Povětří je tam vysoko v oblacích čisté a krásné, všeobjímající a lahodné. A proč by takové nemělo být? — Je to ten stejný vzduch, jaký dýchají andělé.
— Mark Twain, Jak jsem se protloukal (Roughing it), Kapitola 22, 1886, česky ve sbírce Život na Missisipi, Jak jsem se protloukal 1955
Někdy na to slova nestačí. Jindy je kolem nás zase příliš mnoho slov a hluku, který nepřekřičíme, abychom zavčas řekli to, co je důležité.
Ve chvíli, kdy nás dostihla zpráva o Tomášovi, bylo jasné, že slova nevyjádří bolest, která se rozlehla výrobou, kancelářemi a každému z nás bránila pochopit a přijmout skutečnost. A jediné, co jsme nakonec udělali, bylo to, že jsme mlčeli; chtěli jsme zachovat důstojné ticho, ve kterém můžeme zavzpomínat na Tomáše, který byl pro každého z nás jiný a jinak důležitý.
Byl to táta od rodiny, pro někoho byl nejlepším pilotem, pro jiné byl leteckým vzorem, který chtěli následovat, a pro mnoho jiných to byl právě on, kdo jim podaroval schopnost létat a naučil je, že létání je vášeň.
Všichni kamarádi, piloti, kteří Tomáše znali a kterým bezpečně mizel v každém stoupáku, žertovali, že je to vlastně v pořádku a že to tak má být, protože Tomáš se s křídly — na rozdíl od nás — už narodil.
A teď je se svými křídly na nekonečné obloze. A my všichni si ho budeme pamatovat v té jedinečnosti a výjimečnosti, se kterou našimi životy prošel, protože pro každého z nás byl jiný a vždy unikátní.
Protože, tak to je, Tomáš byl a bude jedinečný a unikátní ve všem, co ještě udělá.
