste vysvobozeni z vyhnívky a katapultujete se opět o dva kilometry výše. Druhý Task mi na závěrečném dokluzu do cíle chybí kilometr. K tomu smutku přibývá zjištění předčasného startu v kružnici, tudíž body pouze za minimálku. To je jako bych vyhnila pod kopec. Nic horšího nemohlo nastat, a tak se přesouvám z vedoucích pozic do zadních, pěkně do koutku. Ale co, alespoň si tady hezky polétám, když už ty výkony takhle mrším.
Následující den jsou ještě lepší podmínky, říkám si že dnes už nemůžu nic ztratit a horší to už nebude. S tímto pocitem naprosté pohody a vyrovnanosti startuji a letím na výlet, fotím a kochám se pestrou krajinkou. Pár správných rozhodnutí a zůatává nás na trase pouze 5 pilotů. Do pásky se přijela podívat celá banda vyhnívačů. Společně s Keiko Heraki a Goškem Jordanovem plachtíme posledních 6 km na dokluz. Dá nám to? Nebo nedá? Ti dva drží lepší stopu a tak na těsno přelítají vytyčenou metu, já se zapíchla do země 80 m před. Přesto oslavujeme vítězství. Sám organizátor nám nachystal malé překvapení na nově otevřeném sportovním letišti, kde se večer konala párty se vším všudy. Aby toho nebylo málo, Keiko si zkusila v letadle akrobačku a já si jumpla na tandemu ze 3000m. To se teda musí oslavit, bar byl otevřený pro každého a autobus přichystaný pro zájemce o odvoz na oblíbenou diskotéku.
Opravdu skvělá organizace ze strany AVA sportu po celou dobu závodu, včetně závěrečné večere a vyhlášení. Nakonec jsem nedopadla tak špatně jak jsem předpokládala a vybojovala se na 3. pozici v ženách. Absolutní vítězkou se stala oblíbená Keiko Heraki před Orlinem Dimo a Georgi Jordanovem. Nechyběla opět rozlučková disko.